Když nám nějaký vynález nebo společenská změna přinese něco příjemného, zpravidla se nám strašně moc nechce připouštět si její nepříjemné vedlejší důsledky. Protože co kdyby nás racionální úvaha vedla k tomu, že to příjemné za ty ztráty nestojí? Takže raději neposloucháme. Dokud nás k tomu nějaký otřes nepřiměje.

Události posledního roku v západním světě ozřejmily rostoucímu množství lidí myšlenku: to, že většina služeb na internetu je zdarma, má své důsledky. Najednou je vidět plný dopad dávno známých bonmotů o tom, že pokud na internetu dostáváte něco zadarmo, znamená to, že zboží jste vy. A najednou zjišťujeme, že už nad tím někdo přemýšlel dřív. Dřív nám jeho texty připadaly jako traktáty o tom, že by bylo nejlepší odložit auta i vlaky a chodit pěšky. Jenže najednou se čtou jinak. Takovým zdánlivě nepraktickým propagátorem slepých uliček je Jaron Lanier.

Je z rodu postav, na jaké nenarážíme každý den. Kdybyste četli jeho životopis v nějakém románě, řekli byste možná, že se portrét génia autorovi zvrhl v karikaturu. Mimo jiné žil v dětství dlouho ve stanu. Ve třinácti letech přesvědčil univerzitu v americkém státě New Mexico, aby ho přijala ke studiu. V šestnácti přeplul ve vlastnoručně postavené kanoi z Floridy do Venezuely. Choval kuřata a kozy. A tak podobně. Hlavní pracovní náplní je ovšem počítačový odborník. Pracoval mimo jiné pro Atari a Silicon Graphics. Je uznáván jako jeden z průkopníků na poli virtuální reality. Od roku 2006 pracuje pro Microsoft, kde si od roku 2009 s titulem „interdisciplinární vědec“ může v podstatě dělat, co chce. Také sbírá historické hudební nástroje, hraje na ně a vydal několik desek. A umí psát lépe než nějakých osmdesát procent lidí, kteří se psaním živí. Z jeho knih Nejste přístroj (2010), Komu patří budoucnost (2013) a Úsvit nového všeho (2017) vyšla ta prostřední roku 2016 česky. V prvních dvou rozvíjí názor, že někdy v době nástupu tzv. Web 2.0 nabral internet špatný směr. Není staromilec. Naopak tvrdí, že to, co se dnes považuje za rozmanitost internetu, je jen několik vzájemně se překrývajících teček uprostřed velkého plátna, jehož celá plocha upadla v zapomnění.

Lanier nekritizuje jen ty aspekty internetu a počítačového oboru, které nikdo nemá rád, ale i některé obecně přijímané. Nemá rád open source, nemá rád názor, že na internetu musí být všechno „svobodné“. Ambivalentní je i vůči Wikipedii – v něčem je dobrá, ale stav, kdy existovalo víc autoritativních encyklopedií, byl lepší. Nemá rád to, co devalvuje hodnotu lidské osobnosti a povyšuje hodnotu počítačů, sítí, „lidských fragmentů“ a davu. „Když vývojáři digitálních technologií vytvoří program, který po vás požaduje, abyste s počítačem komunikovali jako s osobou, vyžadují po vás, abyste někde v koutě své mysli přijali představu, že je vás taky možné považovat za program,“ píše v první knize. „Když vytvoří internetovou službu, kterou edituje velký anonymní dav, naznačují tím, že nahodilé srocení lidí je organismus s legitimním názorem.“

Představa o singularitě

Všímá si drobných věcí, které jsme zvyklí přecházet – třeba že nám textové editory a klávesnice mobilů napovídají, co a jak máme psát. „Skutečnou funkcí té vlastnosti není usnadnit lidem život. Propaguje novou filozofii – že počítač se vyvíjí v živý organismus, který rozumí lidem lépe, než si rozumějí sami.“ Redukování osobností do charakteristik předpřipravených na platformách, jako je Facebook, přirovnává k tomu, když učitelé zaměří výuku jen na to, aby žáci uspěli v předepsaném testu.

Lanier nachází filozofické kořeny tohoto scestí ve filozofii určité části Silicon Valley, která propadla představě o tzv. singularitě – stavu, kdy vývoj umělé inteligence pokročí tak daleko, že stroje dosáhnou vlastního vědomí. To je podle něho založeno na chybné představě o tom, co to je vědomí, případně vůbec nekladení si otázky, co to je vědomí. Není pak divu, že tito lidé rozvoj technologií směrem, který je nepřibližuje k singularitě, zanedbávají. Lanier tomu říká „digitální marxismus“ či „digitální maoismus“.

