Možná proto, že Evropská unie je zaneprázdněna sestavováním první otevřeně populistické vlády v západní Evropě v Itálii, nestihl nikdo reagovat na vystoupení Steva Bannona v Praze. Bannon, bývalý vydavatel webu Breitbart a Trumpův kampaňový manažer a poradce a taky podílník ve firmě Cambridge Analytica, se stal v mediálním narativu synonymem tzv. alt-right. Možná proto, že Bannon pokračoval do Budapešti, kde maďarská vláda organizovala mezinárodní konferenci, jež byla mnohem dovolenější provokací než pražská akce. Bannon u nás vystupoval v dialogu s právníkem amerických demokratů Lannym Davisem.

Z pražského vystoupení si divák musel odnést dojem, že Bannon buďto není alt-right, anebo ta alt-right není tak strašná, jak se říká. Bannon se prezentoval jako nacionalista – ne v šovinistickém smyslu, ale ve smyslu opozice vůči nadnárodním institucím. Jedna z častých nálepek pro elity, které nemá rád a viní je ze zaprodání zájmů USA, je „davoský člověk“. Pokud má Bannon vliv na americkou vládu (což je otázka), pak by Evropan měl mít větší starost než z nějaké alt-right z toho, jak důrazně oznamoval, že dny amerického financování evropské obrany jsou sečteny. „Máte přece být partner, ne protektorát,“ dodal poté, co otevřeně vmetl publiku (v zastoupení Evropanů) do tváře, že by se mělo stydět.

V solidnějších profilech ovšem nebyl Bannon obviňován, že by sám představoval jakýsi protofašismus, ale že protofašistickým elementům alt-right dával v médiích a v kampani prostor. To je politika. O Bannonovi se říká, že pokud někdo může dokázat vytvořit skutečnou vládní doktrínu trumpismu, tak jedině on. Jenže v politice se zjednodušuje a Bannon zjednodušoval. Jeho ostentativní sázku na zápas „dělnické třídy“ proti „elitám“ publikum v postkomunistické zemi nemůže přijmout se vším všudy.

Poté, co musel loni v létě odejít z Bílého domu, v praktické politice šťastnou ruku neměl. V jednom ovšem projevil dobrý odhad. V reportážní knize Michaela Wolffa ze zákulisí Trumpova Bílého domu Oheň a zuřivost, pro niž byl zjevně jedním z hlavních zdrojů, předpověděl, k čemu povede, až Trump vyhodí ředitele FBI Michaela Comeyho: ke jmenování zvláštního vyšetřovatele, který bude Trumpa pronásledovat jako kapitán Ahab bílou velrybu. A půjde na to přes Trumpovo nejzranitelnější místo – jeho neschopné děti, mezi něž počítal Trumpova zetě Jareda Kushnera. Jak řekl, tak se stalo. Jestli už tehdy předvídal, že i on bude muset letos v únoru ke zvláštnímu vyšetřovateli na výslech, nevíme.

Zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller není tím, kdo by mohl za hysterickou atmosféru plnou bludů, která se kolem jeho vyšetřování rozpoutala. Za tu může neschopnost amerických liberálů akceptovat, že Trump se mohl stát prezidentem bez nějaké zločinné manipulace – prostě proto, že Hillary Clintonová byla špatná kandidátka. To ona vytvořila stále živené očekávání, že už příští týden Mueller přinese „kouřící pistoli“ – nezvratný důkaz o Trumpově spiknutí s Kremlem. Nic nenasvědčuje tomu, že by pistole byla na obzoru. Když Mueller zdokumentoval ruské zasahování do volební kampaně na sociálních sítích a při demonstracích, zdůraznil, že nikdo z Trumpovy kampaně s obviněnými Rusy vědomě nespolupracoval. I Američané, které Mueller obvinil nebo dotlačil k přiznání, jsou obviněni z něčeho jiného.

Ruský přízrak má fakticky tři zdroje. Jeden z nich naznačil Bannon v Praze, když padla otázka na Rusko. Dal zdvořile najevo, že ví, že máme s Rusy své zkušenosti, ale dodal, že Rusko má HDP Itálie. Pro Bannona – a v tom s ním souhlasí ve Washingtonu čím dál tím víc lidí – je hlavním americkým soupeřem Čína. Ta likviduje americká pracovní místa, připravuje se na hospodářskou hegemonii, zbrojí a prosazuje svůj vliv. Rusko je slabé a daleko. Nebylo by dobré se s ním dohodnout? Tato úvaha je součástí rozladěného účtování s dosavadní americkou politikou, jež přivedla mnohé Američany na Trumpovu stranu. Ovšem Trumpův snížený morální práh a politická nezkušenost byly příčinami toho, že si mohl vzít do kampaně někoho takového jako Paula Manaforta. Ukrajinský prezident nebyl jediným jeho klientem, který zaváněl korupcí. Proto se v jeho kampani ocitli mladí podivíni, z nichž jeden opakovaně zaujal ruskou rozvědku jako slibný terč. A Trumpův nejstarší syn se byl ochoten dychtivě sejít s údajnou emisarkou Kremlu přímo v Trump Tower, zatímco, jak poznamenává Bannon ve Wolffově knize, standardní politická kampaň by za někým takovým vyslala prostředníka někam do hotelu v New Hampshire.

