Komu hrozí digitální gilotina

Kult mazacího tlačítka

Komu hrozí digitální gilotina
Kult mazacího tlačítka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Již několik měsíců platí ve Spolkové republice Německo zákon o odstraňování nezákonného obsahu ze sociálních sítí (NetzDG). Norma, kterou její kritici označují za protiústavní, ukládá soukromým firmám od určité velikosti povinnost mazat příspěvky, které by mohly odporovat zákonu. Za nedodržení mazací povinnosti hrozí společnostem, jako je Twitter či Facebook, vysoké pokuty. Jejich horní mez je stanovena na 50 milionů eur. Odstraní-li však společnost nějaký příspěvek bezdůvodně, nehrozí jí nic. Vůči rozhodnutí o smazání příspěvku není možné žádné odvolání a nemusí být uživateli nijak blíže zdůvodněno: děláte něco špatně, ale neřekneme vám co. Právě tato lhostejnost vůči svobodě slova je důvodem, proč se odpůrci zákona snaží dostat NetzDG na stůl Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, tedy poslední instance, která s ním ještě může něco dělat.

Zákon byl loni – proti odporu liberálnější části německého politického spektra – protlačen sociálnědemokratickým ministrem Heikem Maasem. Nejde ovšem o výmysl jednoho ministra, shodla se na něm celá velká koalice (CDU/CSU + SPD). Německá kancléřka se k zákonu vyjadřovala jen okrajově; k jejímu politickému stylu patří snaha vyhýbat se kontroverzním tématům. V nové velkokoaliční vládě, která získala v březnu 2018 mandát od Bundestagu, však zastává Heiko Maas prestižní post ministra zahraničních věcí. Z tohoto skoku v Maasově kariéře lze usuzovat, že nejmocnější žena Evropy proti NetzDG nic zásadního nemá.

Jako většina zákonů je i NetzDG výrůstkem ze společenského podhoubí, jež jeho existenci umožnilo. Firmy, které provozují sociální sítě, mažou příspěvky svých uživatelů už dlouho, a to podle poměrně vágních kritérií. Do jejich interních systémů samozřejmě nevidíme, ale na základě pozorování jejich vnějšího chování můžeme odhadnout, že za část mazací aktivity odpovídá neživý software: pokud dostatek uživatelů nahlásí nějaký příspěvek za závadný, je zbytku světa znepřístupněn automaticky a skutečný pracovník „z masa a kostí“ se k jeho vyhodnocování dostane teprve později, pokud vůbec. Logiku by to nepostrádalo. Algoritmy jsou levné, dokážou pracovat 24 hodin denně a v celém softwarovém světě dneška probíhá postupný přesun rutinních úkolů na umělou inteligenci, která disponuje i jistou schopností učit se. A smaže-li robot občas něco, co nemá, nehrozí z toho komerčním zájmům provozovatele obvykle žádná reálná škoda.

Pět set lidí ve střehu

Tvrdost NetzDG každopádně vyžaduje, aby se firmy „pojistily“ proti trestům také posílením svého živého personálu. Facebook byl v Německu donucen otevřít druhé centrum určené ke kontrole příspěvků. Nejde zrovna o malý podnik: nová „mazací továrna“, která zahájila v listopadu 2017 provoz ve městě Essen, zaměstnává celkem pět set lidí. Jejich úkolem je revidovat komentáře v němčině, arabštině, turečtině a kurdštině. Stávající mazací centrum v Berlíně rovněž přijímá další pracovníky. Jedním z důsledků NetzDG je tedy vznik potenciální cenzurní infrastruktury ve velkém měřítku. Jakmile jednou máte kanceláře, softwarové systémy a kvalifikovaný personál určený k likvidaci zakázaných textů, můžete jim popis práce vždy rozšířit o pár dalších položek – ať už ze zákona, nebo příkazem ze strany managementu společnosti, který se, na rozdíl od volených politiků, nikomu zodpovídat nemusí.

Právě vysocí manažeři přitom mohou být přístupní lecjakému „neoficiálnímu přátelskému doporučení mezi čtyřma očima“, o němž se širší veřejnost ani nedozví. Iniciativě se meze nekladou a jedinou brzdou je v tomto případě hrozba skandálu, pokud firmy ve své mazací praxi zajdou příliš daleko. Příkladem takového nedávného skandálu, byť nikoli z Evropy, je zablokování účtu patřícího kanadskému profesorovi klinické psychologie Jordanu Petersonovi. Peterson se netají svými konzervativními názory a má rovněž značně kritický vztah k modernímu feministickému hnutí, vždy však vystupoval jako pravý gentleman; vulgaritu ani propagaci extremismu mu nelze vyčítat. Společnost Google Petersonovi v srpnu 2017 znepřístupnila jak jeho e-mailový účet, tak účet u YouTube.

