Před 70 lety vznikl nezávislý izraelský stát

Zaslíbená pevnost

Před 70 lety vznikl nezávislý izraelský stát
Zaslíbená pevnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Už první okamžiky nezávislého Státu Izrael jako by předznamenávaly jeho budoucnost. Čtrnáctého května 1948, osm hodin předtím, než britský mandát v Palestině a Transjordánsku vypršel, vyhlásil David Ben Gurion nezávislost Izraele. Deklarace nezávislosti přitom byla dopsána pouhou hodinu předtím; signatáři se nemohli do poslední chvíle shodnout, jakým způsobem a zda vůbec do historického dokumentu zahrnout Boha. Kompromisem se nakonec stalo vyjádření Skála Izraele, Tzur Yisrael, metafora, která se může vztahovat jak na Hospodina, tak na samotnou zemi. Území budoucího státu se v tu chvíli nacházelo ve faktickém stavu občanské války, kterou proti sobě vedli Židé a Arabové. Jen pár hodin po vyhlášení nezávislosti byl novorozený Izrael napaden armádami všech sousedních arabských států naráz.

Z hlediska čisté vojenské nerovnováhy to měl být jeho konec. Arabské armády však neměly jednotné velení a nedokázaly koordinovat svoji aktivitu. V arabských státech se také nikdy příliš nekladl důraz na kvalitu důstojnického sboru a mužstva. Hagana, rodící se ozbrojená síla Státu Izrael, na tom byla daleko lépe.  Židům dodávalo odvahy rovněž vědomí, že bojují o svoje životy. Drsnou připomínkou toho, co by následovalo po porážce, byl masakr zajatých obránců kibucu Kfar Ecion, pouhý jeden den před vyhlášením nezávislosti. Těla zabitých zůstala ležet na místě vraždy. Teprve o rok a půl později dovolily jordánské úřady rabínovi Šlomu Gorenovi, aby sesbíral jejich kosti a pohřbil je na Herzlově hoře, národním hřbitově Státu Izrael.

Izrael se zrodil uprostřed války. Až dosud jej nikdy úplně neopustila. Ze zaslíbené země se stala zaslíbená pevnost.

Izrael se zrodil uprostřed války. Až dosud jej nikdy úplně neopustila. Na snímku zásah izraelských vojáků slzným plynem proti palestinským demonstrantům na hranici Izraele a Pásma Gazy 27. dubna 2018. - Foto: Reuters

Jeruzalémský kazatel smrti

Na točité silnici historie minula Svatá země několik odboček, které mohly vést úplně jinam. První takovou křižovatkou, ze které nebylo cesty zpět, se stalo jmenování Mohameda Amína al-Husejního na pozici velkého muftího jeruzalémského v roce 1921. Zpětně víme, že to byla snad vůbec největší chyba, jaké se britské úřady na Blízkém východě dopustily. Tou dobou ještě nebyly vztahy mezi Araby a Židy tak špatné jako dnes. Umírněných Arabů, kteří si přáli s Židy obchodovat a udržovat osobní vztahy, bylo hodně. Přítrž tomu učinil al-Husejní, nenávistný fanatik, jehož cílem bylo Židy z Palestiny buď vyhnat, nebo vyhladit. V okamžiku, kdy byl jmenován velkým muftím, měl správně sedět ve vězení: pouhý rok předtím mu britský soud vyměřil deset let žaláře za podněcování protižidovských pogromů. Nový britský komisař Herbert Samuel jej však amnestoval a o rok později dokonce povýšil na muftího. Muftí se po následujících patnáct let systematicky věnoval tomu, aby konflikt mezi Araby a Židy co nejvíce prohloubil. Součástí jeho strategie bylo i zastrašování, v extrémním případě i fyzická likvidace těch Arabů, kteří chtěli mír. V roce 1936 se Britové konečně svého „spojence“ zbavili. Jeho nenávistné dílo však přetrvalo.

Když se v Německu dostali k moci nacisté, získali v al-Husejním upřímného obdivovatele. Když na něj Britové vydali zatykač za další podněcování násilí, utekl z Palestiny do Německa. Muftí pomáhal nacistům s antisemitskou indoktrinací muslimských rekrutů z Balkánu (13. divize zbraní SS Handžár) a vysílal pro ně propagandu v rádiu. Dostával za to královský plat 50 tisíc říšských marek ročně, dvakrát více, než kolik brali polní maršálové. Po válce se jeho jméno ocitlo na seznamu válečných zločinců; vzhledem ke kritické situaci na Blízkém východě si jej různé státy přehazovaly jako horký brambor. Stihl ještě nepřímo zapříčinit smrt jordánského krále Abdulláha, zavražděného Palestinci v červenci 1951. Pak do jeho okovaných bot nastoupili mladší následovníci. Zemřel v Bejrútu v roce 1974, v zemi, která se právě sama blížila k prahu občanské války.

