Za zvuku písně Kde domov můj? vyplula z přístavu v Simbirsku flotila dvaceti lodí. Bylo 1. srpna 1918 a tisíc legionářů zamířilo na sever proti proudu Volhy na dobrodružnou výpravu do Kazaně, odkud měli vyhnat bolševiky. O pět dní později, 6. srpna večer, se legie pod vedením poručíka Josefa Švece vylodily na jižním kazaňském předměstí a s podporou srbského praporu majora Blagotiče přes noc ovládly centrum města. Když se připočtou ruské jednotky z protibolševické Národní armády, ovládlo 3300 mužů dvousettisícové město s posádkou deseti tisíc rudých vojáků. Dobytí Kazaně se označuje za jeden z nejlepších výkonů československých legií, někdy ovšem také za největší strategickou chybu.

Na chybu to jednoznačně vypadá zvláště z odstupu jednoho století. Kazaňskou expedicí pronikly legie a Národní armáda hluboko do území ovládaného bolševiky, neměly dost sil na pronásledování poražených ani vyčištění okolí. Už od třetího dne po příchodu do města se musely bránit protiútokům Rudé armády ze západu, severu i východu. Ve městě přitom zůstalo jen 1400 Čechů a 300 Srbů s pár stovkami nevycvičených místních dobrovolníků.

Druhou strategickou chybou byla skutečnost, že se Čechoslováci útokem na Kazaň jednoznačně deklarovali jako jedna ze stran ruské občanské války. Ztrátu Kazaně navíc bolševici vyhodnotili jako předzvěst útoku na Moskvu a ke Kazani vyslali tři z deseti armád, které měli k dispozici. Proti takové přesile nemohli legionáři mnoho dokázat, proto po měsíci bojů nařídil Švec město vyklidit. 

Tím nastal třetí nepříjemný důsledek. Za své vzala pověst neporazitelnosti legií a bolševici s větší odvahou pokračovali v ofenzivě podél Volhy. Simbirsk padl před koncem září a v říjnu musely legie ustoupit dokonce ze Samary. Trockij nasadil na volžské frontě proti Čechoslovákům devadesát tisíc vojáků, polovinu stavu celé Rudé armády z konce roku 1918. Češi měli k dispozici necelých třicet tisíc vojáků s podporou deseti tisíc Rusů z Národní armády. Díky rychlému přesunu posil z Vladivostoku se sice podařilo Trockého ještě do zimy zastavit, ovšem počátkem ledna 1919 legie ustoupily až čtyři sta kilometrů od Volhy na zabezpečenou linii před Ural na linii Perm–Ufa–Orenburg.

Frustrace z ústupových bojů a její překonání se odrazily v příběhu poručíka (později plukovníka) Švece. Po ústupu z Kazaně převzal frontový úsek na jih od Samary. Tam se 25. října 1918 zastřelil, protože mu vojáci údajně pod vlivem bolševického agitátora vypověděli poslušnost. Švecova sebevražda byla hodnocena jako hrdinský čin, který přiměl vojáky k návratu na frontu a odražení nepřátel.

Tímto způsobem se obvykle popisuje pokus legií proniknout do samého srdce Ruska zmítaného občanskou válkou. Méně úspěšná kapitola anabáze má přirozeně menší ohlas než obsazení sibiřské magistrály, ke kterému došlo pár týdnů předtím. Nakonec to nebyl úplně špatný výsledek, když čtyřicet tisíc legionářů dokázalo skoro půl roku čelit převaze armády sovětského Ruska. Samotný popis vojenského tažení navíc přehlíží nejdůležitější rozměr tehdejších událostí. O osudu Ruska, jeho bolševické vlády a také československé posádky v Kazani se nerozhodovalo na bojišti, ale na nejvyšší úrovni světové diplomacie.

Proč chtěli táhnout na Moskvu

Jednoduchý popis tažení legionářů směrem na Kazaň, navíc s vyhlídkou, že se bude pokračovat na Moskvu, skrývá jeden nepochopitelný rozměr. Jak si vůbec mohli Čechoslováci myslet, že vlastními silami, jen s podporou nepříliš velké Národní armády, svrhnou bolševickou vládu? Jednoduchá odpověď zní, že si to nemysleli. Jenom reagovali na požadavky Francouzů a Britů, kteří měli v úmyslu obnovit východní frontu první světové války.

