Tažení Čechů za referendem a důvod, proč skončí špatně

Protože nejste Švýcaři

Tažení Čechů za referendem a důvod, proč skončí špatně
Protože nejste Švýcaři

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Byl by v tom čert, kdyby Češi v tomto volebním období nedostali možnost rozhodovat o svém státu v referendech. Ve sněmovně se sešly už tři návrhy, jak lidové hlasování umožnit. K prosincovému materiálu Tomia Okamury z SPD přibyly počátkem března ještě iniciativy sociálních demokratů a komunistů. Okamurovci a komunisté si přitom vzali za vzor Švýcarskou konfederaci. Pro referendum jsou Piráti a podporu deklarovalo hnutí ANO, za které exministryně spravedlnosti Helena Válková prohlásila: „Nepodceňujme Čechy, jsou stejně zodpovědní a chytří jako Rakušané, Švýcaři, Italové. Dejme jim možnost rozhodovat v referendu,“ uvedla pro Seznam. Prezident Miloš Zeman zase referendum podpořil originální myšlenkou. „Chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla,“ uvedl v inauguračním projevu.

Přesto čert bránící lidovládě existuje. Svědčí o tom fakt, že švýcarským diplomatům přibyla jedna nepříjemná povinnost. Následovat švýcarský model referend je evropskou módou a diplomati musí vysvětlovat všem, ať si z jejich systému příklad opravdu neberou. Tahle cesta nikam nevede.

Ve Švýcarsku lid přímo rozhoduje o změnách ústavy a nových zákonech, bez jeho souhlasu neplatí mezinárodní smlouvy. - Foto: Reuters

Lid se hlásí o svá práva

Přímá demokracie se stala trendem a podle politologa z Harvard University Yaschi Mounka to je pochopitelné. Není přece těžké si představit větší míru demokracie, než vládne ve většině vyspělých zemí. „Dokud bylo ve všeobecném povědomí, jak fungovaly absolutní monarchie, a dokud se nedala přímá demokracie provozovat z technických důvodů, mohly špičky liberálních zastupitelských demokracií tvrdit, že lid vládne jejich prostřednictvím. To platilo zhruba sto let, kdy měla liberální demokracie bezprecedentní ideologický primát. To už ale není náš případ,“ napsal Mounk v knize Rozpad demokracie.

Ve skutečnosti nebyla demokracie ani vymyšlena za tím účelem, aby vládl lid, vysvětluje Mounk na příkladu Velké Británie a Spojených států. Vláda lidu prostřednictvím parlamentu, tedy zavedení pravidla, že poslance volí občané, sice vychází z ideologie lidských práv, mezi která patří i právo podílet se na vládě, přesto moderní demokracie vznikaly hlavně za tím účelem, aby občany či lid dostaly pod kontrolu. „Volby zjemňují a posilují veřejné mínění. Slouží totiž jako prostředek ke zvolení těch nejlepších, jejichž moudrost je předpokladem, že rozpoznají skutečné zájmy země,“ vysvětluje jeden z ideologů americké demokracie James Madison, že zvolené elity umějí rozhodovat lépe než sám lid. Ještě přísněji to definoval další z otců zakladatelů Alexander Hamilton, podle nějž nejde o to, nechat lid vládnout, ale naopak zajistit, „aby byl lid jako kolektiv z jakéhokoli podílu na vládě vyloučen“.