Válka a věční uprchlíci

Druhým krizovým okamžikem byl plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947. Plán přiznával Izraelcům tenký proužek území u pobřeží Středozemního moře, část Galileje a neúrodnou Negevskou poušť. Teritorium bylo v podstatě nebránitelné, zejména proti nepříteli vybavenému těžšími zbraněmi. Izraelci však přesto tento plán většinově přijali, s výjimkou radikálů z Irgunu. Arabové jej odmítli a zvolili cestu války.

Událost předznamenala, že teritoriální spory v oblasti se budou řešit primárně ozbrojeným násilím, nikoli vyjednáváním u stolu. Ze strany Arabů šlo o špatnou kalkulaci. Izraelský stát v podobě navržené OSN by nikdy nemohl být tou sebevědomou a vojensky silnou entitou, jakou je dnes. Jeho geografie by to neumožňovala. Ani dnes není Izrael velký. Má pouhých 22 tisíc kilometrů čtverečních, tedy téměř přesně stejně jako Morava. Je však daleko kompaktnější a největší města nejsou „úplně na ráně“, pokud by došlo k nejhoršímu.

Jedním z efektů války o nezávislost byl útěk téměř milionu Arabů z území dnešního Izraele do sousedních států. Ty s výjimkou Jordánska nikdy neudělily uprchlíkům ani jejich potomkům státní občanství. Dnešní populace palestinských uprchlíků a jejich potomků čítá téměř pět milionů lidí a tvoří jednu z nepřekonatelných překážek na cestě k míru. Arabové požadují právo jejich návratu, Izrael jej odmítá, protože nechce spáchat demografickou sebevraždu.

Triumf a katastrofa

Třetím krizovým okamžikem byly dvě války v poměrně krátkém sledu: šestidenní a jomkipurská. V šestidenní válce roku 1967 triumfoval Izrael nad svými protivníky tak snadno, až to v jeho nejvyšších kruzích vedlo k neúměrnému nárůstu pocitu sebevědomí. Tento pocit dospěl k ráznému konci na svátek Jom Kipur roku 1973, když izraelská rozvědka podcenila nepřítele a neodhalila včas, že Egypt a Sýrie chystají spojený úder. Okamžik překvapení přesilou byl tak strašlivý, že šéf štábu – generál Moše Dajan – ztratil nervy a mluvil o „třetím zničení Chrámu“. Psychologicky zachránila situaci předsedkyně vlády, rozvážná a klidná Golda Meirová, z hlediska válečného však přežití státu nějakou chvíli viselo na vlásku.

Těsně odvrácená katastrofa připomněla Izraelcům jejich zranitelnost. Padlých a zraněných bylo mnoho, skoro jedno procento populace. Lekce nebyla zapomenuta a Izrael se rozhodl vybudovat si nad svými sousedy maximální možnou technickou převahu. Její součástí je jaderný arzenál, o jehož rozsahu nemáme přesnou představu. Izrael rovněž silně investoval do raketové technologie a do výzkumu bezpilotních letounů. Vzdušná dominance je pro přežití Izraele kritická, letci však podstupují vysoké riziko zajetí nepřítelem a židovský stát nechce připustit, aby se ze zajatců stali rukojmí. Bezpilotní prostředky jsou logickým řešením tohoto dilematu.

Jeruzalém. V hlavním městě Státu Izrael žije na ploše 125 km² 866 tisíc obyvatel. - Foto: Shutterstock

Ztráta optimismu

Čtvrtým krizovým okamžikem byl začátek intifády al-Aksá v roce 2000. Na kolektivní psychiku Izraele měla série teroristických útoků v kavárnách a pizzeriích hluboký dopad. Izrael je dítětem sionistického hnutí, které mělo utopicky levicový charakter. Sionisté věřili v kolektivní úsilí, dobrovolné přerozdělování a kultivaci pouště. Myšlenky, které stály u zrodu kibuců, skupinových farem, představovaly podstatně měkčí a humánnější verzi komunismu. Zpočátku také svět očekával, že se Izrael komunistickým státem stane. Gottwaldovo Československo zaslalo na Stalinův rozkaz Izraelcům značnou materiální pomoc a cvičilo pro nový stát piloty. Izrael se nikdy komunistickým státem nestal, ale levicové myšlenky, společenské i hospodářské, byly dlouho určujícím prvkem jeho charakteru. Vedoucí stranou mladého státu byla Mapai, Strana dělníků. Dominance levice na politické scéně trvala třicet let a skončila až v roce 1977, kdy se prvním pravicovým premiérem stal Menachem Begin.

