Mluvčí prezidenta a emeritní redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček nedávno na sociální síti zveřejnil dvě kompromitující fotografie Miroslava Kalouska – jak se k nim dostal, zůstalo zatajeno, nejspíš mu je nějaká dobrá duše podstrčila. Je na nich hoch nejspíše čtrnácti- či patnáctiletý, který stojí na pódiu a něco recituje nebo předčítá: na obou má otevřené desky a též ústa. Je pačesatý, ale žádná výstřednost, vlasy mírně přes uši, na nose masivní brýle. Oblečen je z dnešního pohledu jaksi truchlivě: neforemné kalhoty, sešlapané boty sportovního typu, nejspíš botasky, plandavá světlá košile a na krku šátek. Nikoli však nějaký hipsterský uzel, ale takový dosti potupný hadřík kolem krku, který svázaný měl zepředu svými cípy vytvářet tvar jedničky, jako že jeho nositel se o ně bude vždycky snažit. Vzadu pak tvořil takový trojúhelník, jehož vrchol, který možná také něco znamenal, směřoval dolů, k zadnici.

Ano, je či byl to pionýr! A jde evidentně o nějakou režimní ceremonii, jakých bylo v těch letech plno. Mladý Kalousek na jedné fotografii stojí před nějakým shromážděním, zřejmě veřejná schůze, která se často zahajovala recitací nebo zdravicí pionýrů, na druhé, zajímavější, je u zdi. Za chvíli se bude odhalovat nějaká pamětní deska, jež je dosud pod hadrem, je tam ještě milicionář, takový pantáta, a dva vojáci v uniformě – a rovněž dvě odrostlejší pionýrky ve velmi krátkých sukních, jež tomu dodávají trochu pikantní příchuť. Typické retrofotografie té doby. Je konec první poloviny 70. let: Kalousek se narodil v roce 1960, takže odhadujeme tak na rok 1974 nebo 1975. Bezvadné roky. Když se sestavují přehledy dějin Československa, skoro vůbec nic o těch letech nelze napsat.

Miroslav Kalousek přiznal, že na fotografiích je on, a hned omluvně dodal, že byl v Pionýru čili v Pionýrské organizaci SSM, protože jeho rodiče doufali, že mu to pomůže, aby se dostal na střední školu. Bylo to vysvětlení, zdálo by se, zbytečné, alespoň pro ty, kteří ty časy znají a pamatují. Zároveň to nebylo vysvětlení úplně dostatečné – a upřímné. Ještě by tam patřilo, proč musel recitovat, což vyžadovalo jistou angažovanost nebo řekněme sklony chovat se jako šprt. Ale kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Třeba měl hezký přednes a třeba ho to i bavilo. Být ambiciozní v dětství je zajisté mnohem omluvitelnější než dělat kariéru jako mladý komunista, jímž Kalousek nikdy nebyl; on byl, jak známo, mladý lidovec. Kalousek se tedy vymlouvá a zbytečně na své rodiče de facto hází něco, co se v té době jevilo jako přirozené a normální: doba se jmenovala, jak známo, normalizace. A normální bylo být v Pionýru.

K budování a obraně

S Miroslavem Kalouskem nás dělí šest let, takže když ho fotografovali při recitaci, byl on už starší pionýr, já mohl mít čerstvě po pionýrském slibu. To byla také důležitá věc. Slibovalo se tam něco, co mohl dodržet a brát vážně jen mladý fanatik nebo blbeček, normálně se vyvíjející dítě to už záhy bralo s rezervou a v pubertě se mohly objevit i postoje dejme tomu disidentní. Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem to v těch devíti letech neprožíval slavnostně, možná jako neuvědomělou náhradu za biřmování, kterého se mi bohužel nedostalo, jen místo kostela sloužila k místu iniciace hala slévárny strojírenské fabriky. Jindy se používala muzea dělnického hnutí nebo nějaké památníky pokrokového krveprolití či cosi na ten způsob.