Vezmeme-li mazání jednotlivých komentářů jako první krok na cestě virtuální represe, druhým krokem je obstavování uživatelských účtů. - Foto: Shutterstock

Zdůvodnění bylo, jako obvykle, vágní: porušení smluvních podmínek čili staré dobré „děláte něco špatně, ale neřekneme vám co“. Peterson je světově známou osobností a jeho příznivci spustili vůči Googlu vlnu kritiky. Po několika hodinách byly jeho účty opět odblokovány, ale těžko říci, jak by dopadl někdo jiný, kdo by na svoji obranu nedokázal zmobilizovat digitální dav. Německý NetzDG je svými zastánci obhajován jako nezbytný krok k tomu, uplatnit vládu zákona i v anarchii světové sítě. Nelze však přehlédnout politický kontext, v němž byl přijat. Šlo o období před volbami do Německého spolkového sněmu, přičemž podle průzkumů veřejného mínění obě strany velké koalice oslabovaly. (Skutečně také nakonec oslabily a CDU/CSU i SPD si v září 2017 odnesly od volebních uren porážky historických rozměrů.) Voličské ztráty konzervativců jdou přitom do značné míry na účet AfD, jediné strany, jež tvrdě kritizuje imigrační a azylovou politiku současného Německa a která se stala jakýmsi „uprchlickým táborem“ pro ty voliče, jimž příliv převážně mladých mužů z islámského světa zásadně vadí.

Protisystémové strany v celé Evropě vysoce těží z rozšířenosti sociálních sítí. Tradiční partaje nástup politického internetu vesměs zaspaly a dnes se toto zpoždění snaží jen s obtížemi dohnat. O to více se ve virtuálním světě uchytili jejich odpůrci. Jak AfD v Německu, tak například vítěz italských voleb, Hnutí pěti hvězd, nebo švédská protiimigrační Sverigedemokraterna (a v České republice SPD Tomia Okamury) mají v sociálních sítích svůj největší vlivový a komunikační nástroj, navíc poměrně levný. Výsledky posledních evropských voleb to odrážejí. Voličskou baštou tradičních stran zůstaly zejména ročníky nad 65 let, které se na internetu pohybují jen málo, kdežto v mladší a střední generaci dosáhly nové strany nadprůměrných hodnot. Samozřejmě – právě tito nespokojení voliči budou mít největší tendenci psát na sítě příspěvky, které se dostanou do rozporu se zákony typu NetzDG.

Podle NetzDG se tedy státem vyžadované mazací úsilí fakticky koncentruje na diskuse politických protivníků současné německé vlády. Není nutné být voličem AfD, aby byl člověk takovým vývojem znepokojen. Rovněž proto, že otec zákona Heiko Maas je novým šéfem německé diplomacie, a mohl by tedy tento myšlenkový princip politicky „prodávat“ v dalších zemích Evropské unie.

Digitální gilotina

Vezmeme-li mazání jednotlivých komentářů jako první krok na cestě virtuální represe, druhým krokem je obstavování uživatelských účtů. Tento krok už jsme kolektivně udělali, a to se vší rozhodností. Skoro každý, kdo se na Twitteru, Facebooku či jiných diskusních fórech věnuje kontroverzním politickým tématům, už zažil na vlastní kůži, co je to „dočasný ban“. Větší vytrvalci si mezitím vykoledovali i zákazy trvalé. (Osobně mám zakázano přispívat na subreddit r/europe, protože jsem tam v jedné diskusi napsal, co si myslím o státě jménem Palestina a jeho politické i jiné kultuře. Jenom z této jedné debaty vzešlo pět permanentních banů.) Dalším logickým krokem by bylo zakázat příslušnému jedinci přístup k internetu úplně.