Dále kritizuje ekonomické dopady pojetí internetu, na němž je všechno zadarmo a žije z reklam – a to píše v době, kdy vydělával Google, ale Facebook ještě ne. Už tehdy, v roce 2010, si taky všiml, že digitální věrozvěstové (mezi něž, jak přiznává, sám patříval) triumfálně vyhlašovali, že všichni dinosauři starého ekonomického pořádku dostali včasné varování, že se musí přizpůsobit digitální revoluci, a pokud to nedokážou, je to jen jejich chyba. „To jsme říkali o našich prvních obětech, nahrávacích společnostech a novinách. Ale nikdo z nás nebyl schopen dát dinosaurům žádné konstruktivní rady, jak přežít. A dnes je postrádáme víc, než jsme si byli ochotni přiznat,“ píše.

Britský historik Robert Conquest vydal v roce 1968 knihu Velký teror o Stalinových čistkách ve 30. letech. Jeho odhady počtu obětí, jež byly levicovými intelektuály napadány jako nadsazené, se po otevření sovětských archivů v zásadě potvrdily. Když se v roce 1991 chystalo nové vydání, Conquestův přítel Kingsley Amis nadhodil, že by mohlo vyjít pod názvem Já vám to říkal, vy za... hlupáci. Podobný titulek by slušel rozhovoru, který nedávno Lanier poskytl časopisu New York.

Opakuje v něm své argumenty pro placené internetové služby a pojímání osobních dat jako vlastnictví – podobně, jak pro to nedávno v tomto časopise argumentoval Miroslav Singer (viz Týdeník Echo č. 18/2018 – pozn. red.). A popisuje kulturní kořeny, z nichž fatální rozhodnutí jít cestou reklamy vzniklo: „Kdysi v 80. letech jsme chtěli, aby bylo všechno zdarma, protože jsme byli socialističtí hippies. Ale taky jsme milovali podnikatele, protože jsme milovali Steva Jobse. Takže chcete být zároveň socialista a libertarián, a to je absurdní.“ To, co začalo jako prostá reklama, se s rostoucí výkonností počítačů a přísunu dat o lidech měnilo v něco jiného – v „průběžnou behaviorální modifikaci v masovém měřítku, kdy je každý sledován svými přístroji a dostává vykalkulované stimuly ke změně chování. Takže výsledkem je masové impérium behaviorální modifikace úplně jako ze sci-fi Philipa K. Dicka nebo ještě ze starších generací, z 1984. Přesně před tím jsme varovali. Věděli jsme, že přesně toto se může stát (…),  a přesto jsme do toho nakráčeli (…) díky naší touze být dobří socialisté a dobří libertariáni zároveň“.

Lanier je ale nejsilnější tam, kde se pokouší podívat na kulturu Silicon Valley zvnějšku a konfrontovat ji s tím, co se děje ve zbytku společnosti. A opět naráží na podobnost s tím, co se stalo ve všech režimech inspirovaných variantami marxismu – v rámci rovnostářské ideologie došlo fakticky k extrémní koncentraci moci. „Přesně to se stalo s předpokládanou otevřeností internetu. Říkáte: ,To je skvělé, jak se díky Facebooku a Twitteru může každý vyjádřit. Všichni jsou si rovni, každý dostal moc.' Ale ve skutečnosti žijeme v době extrémní koncentrace bohatství a moci, a drží ji právě ti, kdo provozují největší počítače.“

Demokratizační potenciál sociálních sítí živených reklamou je podle něho taky hořká iluze. Popisuje ji na fenoménech jako Black Lives Matter nebo #MeToo, což je jeho politická preference. Ale ten mechanismus funguje obecně a všemi směry. Nejdříve nastane „jízda na kouzelném koberci“, kdy jsou lidé opojeni tím, jak levně mohou šířit informace, a nadšeni z toho, jaké jsou Facebook a Twitter skvělé nástroje demokracie. „Ale pak (...) se ukáže, že dat, která pro lidi, již je generovali, představují konstruktivní, pozitivní proces – Black Lives Matter nebo arabské jaro –, lze použít k iritování jiných skupin. A bohužel v lidských emocích funguje asymetrie, že negativní emoce strachu, nenávisti, paranoie a zášti lze generovat rychleji a levněji a je obtížnější je rozptýlit než pozitivní emoce. Děje se tedy to, že pokaždé, když se na těchto sítích vyskytne nějaká pozitivní emoce, negativní reakce je fakticky silnější. Takže výsledkem hnutí jako Black Lives Matter je posílení těch nejhorších rasistů a neonacistů, jaké jsme nezažili celé generace.“ Z perspektivy počítačového experta popisuje Lanier cykly „válek trollů“, jak je popsala třeba Angela Nagleová z perspektivy společenské v knížce Kill All Normies.