Dnešní Izrael je právě tak pravicový, jako býval dříve levicový – minimálně ve věci národní identity a vztahů s Araby, ale i ekonomicky. Snění o tom, že jednoho dne zavládne mír a Arabové a Židé budou spolu zúrodňovat poušť, pozvolna ustupovalo každodenní realitě terorismu. Druhá intifáda představovala bod zlomu. Mnoho Izraelců pod tlakem pouličního násilí upustilo od utopických myšlenek a došlo k názoru, že s protivníkem, který si vstřícnost vykládá jako slabost, není možný žádný mír. Není-li mír možný, nejlepší další varianta je opevnění se a zadržování nepřítele silou. Symbolem této změny se stala zeď oddělující samotný Izrael od Západního břehu Jordánu, jejíž stavbu posvětila vláda Ariela Šarona v roce 2002.

Nová bariéra měla dva velké efekty: mezinárodní a bezpečnostní. Mezinárodní efekt spočíval v intenzivní aktivitě propalestinských organizací, které v podobě betonové hradby získaly silný vizuální symbol pro svoji věc; bezpečnostní spočíval v tom, že množství sebevražedných atentátů v Izraeli prudce pokleslo. Není pravděpodobné, že by nějaká budoucí izraelská vláda přistoupila na odstranění části bariéry. Hrozba další série pumových útoků je příliš reálná.

Věčně proměnlivé fronty

Na páté křižovatce jsme možná právě dnes, ale každodenní perspektiva nám neumožňuje ji dobře vidět. Tradiční vzorce přátelství a nepřátelství se v posledních letech přesouvají. Evropské země, které byly pro Izrael vždy alespoň partnery, když ne přáteli, se postupně mění v chladné neutrály. Stalo se tak pod vlivem dvou faktorů. Západní progresivní levice, ke které patří například stínový premiér Velké Británie Jeremy Corbyn, akceptovala palestinskou věc bezvýhradně jako svoji vlastní, a tudíž přešla na stranu systematických kritiků Izraele. Progresivní levice je rovněž výrazně zastoupena ve vedení EU, a ovlivňuje tak celkovou politiku bloku vůči Izraeli. Federica Mogheriniová, šéfka unijní diplomacie, má s Palestinci dobré vztahy a je jedním z garantů toho, že palestinská administrativa i nadále dostává štědrou podporu z unijního rozpočtu. Druhým faktorem byla masová imigrace muslimů do západní Evropy. Naladění dominantních muslimských kultur v okolí Evropy je antisemitské, částečně z náboženských důvodů (korán a další svaté texty islámu obsahují značné množství protižidovských výroků, což dovedně využíval i nacistický muftí al-Husejní), částečně proto, že pro arabské režimy bylo vždy pohodlné svádět vlastní nedostatky na smyšlenou podvratnou činnost „sionistů“. Antisemitismus v západní Evropě dnes vyrůstá z těchto kořenů. V poslední době se o něm začalo otevřeně hovořit i v Británii, Německu a Švédsku, které dlouho předstíraly, že se nic zásadního neděje. Otázka je, zda „hovořit“ bude vůbec k něčemu dobré; problém už
se rozrostl natolik, že pouhý společenský nátlak k jeho vyřešení stačit nebude. Důsledkem muslimského antisemitismu je znejistění evropských židovských komunit, které se již necítí ve svých starých domovech bezpečně. Vystěhovalectví do Izraele nabylo v posledních letech významných rozměrů, tím spíše, že odcházejí hlavně mladí. Tímto způsobem ale Izrael ztrácí svoje zastánce v Evropě, kdežto muslimských voličů přibývá.