Rusko v prosinci 1917 uznalo porážku ve válce s Německem. To Němcům umožnilo přesunout na západní frontu proti Francouzům a Britům sedmdesát divizí a zahájit ofenzivu, která opět dosáhla Paříže. Kdyby expediční vojsko postavené západními spojenci včetně Američanů otevřelo znovu východní frontu, třeba bez účasti Rusů, Němci by se museli na východ vrátit. Tím by se obrátil poměr sil na francouzském bojišti. Postup spojenců koordinovala Nejvyšší válečná rada, jejíž britská sekce připravila detailní plán intervence do Ruska už v dubnu 1918. Přepravě by podle důstojníků britského štábu posloužila sibiřská magistrála, za hlavní riziko projektu přitom označili případný nepřátelský postoj ruského obyvatelstva. „Pokud by se však prokázalo, že vztah Rusů k jednotkám je srdečný, pak by se mohlo uskutečnit obsazení Samary a Penzy,“ cituje britské memorandum americký historik Victor Fic v obsáhlé studii o legionářích. Ze zázemí těchto klíčových dopravních bodů by bylo možné frontu na východě znovu otevřít. K překvapení zasvěcených vojáků se tento plán z větší části uskutečnil už v polovině června, aniž museli hnout prstem. Československé legie tehdy ovládly větší část magistrály a mimo jiné se zmocnily Samary a Penzy. Zároveň nemohlo být pochyb o sympatiích většiny Rusů, kteří Čechoslováky přijímali jako osvoboditele od bolševické diktatury.

Na území ovládaném legiemi se začaly znovu tvořit demokratické instituce zlikvidované Říjnovou revolucí. Počátkem června bylo v Samaře obnoveno Ústavodárné shromáždění, jehož členové byli zvoleni v jediných ruských demokratických volbách v listopadu 1917. Teď měli v plánu dokončit přechod k demokracii, který byl zahájen po pádu carského režimu. Po dohodě dvou nejvlivnějších stran, kterými tehdy byli socialističtí revolucionáři a konzervativci, vznikla zároveň Prozatímní sibiřská vláda se sídlem v Omsku. Demokraté ze Samary a z Omsku se pak v září dohodli na tzv. Všeruské prozatímní vládě.

Čechoslováci zpočátku bojovali pouze za volný odchod do Vladivostoku, odkud by se dostali zpátky do Evropy, záhy však zjistili, že Rusové reagují na jejich vystoupení nečekaným způsobem. Proto se už 17. června rozhodli odložit odjezd a demokratickým silám pomoci. „Naše činnost podnítila hnutí směřující k osvobození celého Ruska. Jsme proto vázáni povinností zůstat zde, dokud se situace nevyjasní a dokud se nevyřeší politické problémy, které vznikly z našich zdejších vojenských operací,“ stojí v jednom z dokumentů velitelství legií ze 17. června. Příliš by to neznamenalo, kdyby vedení legií o čtyři dny později nenavštívil major Guinet, který oznámil doporučení francouzského vojenského atašé z Vologdy. Legionáři měli nejen dokončit obsazení sibiřské magistrály, ale také začali fungovat jako předvoj spojeneckých sil, které se mohou ve Vladivostoku objevit už během měsíce. Fakticky to znamenalo vybudovat frontu na Volze a čekat, až přijdou další vojska spojenců.

Guinetova iniciativa skutečně vycházela ze stanoviska Nejvyšší válečné rady. Generálové z jejího vedení získali souhlas britské, francouzské i japonské vlády. Druhého července pak poslali své rozhodnutí do Washingtonu s žádostí o souhlas amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Tento dokument Nejvyšší válečné rady se podle Ficovy analýzy dostal opět přes francouzského atašé ve Vologdě už 6. července do rukou vedení legií. O den později začal velitel západní skupiny legionářského vojska Stanislav Čeček budovat předmostí na západním břehu Volhy. Ovládl široké okolí Syzraně a Simbirsku (dnes Uljanovsk), odkud 1. srpna vyplula flotila do Kazaně.

Výzva prezidenta Wilsona

V té chvíli legionáři netušili, že se něco zadrhlo. Intervenci na otevření východní fronty proti Němcům a na pomoc demokratickým Rusům odmítl prezident Wilson už 6. července. Připustil pouze vylodění patnácti tisíc amerických a japonských vojáků ve Vladivostoku, kde měli pomoci s evakuací Čechoslováků. Pod tlakem spojenců pak o dva týdny později vydal dokument, známý pod francouzským jménem aide-mémoire. Znovu v něm odmítl východní frontu, slíbil však, že Rusům pomůže v boji za demokracii. Jeho součástí měla být podpora Čechoslováků na frontě u Volhy a vedle toho pomoc při vzniku ruské armády. Pokud by se plány uskutečnily, mohly přece jen východní frontu otevřít. Měly však jednu chybu. Wilson trval na podmínce, že se expedice účastní 15 tisíc ozbrojenců.