Republikáni se snaží celý narativ obrátit a dokázat, že to byla Obamova administrativa, která „špehovala“ Trumpovu kampaň.

Jejich úsilí přineslo plody. Dnes už nelze ignorovat, že vyšetřování Hillary Clintonové kvůli jejímu e-mailovému serveru se FBI snažila dotlačit k bezbolestnému konci. Ani to, že činitelé minulé administrativy nebyli ochotni vyjít ven s pravdou o tom, jak „ruské vyšetřování“ v roce 2016 začalo. Tam, kde se republikánům daří prolomit jejich obranu, výsledky nevypadají dobře. Ukazuje se, že Rada národní bezpečnosti se zabývala již v březnu 2016 složením Trumpova kampaňového týmu a za jeho členem vyslala FBI svého tajného spolupracovníka – to vše ještě před oficiálním započetím vyšetřování. Že FBI získala povolení k odposlechu jiného člena týmu pomocí údajů z tzv. Steelovy složky, jež sama nebyla schopna doložit. A zatajila soudu, že vznik složky byl placen kampaní Hillary Clintonové. Že podivnou roli hrála agentura Fusion GPS, která byla na jednu zakázku najata kampaní Clintonové a na jinou Rusy. To je jen pár z řady podezřelých přešlapů. Na Trumpův nátlak je nyní má vyšetřovat nezávislý inspektor ministerstva spravedlnosti.

Mlýny spravedlnosti ovšem melou nejen pomalu, ale i nevyzpytatelně. Ve vyšetřování došlo v posledních týdnech k obratu, který ničí horečná fantazie nepředjímala. Muellera zaujala informace, že v lednu 2017, těsně před Trumpovou inaugurací, se Erik Prince, bývalý majitel bezpečnostní firmy Blackwater a bratr současné ministryně školství, setkal na Seychelách za přítomnosti korunního prince Spojených arabských emirátů s jedním ruským oligarchou. Mohl, ale nemusel to být pokus vyjednat tajný komunikační kanál Bílého domu s Kremlem.

To je ale dnes téměř skoro to nejmenší. Dalším účastníkem schůzky byl americký podnikatel libanonského původu George Nader, jehož spolupráci si Mueller zřejmě zajistil. Nyní vychází najevo, že Nader měl více želízek v ohni. Spolu s Elliotem Broidym, který získával sponzorské příspěvky pro Trumpovu kampaň, zajišťovali ve Washingtonu pro korunní prince Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů lobbistickou kampaň proti Kataru. Za to si slibovali zakázky od obou monarchů pro firmy, které spoluvlastnili. Kampaň byla klienty hodnocena úspěšně a Broidy získal několik audiencí u Trumpa v Bílém domě.

Nader měl s Erikem Princem a arabskými princi rozjetou ještě další akci. Jak napsaly v minulých dnech New York Times, Prince s Naderem se v roce 2016, tři měsíce před volbami, setkali v newyorské Trump Tower s Donaldem Trumpem juniorem. Dalším přítomným byl izraelský specialista na kampaně na sociálních sítích. „Nader řekl Donaldu Trumpovi jr., že princové, kteří vládnou Saúdské Arábii a Emirátům, by rádi pomohli jeho otci vyhrát prezidentské volby,“ uvádějí Times. „Podle člověka obeznámeného se schůzkou mladý Trump reagoval vstřícně. Nader si rychle získal přízeň Trumpových kampaňových poradců – často se setkával s Trumpovým zetěm Jaredem Kushnerem a budoucím národněbezpečnostním poradcem Michaelem Flynem.“

Nader s Broidym nakonec získali od Emirátů kýženou zakázku a první miliony na konta, vzápětí však jejich podnik vzal rychlý konec. Když se letos v lednu Nader vracel z Dauhá, čekali ho na washingtonském letišti Muellerovi vyšetřovatelé.

Může to znít divoce, nicméně zpravodajství stojí mimo jiné na množství „hacknutých“ e-mailů mezi Broidym a Naderem („hacknuté“ emaily se zjevně stávají standardní výbavou amerických politických kampaní). A jak to skutečně bylo, jistě došetří Mueller, který má pojištěnou spolupráci jak Nadera, tak Flynna.

Po setkání s ruskou právničkou Natalií Veselnickou je to tedy už druhá schůzka, která se mladému Trumpovi šeredně nevyplatila. Instinkt Steva Bannona byl v zásadě správný. A vedle přízraku ruského zasahování do voleb tu máme arabské zasahování.