Dříve mohlo většině lidí v řadě zemí stačit, že se podílejí na vládě prostřednictvím svých poslanců. Parlamenty ostatně fungovaly lépe a měly blíže k občanům. Jejich členové se rekrutovali z přehledného prostředí stavovských spolků a odborů, byli v neustálém kontaktu se svými voliči a vyznávali jasný, ať už křesťanský, nebo socialistický světonázor. Tento ideální stav se začal měnit už ve třicátých letech minulého století. Občané čekali od států stále víc a víc výkonů, od zaručení osobní bezpečnosti přes sociální ochranu po všeobecně dostupné zdravotnictví. Přitom bylo jasné, že ani státy, které chtějí zůstat demokraciemi, nemohou nechat v tak složité agendě o všech detailech rozhodovat parlamenty. Ve všech zemích Západu nastupovaly vlády se silnějším mandátem, a pokud se náhodou dost silné necítily, řekly si o novou pravomoc po vzoru ústavní reformy francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Jinde vznikaly po vzoru amerického Nejvyššího soudu a německé centrální banky na zvolených politicích úplně nezávislé instituce. Proces oslabování role parlamentů se ještě urychlil po vzniku byrokratické superstruktury Evropské unie a nástupu profesionálních lobbistických skupin, které parlamentům určují agendu.

Lid se podle Mounka přirozeně cítí odstrčen a není divu, že se nechal tak snadno svést Donaldem Trumpem slibujícím, že bude hlasem těch, které nikdo neposlouchá. Další včetně Brita Nigela Farage, Nizozemce Geerta Wilderse, případně vůdců Alternativy pro Německo (AfD) se vyznačují tím, že chtějí zavést referendum. Příliv zasáhl silně Českou republiku, kde posílení demokracie slíbily voličům strany se 152 hlasy ve sněmovně. Čeští voliči si pamatují, jak vypadala komunistická diktatura, a nemuseli by požadovat víc, než nabízí běžná zastupitelská demokracie. Podlehli však pohrobkům bývalé diktatury. Ti si dnes z pozice radikálních demokratů vyřizují účty s liberálními demokraty, kteří je v listopadu 1989 svrhli. 

Krvavá cena za demokracii

Není obvyklé, když se na demonstracích populistů objevují vlajky sousedního státu. Při akcích německé AfD se však nikdo nediví, když se tam objeví čtvercové vlajky Švýcarska. Radikálové celé Evropy hledají vyzkoušený vzor přímé demokracie a nic jiného než Švýcarsko se nenabízí. Ke všemu jde o nejbohatší stát Evropy a málokterá krajina se pro marketing hodí lépe než výhled na švýcarské Alpy.

Ve Švýcarsku lid přímo rozhoduje o změnách ústavy, nových zákonech, bez jeho souhlasu neplatí mezinárodní smlouvy. Nevládnou tu tradiční elity zastupitelské demokracie. Proč to neudělat u nás stejně a nepřekonat jedním rázem stoletý demokratický deficit? Tak zní logická otázka mnoha populistů. Odpověď je stejně logická a ještě stručnější: Protože nejste Švýcaři!

Diplomaty Švýcarské konfederace i řadu jejích občanů opravdu zneklidňuje snaha napodobit jejich model demokracie. Dobře vědí, že jejich společenskému modelu nikdo nerozumí, a že tedy zavedení „švýcarských“ referend může způsobit katastrofu. První nepřekročitelnou překážkou je specifická tradice. Středověká demokracie je v alpských kantonech doložena už ve čtrnáctém století, kdy si vlivní sedláci dokázali vykoupit nezávislost na šlechtě a kdy o důležitých záležitostech svých obcí rozhodovali společným hlasováním. K tomu přistoupila nezbytnost dohodnout se s okolními obcemi na obchodních pravidlech, jejichž konečnou verzi opět schvalovalo referendum. Tato vesnická demokracie zdola postupně vedla k zakládání svazů obcí, kantonů a svazů kantonů, často spojených bezpečnostní a zahraniční politikou.