Minimálně jeden vážně míněný pokus už učiněn byl, a to ve Francii. Zdůvodnění však bylo jiné – šlo o autorská práva. V roce 2009 předložil tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy Národnímu shromáždění návrh zákona, pro který se vžila zkratka HADOPI. Šlo o vznik Nejvyššího úřadu pro šíření a ochranu intelektuálního vlastnictví na internetu, v jehož gesci bylo zejména potlačování „pirátské“ aktivity. Schvalování zákona mělo své komické momenty, například okamžik, kdy bylo francouzské ministerstvo kultury přistiženo při pokoutní editaci příslušných wikistránek, aby vyznívaly pro vládu lépe, nebo „petice deseti tisíc umělců“ za přijetí návrhu, jež byla podepsána i neexistujícími osobami. Původní podoba návrhu byla parlamentem drtivě odmítnuta, po určitých úpravách ale prošel. HADOPI zavedl do praxe takzvaný princip „třikrát a dost“. První stupeň trestu pro hříšníka je mírný: varovný e-mail s výzvou, aby uživatel své aktivity zanechal. Cílová e-mailová adresa byla „odhadnuta“ na základě veřejné IP adresy, což u větších privátních sítí znamenalo značnou nejistotu v tom, zda zpráva skutečně zastihne viníka.

Rovněž se tu projevila výše zmíněná mentalita „děláte něco špatně, ale neřekneme vám co“, protože součástí varování nebyla ani informace o tom, který držitel autorských práv si na nelegální sdílení stěžoval, ani o tom, o které soubory vlastně šlo. Druhý stupeň trestu spočíval v zaslání oficiálního papírového dopisu s podobným obsahem. Skutečně tvrdý postih následoval až ve stupni třetím. Pokud provinilec nenapravil své chování, směl mu úřad HADOPI kromě udělení pokuty také obstavit veškerý přístup k internetu. Dotyčný byl umístěn na celostátní černou listinu a všem poskytovatelům internetového připojení bylo z moci úřední zakázáno jej připojit. Potrestaný však byl povinen nadále platit faktury svému poskytovateli v souladu se svou původní smlouvou, i když služby čerpat nesměl. Tomuto postihu se ve Francii začalo říkat „digitální gilotina“ a stal se nejkontroverznější součástí zákona, a to přesto, že maximální trvání virtuálního vyhnanství bylo omezeno na jeden měsíc.

Heiko Maas, někdejší německý ministr spravedlnosti, od 14. března 2018 ministr zahraničních věcí. - Foto: Reuters

V původní podobě, která parlamentem neprošla, rozhodoval o odpojení uživatele úřad sám a bez možnosti přezkoumání. To se natolik nelíbilo ani právním odborníkům, ani Bruselu, že ustanovení muselo být změkčeno. Podle konečné podoby tak úřad HADOPI pouze podával žalobu k soudu a o pokutě i odříznutí uživatele rozhodl právě soud. To však bylo vyváženo zpřísněním horní hranice trestu: soudce směl uložit odříznutí na dobu až jednoho roku. Na to, jaká kontroverze přijetí HADOPI provázela, se zákon ukázal jako mimořádně neúčinný. Pirátská aktivita na francouzském internetu od jeho přijetí vzrostla a prodej digitální hudby legálními kanály naopak poklesl. V době revize zákona (2013) bylo rozesláno na 1,25 milionu varovných e-mailů, ale pouze dva případy se dostaly do třetího stupně projednávání. Soudně byla udělena jediná pokuta ve výši 150 eur a jeden uživatel byl potrestán odpojením na 15 dní. Dne 9. července 2013 zrušilo francouzské ministerstvo kultury novým dekretem celé ustanovení o odpojování uživatelů, a „digitální gilotina“ tak putovala do právního muzea.

Není ovšem nijak jisté, že tam zůstane napořád. Zjevná ekonomická neefektivita zákona HADOPI, která byla důvodem k jeho změkčení, je argument, jenž nese svoji váhu v případě zisků a ztrát soukromých lobbistů. Existuje jistá mez utrácení, za kterou ani „koupení“ politici nemohou v případě komerčních zájmů jít, a HADOPI se stalo zjevnou černou dírou na peníze daňového poplatníka. Pro Francii, která už desítky let „dorovnává“ své státní finance zadlužováním, byla taková instituce příliš drahým luxusem. Pokud však jednoho dne půjde o ohrožení stávajícího společenského a politického modelu, mohou být vysoké náklady na vynucení síťové konformity považovány za nezbytnou daň k udržení statu quo. Represivně laděné státy vždy vydávají hodně peněz na svoje vlastní zajištění, často i za cenu podinvestování jiných důležitých oblastí. Uchytí-li se tedy tato mentalita i v nejvyšších patrech evropské politiky – a vývoj v Německu naznačuje, že takovou možnost nelze vyloučit –, můžeme jednoho dne zjistit, že zdejší hospodářská i technická infrastruktura na vytvoření digitálního žaláře pohodlně stačí.