Úspěšný summit se Severní Koreou by byl opravdu velkým triumfem Donalda Trumpa. Mír na Korejském poloostrově a denuklearizace nejbizarnějšího režimu na světě, to je cíl, který státníkům desítky let unikal. Příslušníci americké protitrumpovské #Resistance a bruselští funkcionáři by obtížně hledali argumenty, proč by si Trump nezasloužil Nobelovu cenu míru. Měl by na ni nárok rozhodně víc než Barack Obama, který ji dostal, sotva nastoupil do úřadu, a když z něj odcházel, byl svět rozhodně méně bezpečný. Jenomže co je to úspěšný summit?

Americký komentátor David Brooks, který není žádný Trumpův fanoušek, napsal minulý týden sloupek Plazí moudrost Donalda Trumpa. Připomněl, že Donald Trump se při své cestě nahoru učil od lidí, jež lze označit jako gaunery, pracoval s gaunery a pohyboval se mezi gaunery. Svět velkých newyorských staveb, to byla betonářská firma ovládaná mafiánskou rodinou Genovese a stavařské odbory, jež se od ní moc nelišily. Podobně to vypadalo ve světě kasin v Atlantic City. A to bylo ještě předtím, než se Trump zapletl s ruskými oligarchy, dodává. Jenže některým místům dnešního světa vládnou gangsteři a „je čím dál tím víc důvodů se domnívat, že Donald Trump rozumí mysli gaunera mnohem líp než absolventi našich prestižních diplomatických akademií“. Termínem „plazí mozek“ se označují základní živočišné reakce, jež v člověku přetrvávají z dob, kdy musel přežít v nebezpečném prostředí plném agresorů – kdy bojovat, kdy se schovat, kdy utéct, jak se najíst, jak se sexuálně uspokojit… a Trump je má vycvičenější než lidé vychovaní akademicko-byrokratickým světem.

Jako příklady uvádí Írán, Čínu a Severní Koreu. Západní politika stavěla desítky let na tom, že když se budeme k Číně chovat slušně, její elity postupně nahlédnou, že západní hodnoty a mezinárodní pořádek jsou pro ně nejlepší. Jenže Číňané se tak vůbec nevyvinuli. Trump se do nich tvrdě pustil a i někteří liberální komentátoři uznávají, že to má výsledky.

Jadernou dohodu s Íránem někteří Obamovi lidé prodávali tím způsobem, že íránští vůdci se budou chtít stát členy společenství národů, když jim dáme najevo, že jsou vítaní. „To je marnivost vzdělaných vrstev, která trvá staletí,“ říká Brooks. „Jsme tak očividně nejlepší, že všichni ostatní tajně chtějí být jako my. Není to pravda. Gauneři zůstanou gaunery. Náboženští fanatici zůstanou fanatiky.“

A situace se Severní Koreou podle Brookse navzdory Trumpově pubertální rétorice vypadá líp než před rokem.

Je pravda, že Trumpova zahraniční politika je zatím úspěšnější, než si kdo dovolil předvídat. O jejích úspěších, jako je zejména rozdrcení Islámského státu jakožto entity ovládající území, se moc nepíše. Ale z Brooksových tří příkladů je právě Severní Korea nejproblematičtější. Ne proto, že by Trumpův specifický přístup byl nebezpečný. Ale proto, že Trumpa navzdory veškeré jeho „plazí moudrosti“ vtáhne logika dosavadního vyjednávání s dynastií Kimů. Ta zatím vždy fungovala tak, že Korejci získali to, co chtěli. A už se to vlastně děje.

Z nedávné historie je známo několik málo úspěšných kampaní proti jaderné proliferaci. Dvě uskutečnili Izraelci vojenským zásahem – v roce 1981 zničili irácký jaderný reaktor v Osiraku a v roce 2007 syrské jaderné zařízení v Deir ez-Zor. Ani jedna z obou zemí už v jaderném programu nepokračovala. Ve třetím případě zafungovala diplomacie – v prosinci 2003 se vzdal svého jaderného programu libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Umožnil mezinárodní verifikaci i odvoz zařízení do USA. Byl to asi jediný pozitivní mezinárodněpolitický dopad americké invaze do Iráku, i když tajná jednání s Američany začala ještě před ní.