Americké noviny Wilsonův dokument publikovaly až 3. srpna, do Ruska se ovšem dostaly až poté, co poručík Švec obsadil Kazaň. Zpočátku jeho situace nevypadala úplně beznadějně, zvlášť když mohl spoléhat na další přísun jednotek. Pozici Čechoslováků podpořila ještě revolta v Iževsku, 400 kilometrů na východ od Kazaně. Tamní dělníci využili toho, že většina bolševiků odtáhla bojovat do Kazaně, osvobodili se od jejich vlády a na obranu postavili patnáctitisícovou armádu, která byla připravena s legiemi spolupracovat.

S informacemi obsaženými ve Wilsonově aide-mémoire ovšem bylo nadějím konec. Nešlo jen o to, že Čechoslovákům v dohledné době nepřijdou posily. Dokument si přečetlo rovněž velení německých vojsk. Berlín pochopil, že z východu nebezpečí nehrozí, a proto v polovině srpna rozšířil smlouvu o příměří s bolševiky. Mezi oblastmi ovládanými Berlínem a Moskvou měla být nadále demilitarizovaná zóna. To umožnilo Němcům přesunout další vojska na západ, Trockij mohl najednou využít veškeré rezervy k tažení na Kazaň a k další ofenzivě. Legionáři si pomalu začali uvědomovat, že jsou ve slepé uličce a že celý plán na vytvoření demokratické ruské vlády má jenom minimální šanci na úspěch.

Velení československých vojsk ještě nějakou dobu spoléhalo na to, že Wilson chce opravdu pomoci, jen si dosud neuvědomil, že to nepůjde bez vojenské intervence, která by síly legií aspoň zdvojnásobila. Z výzkumu washingtonských archivů, který podnikl historik Fic, však vyplývá, že o takové variantě americký prezident nikdy opravdu vážně neuvažoval. Všechno mohlo být jasno už 26. září, kdy Wilson na konferenci v Bílém domě oznámil, že kromě pomoci ve Vladivostoku už do Ruska nepůjde jediný americký voják. Čechoslováky vyzval, ať se co nejdříve stáhnou za Ural a co nejdříve opustí i západní Sibiř. Proti tak ráznému stanovisku se postavili Britové, Francouzi i budoucí prezident T. G. Masaryk, jejich snaha ovšem ztratila význam 11. listopadu, když skončila válka.

Diplomatická jednání o západní intervenci v Rusku a jejich konečný krach daly Čechoslovákům první velkou lekci, že na spojence nemohou stoprocentně spoléhat. Zároveň se podle nich dají dobře pochopit manévry, které legie podnikly mezi Volhou a Uralem koncem roku 1918. Motivaci k dalším bojům za svobodné a demokratické Rusko ještě poklesla v prosinci, když velitel Sibiřské armády Alexandr Kolčak svrhl Všeruskou prozatímní vládu a nastolil vojenskou diktaturu, která se svou krutostí rovnala bolševikům. Legie předaly Kolčakovi frontovou linii a na žádost spojenců mu zajišťovaly po celý rok 1919 logistickou podporu tím, že kontrolovaly sibiřskou magistrálu.         

Zlatý poklad ruského státu

Na otázku, proč právě Kazaň, existuje ještě jedna odpověď. Čeček budoval předmostí za Volhou, proč se ale nevydal třeba jižním směrem k Saratovu? Hlavní podnět k tažení na Kazaň přišel od plukovníka Stěpanova, který sice patřil k legiím, měl však dobré kontakty i na Všeruskou prozatímní vládu. Proto dobře věděl, jak se vyplatí obsadit město, kde jsou deponovány zlaté rezervy Ruska, známé také jako „carské zlato“. Jejich hodnota byla vypočtena na 656 milionů zlatých rublů, k převozu bylo třeba 80 železničních vagonů. Nutno říci, že legionáři z toho přes různá podezření nic neměli. V Kazani poklad převzali vojáci Národní armády a dopravili jej vládě v Omsku. S takovou částkou mohla být financována úspěšná válka proti bolševikům, samozřejmě za předpokladu, že peníze budou využity efektivně.

Legie se s pokladem znovu setkaly v listopadu 1919, když dědice prozatímní vlády a vládce Sibiře Kolčaka svrhla vzpoura jeho vlastních vojáků. Tehdy spojenci naposledy požádali Čechoslováky o pomoc. Vyzvali je, ať zlatý poklad i s Kolčakem převezou do Vladivostoku. Legionáři v té době už magistrálu vyklízeli, bránili se pronásledování bolševiků a s nákladem se bez větších problémů dostali pouze do Irkutska. Se souhlasem francouzského velení předali 15. ledna 1920 Kolčaka i zbytek pokladu v hodnotě 500 milionů místnímu sovětu výměnou za nerušený odchod. Kolčak byl bez soudu zastřelen 7. února, poslední loď s legionáři opustila Vladivostok 20. září.