Zatímco v knihách se snažil Lanier být obecnější, v rozhovoru dává průchod své intenzivní nechuti ke konkrétní implementaci nejmocnější sociální sítě v čelem s Markem Zuckerbergem. Cítí v ní jakousi nechutnou pseudoduchovní dimenzi, „jako by život byl nějakou optimalizací. Jako byste měli usilovat o to, abyste měli víc sledovatelů a přátel. Zuckerberg dokonce mluvil o tom, že novým cílem Facebooku bude dát každému smysluplný život, jako by Facebook v sobě měl něco, co je smyslem života“. Vrací se k posedlosti internetových gigantů myšlenkou umělé inteligence. „Google říká, že to, co doopravdy budují, je obrovský globální mozek, který zdědí Zemi, a oni vás do toho mozku uploadují, a pak nemusíte zemřít... Stává se z toho nové náboženství, a je to náboženství, kterému na vás vůbec nezáleží. Naprosto postrádá empatii nebo jakékoli uznání osobnosti. Je to špatné náboženství. Je to šprtounské, prázdné, sterilní, ošklivé, nepotřebné náboženství založené na falešných myšlenkách... Je to jako Severní Korea nebo nějaký režim, jehož náboženství spočívá v tom, že vaším účelem je sloužit jednomu člověku. Tady je vaším účelem sloužit tomuto systému, který v případě Facebooku ovládá jediný člověk.“

Stali se z nás hajzlové

Snad nejsilnější je Lanier v tom, že je schopen se podívat na svět Silicon Valley zvnějšku. Ten jeho až parodický životopis zjevně není kýč, nýbrž charakteristika člověka, který se jen tak nezbaví své lidskosti. Vidí, že lidé, jejichž vliv dnes proniká vším, si stále myslí, že jsou Davidové bojující proti korporátním Goliášům. „Disruptovali jsme absolutně všechno,“ používá oblíbené slovíčko digitálních revolucionářů, „politiku, finance, vzdělání, média, vztahy – rodinné vztahy, intimní vztahy –, posadili jsme se do středu všeho, absolutně jsme vyhráli. Ale nechováme se tak. Ve vítězství naprosto neprojevujeme cit pro rovnováhu, skromnost nebo velkorysost. Stále se chováme, jako bychom byli v koutě a museli se bránit, což je absurdní. A když se takhle chováme, stali se z nás tak trochu hajzlové.“

Uvědomuje si i propast mezi Silicon Valley a zbytkem Ameriky, která spočívá v bohatství, ale nejen v něm. „S lidmi, jejichž životy jsme disruptovali, máme teď méně společného,“ přiznává. Největší rozdíl je v bezpečnosti osobního postavení, v redistribuci rizika. „Osobně bych se vzdal velké části našeho bohatství a elitního statusu, kdybych mohl žít v přátelštějším, propojenějším světě, v němž by se mi pohybovalo snadněji a nemusel bych mít stále pocit, že všechno je nejisté a rozpadá se.“ Od bohatých lidí jsme zvyklí buď na aroganci, nebo na sebestředná prohlášení o odpovědnosti a o tom, že cosi chtějí „vracet společnosti zpět“. Ale to, co říká Lanier, je vzácné – nevnímá na prvním místě sebe, nýbrž ostatní.

„Opustíte svět technologií a vidíte, že všichni ostatní zápasí o živobytí. Je to zvláštní. Čísla ukazují, že ekonomice se daří velmi dobře, ale v reálu se jí daří dobře způsobem, který nedává dost lidem pocit jistoty a důvěry v budoucnost. Jako by každý tak či onak pracoval pro Uber. Ze všeho se stala ,gig economy'. A tak jsme to nalinkovali my, to je naše dílo. Když jen vystrčíte nos z našeho úzkého kruhu v Silicon Valley, dostanete divný pocit, že jste v jiné zemi, kde se lidé cítí méně zabezpečeni. Není to dobrý pocit, myslím, že nestojí za to, myslím, že chtít takový pocit je špatné. Nejde ani tak o to, že by se jim vedlo špatně, ale mají jen práci, a žádný kapitál. Nebo, jak jsem dřív říkával, musejí si vyzpívat na večeři, na každé jednotlivé jídlo. Takhle jsme dokázali, že ostatní nesou všechno riziko. Jako bychom byli ti, kdo provozují kasino, a všichni ostatní riskují, jen my ne. Takový pocit mám. Ne že by se všem vedlo špatně, ale ztratili ekonomický kapitál, postavení, dynamiku a možnost plánovat.“

Tenhle pohled disidenta ze Silicon Valley vydá za deset komentářů o ohrožení demokracie, konci liberalismu a fake news.