Druhé řešení ovšem od té doby utrpělo velkou vadu na kráse – každý diktátor s jadernými ambicemi na světě si všiml, jak skončil Kaddáfí. A vojenské řešení v korejském případě obtížně připadá v úvahu. Už od dob studené války je hranice mezi Severní a Jižní Koreou vysoce militarizovaná. Desetimilionový Soul je padesát kilometrů od hranice a Severní Korea na něj má namířeny desítky děl chráněných v bunkrech. Rozvědné informace o tom, kde všude jsou Kimova jaderná zařízení, jsou nejisté, takže na možnost sejmout je jediným úderem nelze vsadit. USA mají v Jižní Koreji dvacet osm tisíc vojáků; jakékoli shromažďování posil nutných pro úspěšnou invazi by nebylo možné utajit. Prezident Trump si nechal vypracovat nové verze vojenských plánů – jeden pro varovnou „ránu do nosu“, jeden pro kompletní likvidaci jaderného programu – ale přestože tehdy na Twitteru napsal, že jsou „nabité a připravené“, nepovzbudily ho. Jak to vyjádřil tehdejší Trumpův poradce Steve Bannon loni v létě v rozhovoru, o němž se domníval, že je důvěrný: „Vojenské řešení severokorejské jaderné hrozby neexistuje, na to zapomeňte. Dokud někdo nevyřeší tu část rovnice, která mi ukazuje, že v prvních třiceti minutách zahyne deset milionů lidí v Soulu při konvenčním konfliktu, tak nechápu, o čem mluvíte, vojenské řešení neexistuje, dostali nás.“

Na první pohled je skutečně situace lepší než před rokem. Tehdy si Trump s mladým Kimem vyměňovali na dálku urážky a výhrůžky. Trump nazval Kima „malým raketčíkem“, varoval Korejce před „ohněm a zuřivostí“ a upozorňoval ho, že „má větší jaderné tlačítko, které funguje“. Severokorejská propaganda, jejíž květnatá, obstarožní angličtina je dlouhodobě zdrojem pobavení fajnšmekrů, nazvala Trumpa „senilním staříkem“. Když Trump ještě ve volební kampani říkával, že spojenci Americe „neplatí za ochranu“, narážel i na Jižní Koreu (která ve skutečnosti na pobyt amerických vojsk něco přispívá). Když pak byl v úřadě, podle zpráv z anonymních zdrojů musel tehdejší národněbezpečnostní poradce McMaster vynaložit velké úsilí, aby prezidentovi rozmluvil jeho touhu stáhnout jednostranně z Jižní Koreje americké jednotky. To se nestalo, naopak tam pokračovalo rozmísťování systému protiraketové obrany THAAD.

Trumpova administrativa taky dále přitvrdila sankce vůči severokorejskému režimu a dosáhla i významného diplomatického úspěchu, když k podobným krokům přiměla OSN. Zdálo by se, že po dlouhých desetiletích diplomatické izolace Severní Koreje už není co přitvrzovat, ale kupodivu to není pravda. Američané v posledních letech, před vyjednáváním s Íránem, dospěli k výrazné sofistikovanosti svých sankcí. Názor, že sankce jsou nefunkční nástroj, dnes hlásají jen starci ze zaostalých zemí, kteří už nevnímají nové informace. Díky tomu, že USA jsou stále hegemonem světového finančního systému, mohou nasadit velmi účinné finanční sankce. Když uvalí sankce na banku, která zprostředkovává finanční transakce se Severní Koreou, ta si to dobře rozmyslí, protože vyřazení z amerického finančního trhu je ochoten podstoupit málokdo. A za Trumpa USA přistoupily ke kroku, k němuž se předchozí administrativa nechtěla odhodlat – začaly uvalovat sankce i na čínské firmy obchodující s Koreou. K tomu připočtěme další kroky jako inspekce na moři.

Na počátku roku se pak cosi začalo dít. Nový jihokorejský prezident pozval mladého Kima na zimní olympiádu a ten pozvání přijal. Sportovní výpravy obou Korejí dokonce pochodovaly pod jednou vlajkou. Obě vlády pak rozjely řadu iniciativ ke snížení napětí. A 3. března pak přijel do Washingtonu národněbezpečnostní poradce jihokorejského prezidenta, předal Trumpovi osobní pozvání od severokorejského vůdce k setkání a doslova uvedl, že Kim nejenže suspenduje jaderné a raketové testy, ale doslova, že je odhodlán k „denuklearizaci“. Ne tedy jen ke zmražení jaderného programu. Trump pozvání přijal a dohodl se termín 12. června v Singapuru.