Pro dokreslení se sluší dodat, že Broidy se v roce 2009 přiznal k úplatkářství a Nader byl v roce 2003 odsouzen v České republice za pohlavní zneužívání mladistvých – údajně si tu odseděl rok.

Zvláštní vyšetřovatel je nedokonalým, americkým řešením neřešitelného problému, jak může státní moc věrohodně vyšetřovat sebe samu. Zvláštní vyšetřovatel je funkčně a rozpočtově na ministerstvu spravedlnosti co možná nejnezávislejší. Bývají proti tomu vznášeny teoretické námitky: že není nikomu odpovědný; a že je motivován k tomu, aby nějaký zločin stůj co stůj našel. Notorickým příkladem je zvláštní vyšetřovatel Lawrence Walsh, který v 80. letech vydržel vyšetřovat přes funkční období dvou prezidentů (byli ovšem i vyšetřovatelé, kteří své subjekty celkem rychle očistili). Je to extrémní řešení konfliktu zájmů, které se nachází na jednom konci možného spektra.

Stojí za to se ale podívat na druhý konec spektra – k nám. Zde dřívější ministr financí a současný premiér v demisi nejen podobně jako Trump označuje vyšetřování svého dotačního podvodu za „účelovku“ a hon na čarodějnice, ale taky využívá své moci k tomu, aby vyšetřování dostal pod kontrolu. Osud ředitele GIBS Murína je nejviditelnějším příkladem. Mít tu americký systém, tak Čapí hnízdo vyšetřuje zvláštní vyšetřovatel se zajištěným postavením a nedotknutelným týmem a rozpočtem. Manévry jako ten s Murínem či nabídka pro pražského policejního ředitele odejít na rodnou Vysočinu by nepřipadaly v úvahu.

Existují některá důležitá specifika amerického trestněprávního systému, která český čtenář nevnímá.

Zaprvé, když byl zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller počátkem roku 2017 jmenován, převzal stávající vyšetřování ruského zasahování, jež vedla FBI. Spojené státy nemají obdobu naší BIS – domácí kontrarozvědky. Zpravodajské služby, které má, jsou oprávněny operovat pouze v zahraničí a proti cizincům. Domácí kontrarozvědnou ochranu má na starosti FBI. Její kontrarozvědná šetření ovšem mají jiná pravidla než trestní stíhání a nemusejí nutně končit něčím obviněním. A vyšetřování, které převzal Mueller, bylo právě kontrarozvědné. A vedle toho dostal ještě mandát prověřit, zda nedošlo k maření trestního stíhání, a taky stíhat zločiny, na které narazí a které s jeho vyšetřováním souvisejí. Právě tento hybridní mandát je zdrojem mnoha sporů. Ale měřit Muellerovu úspěšnost či oprávněnost jeho šetření počtem obviněných či mávnout rukou nad třinácti obviněnými Rusy s tím, že se nikdy nedostanou před soud, je nepochopení.

Jiná zvláštnost, která stojí za upozornění: Obviněný má u nás možnost podat si proti obvinění stížnost, ale ta skončí jen u jiného článku stejného mocenského tělesa, které ho vyšetřuje – dozorujícího státního zástupce. Když Mueller někoho obviní, znamená to něco jiného. Mueller musel své obvinění (charge) předložit porotě a ta ho buď odmítla, nebo přijala. Čteme-li tedy, že Mueller dosáhl obvinění někoho (to se pak nazývá indictment), znamená to, že nešlo jen o jeho názor, ale že ho viděly a přijaly za důvodný jiné, nezávislé oči. Ty ho u nás uvidí až u soudu. Jinými slovy, jestliže Mueller dosáhne obvinění, je tomu možné přikládat větší váhu, než když někoho obviní, řekněme, státní zástupce Ištvan.

Další zajímavá věc je, že porota může za určitých okolností přistoupit k tomu, že sice neschválí žádné trestní obvinění, ale vypracuje zprávu o jiných závažných skutečnostech, které se dověděla. Jednu z těch okolností popisuje zákon jako „závadné chování v úřadě, které není trestné, ale dotýká se organizované trestné činnosti jmenovaného veřejného činitele nebo zaměstnance, a to jako podklad pro doporučení propuštění nebo disciplinárního řízení“. Mueller pracuje pro výkonnou moc, ale zvláštní vyšetřovatel může předkládat zprávy Kongresu; například Kenneth Starr, který vyšetřoval prezidenta Clintona, to udělal. Ta zpráva se může stát základem pro řízení o impeachmentu a odstranění prezidenta z úřadu. Podobně jako zpráva poroty ani impeachment nevyžaduje trestnou činnost; ústava pro něj jako důvod stanovuje „high crimes and misdemeanors“, těžko přeložitelný archaický termín (film, který se tak jmenoval, se u nás promítal pod názvem Zločiny a poklesky). Není vyloučeno, že takto může Muellerovo tažení skončit – bez trestního obvinění prezidenta či jeho blízkých z vědomého spolčení s Ruskem, s tím nejzásadnějším dopadem.