Paradoxně největšími fanoušky Izraele v dnešní Evropě jsou strany, které bývají označovány za tvrdě pravicové. Imponuje jim vojenská síla Izraele, mají s ním společného protivníka (hlavně muslimy, ale i některé mezinárodní organizace jako OSN), obdivují restriktivní imigrační a azylovou politiku Jeruzaléma. Je jim blízká skutečnost, že Izrael se definuje jako národní stát Židů a neředí svoji identitu různými postmoderními intelektuálními sentimenty.
Izraelci jsou vůči této nedávné konverzi svých dávných nepřátel pochopitelně nedůvěřiví a s některými z nich se nebaví téměř vůbec. V nejlepším postavení je asi maďarský lídr Viktor Orbán, jehož strana Fidesz s antisemitismem nikdy problém neměla (sběračem antisemitských nálad v Maďarsku byl vždy Jobbik) a který udržuje dobré osobní vztahy s Benjaminem Netanjahuem.

Zároveň s tím, jak slábne přátelství mezi Izraelem a západní Evropou, dochází k nenápadným posunům na šachovnici nepřátel. Sousední arabské režimy, zdá se, v posledních letech v tichosti rezignovaly na palestinskou věc a daleko víc se obávají činnosti Íránu. Írán je zapřisáhlým nepřítelem Izraele, jehož jméno se ve sdělovacích prostředcích nesmí ani vyskytnout: politicky korektním označením je v tomto případě „sionistická entita“.

Nepřátelství mezi Íránem a Izraelem je jedním z dalších paradoxů dnešní situace. Perský národ sám vůči Židům žádné nepřátelství nechová. Rasově laděný paranoidní antisemitismus, na který narazíme v arabském světě na každém kroku, je v Íránu daleko vzácnější. Obě země spolu nikdy neměly spory a Írán, tehdy ještě císařství, byl druhým státem, který nezávislost Izraele uznal (hned po USA). Zlom přišel v roce 1979, kdy byla prozápadní monarchie svržena a ustavena Íránská islámská republika, náboženský stát, jemuž vtiskl politický charakter jeho zakladatel, fanatický ajatolláh Chomejní. Nenávist vůči Izraeli se stala jedním z opěrných sloupů nového režimu.

Základ této nenávisti je náboženský – nevěřící Izraelci utlačují muslimy a drží ve své moci svatou mešitu al-Aksá. S teologicky podloženou nenávistí neexistuje žádný pragmatický kompromis. Zvláštní jednotky íránských revolučních gard se jmenují Quds (Jeruzalém) a v jejich jméně je obsažen příslib, že jednoho dne město dobudou pro islám a skoncují se Státem Izrael. Íránský režim je zevnitř slabý, protože od smrti asketického Chomejního si ajatolláhové navykli na luxus a jejich řady prožrala nesmírná korupce, která se nedá před veřejností utajit. Část městské mládeže, zejména studentů, se v reakci na to skrytě odvrátila od víry. Mezinárodní sankce se rovněž projevily na ekonomice Íránu, která značně pokulhává za možnostmi, které by jinak relativně vzdělaná a na ropu bohatá země měla. Na válečně-diplomatickém poli však Teherán slavil značné úspěchy a jeho moc nyní sahá podstatně dále než kdy dřív. Právě kombinace vnitřní slabosti a vnější síly může režim lákat k tomu, aby odvedl pozornost od domácí situace k válečným výbojům. A v Sýrii dnes stojí íránské a Íránem podporované jednotky nedaleko hranic svého nepřítele.

Izraelci prokázali za uplynulých sedmdesát let houževnatost, sílu i kreativitu. Uprostřed pouště vypěstovali zelené lesy a zbudovali si Pevnost zaslíbenou. Pro jejich příbuzné ze Švédska či Francie může být jednoho dne důležitým útočištěm. Cena za tuto pevnost je však vysoká, v penězích i v životech; ale hlavně v pocitu permanentního ohrožení.

Jedním ze způsobů, jak se bránit skleslosti, je smích, a izraelský národ se směje rád. Nejlepším zakončením článku proto snad bude jeden ze stále aktuálních vtipů. Starý rabín se každý den poctivě modlí u Zdi nářků. Jednoho dne si toho všimnou novináři, přijede i televize. „Rabbi, vy se modlíte už hodně dlouho, že?“ „Jistě, skoro třicet let.“ „Za co se modlíte nejvíc?“ „Za mír mezi Araby a Židy.“ „A jaký z toho máte pocit?“ „Ale, jako bych mluvil do zdi.“

Marian Kechlibar