Jenže to všechno bohužel v lidech, kteří Severní Koreu dlouhodobě sledují, vzbuzuje pocit déjà vu. Po celou historii jaderných snah dynastie Kimů se opakuje stejný cyklus. Severní Korea přizná jaderné ambice a je ochotna o nich jednat – za určitých podmínek. Chce ústupky – odchod amerických jednotek s Jižní Koreje, summity, zrušení sankcí, peníze, topný olej, brambory. USA či mezinárodní instituce učiní ústupky, podepíše se dohoda. Po několika letech vyjde najevo, že Korea podvádí. Pokračuje ve výzkumu. Rozjela jeho jiný směr, nepokrytý dohodami. Exportuje jaderný materiál a technologie, vyměňuje si je s jinými státy. Západ požaduje nápravu, Korea odmítá, vypovídá inspektory. Pak jedna ze stran dohodu vypoví. Již v roce 1985 Severní Korea podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, ale teprve po velkých peripetiích uzavřela s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii nezbytný bezpečnostní protokol. Tehdy taky podepsala první prohlášení o denuklearizaci s Jižní Koreou. Když se všechno hroutilo, přispěchal bývalý prezident Jimmy Carter a dojednal tzv. Agreed Framework. V roce 1998 ovšem Severní Korea testovala balistickou raketu, jež přeletěla Japonsko. Na konci funkčního období prezidenta Clintona se schylovalo k velkému diplomatickému průlomu, v jehož rámci se Madeleine Albrightová vypravila do Pchjongjangu za tehdejším severokorejským vůdcem. Ale po výměně v Bílém domě z toho nic nebylo. Naopak v roce 2002 Američané zjišťují, že Severokorejci celou dobu podváděli – zatímco Framework pokrýval plutoniovou cestu k jadernému palivu, oni tajně pracovali na obohacování uranu. Ti to přiznávají, odstupují od dohody a vypovídají zahraniční inspektory. V roce 2006 pak uskutečňují první pokusný jaderný výbuch.

Podobně je to s raketovou technologií. Dlouho se zdálo, že Korea není schopna pokročit ve vývoji mezikontinentálních raket, vybuchovaly na odpalovací rampě, Američané spekulovali, že to může být výsledek sabotážních akcí, jež nařídil prezident Obama. Jeho vláda taky vedla v roce 2012 s Pchjongjangem diplomatická jednání, jež se zprvu vyvíjela slibně, než je ale Korejci zhatili raketovým testem, o němž tvrdili, že je mírový, čemuž ale Američané neuvěřili. Pak v roce 2017 Severokorejci vybalili úplně jiné rakety, jejichž vývoj se jim podařilo před všemi rozvědkami utajit. Tyto rakety při pokusných letech dosáhly nejprve vzdálenosti k ostrovu Guam, pak k západnímu pobřeží USA a nakonec k zasažení celého amerického území. V září 2017 pak provedli pokusný výbuch termojaderné bomby. Severokorejcům nyní schází ke statusu plnokrevné jaderné mocnosti jediný krok, který ještě nepředvedli – design jaderné bomby, která přežije cestu balistickou raketou. Experti soudí, že je to otázka pár let, možná i měsíců.

Trumpovi příznivci popisují současný posun jako výsledek prezidentovy rozhodnosti a tlaku. Jenže zkušenost napovídá, že mladý Kim se odhodlal ke vstřícnosti jako obvykle poté, co dosáhl toho, čeho chtěl. A jako na zavolanou minulý týden Severokorejci pohrozili, že summit zruší, pokud budou Američané trvat na „jednostranném jaderném odzbrojení“ (summit 25. května odřekl Donald Trump).

Mladý Kim je ovšem tentokrát v silnější pozici něž kterýkoli jeho předchůdce – může věrohodně vyhrožovat ne vývojem, ne proliferací, ale faktickým použitím jaderné zbraně. Na to může být i „plazí mozek“ krátký.