V devatenáctém století následovala pod vlivem učení osvícenců a Francouzské revoluce druhá kapitola. Dosud byla práva ovlivňovat politiku založena na historických výsadách, které Švýcaři hájili s mečem v ruce stejně jako čeští Chodové, jen s větším úspěchem. Po napoleonských válkách se začala prosazovat verze, že přirozené právo rozhodovat o vládě má každý občan, zpočátku tím byli samozřejmě myšleni majetní sedláci a měšťané. Zvláště liberálové z protestantských kantonů v čele s Curychem chtěli prosazovat stejná práva občanů ve všech kantonech, a co víc, na úrovni samotné konfederace tehdy čtyřiadvaceti kantonů. Spor o sjednocení zákonů vedl v roce 1847 k občanské válce, když se proti snahám o unifikaci postavilo osm konzervativních katolických kantonů. Štěstím pro Švýcary byl schopný generál liberálního vojska Guillaume-Henri Dufour s praxí v napoleonské armádě, který během dvoutýdenního tažení donutil ke kapitulaci hlavní město konzervativních vzbouřenců Luzern a vyhnul se přitom zbytečným násilnostem. Občanská válka měla 140 padlých a přinesla ústavu, která zakotvila všeobecné referendum.

Tehdejší ideologové trvali na tom, že nejde o revoluci, ale návrat ke starým dobrým zvykům, kdy lidovým hlasováním rozhodovala každá vesnice. Proto také nemohlo být ani řeči o tom, že kantonům a obcím bude někdo shora diktovat, jak mají svá referenda organizovat. Dnes nikdo nehodlá platit za přímou demokracii vlastní krví, vlastně jen čekáme, až bude nařízena shora. To je proti Švýcarsku opravdu rozdíl.

Ústava z roku 1848 byla pro Švýcarsko jen začátek další epochy. Pravidla lidového hlasování se od té doby mění, například všeobecné hlasovací právo pro ženy bylo prosazeno teprve v roce 1970. Až v roce 2009 došlo k poslední velké změně, která zrušila lidovou iniciativu navrhovat celostátní zákony (tzv. allgemeine Volksinitiative). Vysvětlit rozdílná pravidla lidového hlasování na celostátní úrovni, v kantonech a obcích vydá na složitou knihu.

Ve sněmovně se sešly už tři návrhy na referendum. První podal Tomio Okamura (na snímku uprostřed) z SPD. - Foto: Jan Zatorsky

Společné jenom jméno

Návrhy SPD, ČSSD a KSČM se odvolávají na nesouvisející ustanovení švýcarského práva, odporují si navzájem a v některých detailech protiřečí i svým vzorům. Komické rysy obsahují plány komunistů a SPD, které sice dávají všem občanům možnost hlasovat prakticky o všem, vylučují však z účasti na referendech zahraniční Čechy. Z pohledu Švýcarů neslýchaná věc. Nebezpečí skrývá návrh, na kterém se Okamura rovněž shodne s komunisty. Doporučuje, ať referendum o ústavě a zákonech může vedle občanů žádat také vláda. To je v úplném rozporu se švýcarským modelem, který považuje lidové hlasování za nástroj občanů pro kontrolu vládních rozhodnutí. V Česku by možnost vyhlásit referendum z vládního rozhodnutí převrátila ústavu a nabídla by premiérovi prostředky, jak zavést autoritářskou formu vlády po vzoru venezuelského prezidenta Huga Cháveze.  

Nakonec je nejrozumnější plán sociálních demokratů, kteří do nového volebního období převzali neschválený zákon o referendu od minulé vlády. Obsahuje stejně jako slovenská praxe pravidlo, že referendum platí, jen když pro jednu z variant hlasuje polovina voličů. Tím se přímá účast občanů na vládě prakticky vylučuje. O něčem takovém ovšem nemůže být ve Švýcarsku řeč. 

Pro pořádek na závěr: švýcarské referendum na celostátní úrovni má tři základní pilíře. Především iniciativu nejméně 100 tisíc občanů na změnu ústavy, povinné referendum o změnách ústavy navržených parlamentem nebo o vstupu do mezinárodních organizací, spolu s tím fakultativní referendum, když se 50 tisíc občanů domluví, že chtějí zpětně prověřit parlamentem schválený zákon. Významným rozdílem v kantonech a obcích je možnost a často i povinnost pořádat referenda o rozpočtu. Není třeba zdůrazňovat, že žádný z tuzemských následovníků švýcarské přímé demokracie nedodržuje ani tak hrubé dělení, o čem hlasovat.