U nás, na sídlišti v Sudetech, nic takového nebylo k dispozici: jediná známá pokroková tradice byla spojena s návštěvami Klementa Gottwalda, který sem jezdil agitovat německé dělníky, aby za krize nejezdili dělat stávkokaze do Kladna, ale domek, kde přebýval, byl zpustlý a nepoužitelný. Zato jsme tedy měli dosti velkou fabriku a složit slib tam byl nápad soudružky učitelky, která byla zároveň i naší soudružkou vedoucí a nějak to vyjednala. Hned několik otců v oné slévárně pracovalo a jejich brigáda socialistické práce si vzala nad naším oddílem formální a nijak se neprojevující patronát – a my jsme se na oplátku pojmenovali Slévači, což bylo docela originální pojmenování pro dětskou skupinu.

Pár dní, možná i týdnů po slibu, jenž byl opravdu složen u dýmajících pecí a výkřik „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! Vždy připraven!“ se mísil se zvuky kovadlin a bucharů, jsem se cítil povzneseně a nejspíš chodil i do školy v tom šátku, který byl ještě plátěný, a v košili, která byla bílá a konfekční, teprve až v druhé polovině 70. let se začaly zavádět šátky z jakési umělotiny a speciální, „ústrojové“ košile světle modré a pracovní a do přírody khaki, trochu připomínající košili skautskou, takže nebyly vždy lehce k dostání. K tomu se pak ještě přidaly šedivé kalhoty z hnusné kousavé látky, jak já je nenáviděl a nosil jen pod nátlakem… Bonus, který měl opravdu nějakou cenu, byl kožený pásek s přezkou se známým znakem: tři plameny (pionýr, svazák, komunista), kniha a československá vlajka, která tam zůstávala jako zbytek něčeho předkomunistického.

Pionýrským slibem dítě vstupovalo do velké rodiny pionýrů, která tehdy čítala jeden a půl milionu členů (údaj z roku 1981). Vstupovali tam skoro všichni. Skoro znamená opravdu výjimky, jednak sociální, v případě pohraničí je představovaly děti „cikánského původu“, které si žily svůj svobodný polodivoký život a většinou již stejně byly separované ve „zvláštních školách“. Vzdorovat mohli též rodiče z rodin křesťansky založených nebo politicky vyhraněných, ale těch nebylo mnoho a spíš u nich rozhodoval ohled na prospěch dítěte, asi stejně jako u Kalousků. Ale čestné výjimky se samozřejmě našly, spíš ve velkých městech, kde bylo možné se po škole snáze ztratit a kde dohled nebyl lehce realizovatelný.

V mém případě se slib uskutečnil v roce 1975 (nebo ’76?), to byla Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže (PO SSM) už pátým rokem zase jedinou, konsolidovanou a do stroje totalitní společnosti pevně začleněnou součástkou. Po „krizi“ roku 1968 a 69, kdy se jednotná dětská organizace rychle odideologizovala, osamostatnila od ČSM a mohl vzniknout a tři sezony svobodně existovat samostatný Junák, který vycházel z ostře nemarxistickému skautingu, tu už zase byla spolehlivá zásobárna kádrů semknutá pod jednotným vedením. Oficiálně nový Pionýr vznikl 9. až 11. listopadu 1970 na zakládajícím sjezdu SSM, kam přišel svazáky pozdravit a dlouhý projev (Rudé právo, 11. 11. 1970) přečíst první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.

Normalizační frazeologie už tam jela na plné obrátky, které se pak omílaly beze změn dalších dvacet let. Jestli soudruha Husáka někdo poslouchal, dozvěděl se, co už jaksi věděl, tedy že společnost je zase zkonsolidovaná, že zápasy máme za sebou, ale také před sebou a že je nutné se semknout pod praporem komunistické strany a Sovětského svazu k dalšímu budování socialistické společnosti, v níž patří mládeži přední místo. Pionýrská organizace byla v tomto smyslu jakousi líhní potěru čili malých pulců, kteří měli být ideově zpracováváni od samého nástupu do školy, přesněji řečeno od druhé třídy, kde se z nevinných dítek stávaly jiskry (chtělo by se napsat jikry), ty ovšem ještě bez šátku. Pionýři od páté třídy měli tu přednost, že je bylo možné formovat přímo ve škole, z níž nebylo úniku. Za normalizace vzniklo nové placené místo „skupinového vedoucího“, který působil přímo na škole, takže byl jakýmsi neplnohodnotným, ale politicky exponovaným přívažkem učitelského sboru.

Tento pionýr senior byl dokonce vybaven pionýrskou uniformou pro dospělé, byla šedomodrá a trochu se podobala slavnostnímu stejnokroji hasičů čili požárníků. Pamatuju si na tu naši soudružku Annu: afektovanou staropanenskou komunistku se zlatým srdcem, kterak nervózně pobíhá po škole a okolí a zařizuje cosi na nějakou pionýrskou akci, na partyzánskou vatru nebo revoluční lampionový průvod. Často si však pionýrskou výchovu vzal na starost přímo třídní učitel, který tím projevoval angažovanost, nebo – a to nelze vyloučit – cítil jakousi potřebu své žáky neopustit ani po vyučování. To pak rovnou přecházelo do pionýrské schůze, v ideálním případě splývalo v jednu permanentní ideologickou nalejvárnu: pravda, v hodinách matematiky nebo chemie to šlo provádět obtížněji, ale předměty jako občanská nauka nebo dějepis, případně český jazyk pro to byly jako dělané, nemluvě o ruštině.

Přítel Sovětského svazu

Ano, výchova k lásce k Sovětskému svazu byla klíčovou záležitostí, jež byla nalévána do dětských hlav po vzoru norimberského trychtýře. Pokus zavést povinné sovětofilství byl po srpnu 1968 samozřejmě velmi pochybný, přesto byl režimem podnikán velmi houževnatě a s efektem ne zcela zanedbatelným: myslím, že mnoho z toho kdesi v oné generaci uvázlo a projevuje se dosud. „Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě,“ znělo druhé pionýrské přikázání, kterých bylo celkem šest: první se samozřejmě týkalo oddanosti komunistické straně. Přímá znalost Ruska etc. a zkušenost se Sovětským svazem byla pro většinu obyvatelstva jen zprostředkovaná, ale tehdy už veskrze negativní, což se autenticky vybíjelo při hokejových zápasech, kdy byla protisovětská zášť, pokud nepřerostla v demonstrace, snad ještě tolerovaná. Sovětizovat však bylo možné děti a mládež, to jsou skupiny mnohem bezbrannější, a nalít jim do hlav je možné skoro cokoli.

Tak i mé vzpomínky na dětství jsou plné křižníků, lunochodů, leninských čapek, Gagarinů a Mičurinů, ty tam tvoří emoční podloží mého doživotního vztahu k oné obtížné zemi. Přiznávám se tu k aktivní a úspěšné (dotáhl jsem to do krajského kola) účasti v soutěži O zemi, kde zítra již znamená včera (ví se ještě, co to bylo za citát a kdo byl jeho autorem?), která některým jedincům se sklonem k biflování velmi vyhovovala. Takže v mé paměti dosud přetrvávají informace o velkých stavbách pětiletek, o hrdinství letce Čkalova, výkonech úderníka Stachanova nebo metodě soudružky Malininové, která byla schopna dojit čtyři krávy najednou, a ještě jim během toho aktu masírovat vemena… Tyto znalosti jsou stejně k nezaplacení, jako se mnohým později na vojně či vojenské katedře velmi hodila předvojenská výchova spočívající v nácviku nástupů, hlášení a pochodování, jež v našem případě zabíralo značnou část schůzek. Militarizace a sovětizace společnosti byla prováděna sice už s menší vervou než v padesátých letech, ale nelze ji úplně podceňovat.

Jistý úspěch měla, vždyť byla sázena do nevinných duší. Vzpomínám si na nehrané dojetí, které jsme s kamarády pocítili, když jsme byli v sedmé třídě na letním táboře, kam přijela skupina sovětských pionýrů. Vypadali jaksi drsněji, ba divočeji než my, jejich kroje barvy asijské stepi ani nezastíraly, že jejich původ je vojenský, hoši měli na vyholených hlavách lodičky a dívky měly masivní copy smotané do podivných uzlů. Přišli jakoby z jiného světa, který měl rozměry, jež jaksi nepasovaly do pořád ještě přece jen evropských rozměrů našich. Vzpomínám si, že když jsme je viděli, několik spolužáků se rozbrečelo dojetím – a možná taky nějakou neznámou hrůzou spojenou hned s obdivem. Tak to jsou ti lidé z hrdinské země Sovětů! Lhal bych, kdybych napsal, že to se mnou také necloumalo.

To vše se možná týkalo i Mirka Kalouska, ale neptal jsem se ho na to. Jirka Ovčáček tím projít nemusel, ale jako by se stalo. A už v tom zůstal.