Jak šílený je Donald Trump? Jako by nestačilo, že tato otázka hraje roli při konfrontaci s jadernou Severní Koreou, znovu je na stole, když americký prezident vykročil k obchodní válce. Na jedné straně má Donald Trump se svou impulzivností, ješitností a obrněností vůči faktům k šílenství blízko. Na druhé straně se od dob Richarda Nixona mluví o „teorii šílence“ v mezinárodních vztazích. Nixon chápal, že v neprůhledné velmocenské konfrontaci je výhodné, když se nepřítel musí bát, že jste všehoschopný šílenec, který neblufuje. Tuto image záměrně pěstoval, nechával uniknout jakoby důvěrné informace, že jeho vlastní generálové se děsí toho, čeho je schopen. Jde o to, jak nejlépe hrát šílence.

Jak u Severní Koreje, tak u zavedení cel platí, že pokud Trump hraje šílence, hraje ho velmi dobře. Ale možná se jen chová tak, jako se vždy choval Trump byznysmen.

Zavedení cel na výrobky z ocele a hliníku, jež prezident oznámil v druhé polovině března, je na první pohled zcela trumpovské – nemyslitelné za jakékoli jiné administrativy, zcela očekávatelné u Trumpa. Instinktivní reakce „z první vody“ vypadaly asi takto: Trump je cly posedlý. Mezi několik názorových konstant jeho jinak velmi přizpůsobivého myšlení patří přesvědčení, že zbytek světa v obchodních dohodách dlouhodobě bere Ameriku na hůl a že sebevědomá velmoc si chrání svůj průmysl. O clech mluvil opakovaně v kampani i po ní, pravidelně se prý na podřízených dožadoval nějakých cel k podpisu. Je fixovaný na schodky v obchodu se zbožím a na tradiční těžký průmysl, což je v době, kdy v americkém zahraničním obchodu hrají velkou roli služby, naivní. Stejně jako jeho tvrzení na Twitteru, že „vyhrát obchodní válku je snadné“.

„Neoliberální“ konsenzus na téma volného obchodu je ve Washingtonu stále silný, zpravodajství je navíc vedeno krátkodechými zájmy burzovních obchodníků, kteří při poklesu akcií o procento bijí na poplach. USA sice trpí dlouhodobými obchodními schodky a čas od času někdo zopakuje, že je neudržitelné, aby svým deficitním financováním věčně táhly světovou ekonomiku. Ale všichni se shodnou na tom, že obchodní bariéry nejsou řešením, a pak se nic nestane. Naposledy Spojené státy uvalily cla na ocel v roce 2002 a nakonec to zemi jen stálo pracovní místa. Strojírenským výrobcům se zdražil klíčový vstup, takže byli méně konkurenceschopní.

Standardně reagovala i Evropská unie, která připravila seznam výrobků určených k odvetě, na němž figurují ikonické produkty jako bourbon, džíny nebo motocykly. Vypadalo to na jakousi obchodní verzi vzájemného vyhošťování diplomatů po Skripalově otravě. A tak to ještě může dopadnout. Podaří se dojednat nějaký ústupek, třeba že se Čína zaváže, že doveze 15 tisíc amerických aut, Trump vyhlásí vítězství a vše se vrátí do starých kolejí. I možnost globální obchodní války je otevřená.

Ale mezitím se děje trochu něco jiného. K pochopení je třeba znát dvě okolnosti.

Zneklidnit protihráče

Zaprvé, Trump má jak v byznysu, tak v politice ve zvyku začít vyjednávání nějakým zcela nehorázným požadavkem či slibem. Třeba že postaví zeď na hranici s Mexikem nebo zakáže vstup všem muslimům – lhostejno, jak neslýchané se to z hlediska dobrých mravů zdá. On tím sleduje to, že protihráče zneklidní a uvede věci do pohybu.

Další věc je, že washingtonský pohled na Čínu se v posledním roce mění, a to nejen mezi trumpovci. Dlouhé desítky let stála americká politika na předpokladu, že kontakt se světem a ekonomický rozvoj Čínu změní k západnímu obrazu. Že čínským vládcům dojde, že bez individuální svobody nemůže být moderní ekonomika úspěšná, že sílící střední třída se začne dožadovat občanských práv. A že Čína bude chápat, že mezinárodní pravidla a instituce jsou v jejím zájmu, a začne se do nich čím dál tím zodpovědněji zapojovat. Tato argumentace provázela souhlas s udělením doložky nejvyšších obchodních výhod a pak s přijetím Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001.

Americký byznys to podporoval. Čína se stala jeho výrobní základnou díky levné pracovní síle. Tato výhoda se dnes už vyčerpává, ale jednou zpřetrhané výrobní řetězce už není snadné vrátit domů. Ale hlavně každá globální firma ví, že na nasycených a stagnujících západních trzích jsou možnosti expanze omezené, a pokud nepronikne na největší – a rostoucí – trh na světě, zůstane na chvostě. Proto se západní firmy léta smiřovaly s nerovnými podmínkami na čínském trhu. Investice jsou možné jen ve formě joint-venture, kde si čínský vlastník drží majoritu. Obvyklou zkušeností bylo, že čínský partner si osvojil know-how a pak ho převedl do nové firmy, jež dostala od státu levné úvěry. Známá je historie vysokorychlostních vlaků: Číňané uzavřeli smlouvy o dodávkách a transferu technologií se Siemensem a japonským Kawasaki, slíbili, že budou pouze pro domácí potřebu, a pak vyvinuli vlastní vlaky, podle mnoha názorů technologicky nepříliš odlišné, a začali je nabízet na export.

Čína má od roku 2015 strategii Made in China 2025. Vytyčuje si za cíl stát se lídrem v oborech jako robotika, informační technologie, letecký průmysl nebo elektromobilita. Ale od podobných koncepcí jiných států se liší tím, že předpokládá soběstačnost a zároveň exportní dominanci. Netají se příliš tím, že jí nejde o „win-win“ budoucnost, ale o zničení soupeřů.

Zlom v pozitivním pohledu

Loni v listopadu napsal bývalý dlouholetý zpravodaj deníku Washington Post v Číně John Pomfret článek ve formě fiktivního dopisu čínskému prezidentovi. Upozorňuje ho, že se v Americe proti Číně zvedá bouře. Funkce v Pentagonu a v Národní bezpečnostní radě obsadili lidé, kteří se na vztahy s Čínou dívají skeptičtěji, než byl zvyklý. „Je sice lákavé označit je za tradiční republikánské jestřáby, ale ve skutečnosti reprezentují zlom v dlouhodobém nadstranickém pozitivním pohledu na americký vztah s Čínou,“ varuje Pomfret. „Už nevěří představě, že časem se stane vaše země liberálnější jako naše. A taky už nepřijímají nadstranický konsenzus, že je americkou zodpovědností ujišťovat vaši zemi o našich dobrých úmyslech. Není jim nepříjemné, když působí vašim úředníkům nepříjemnosti,“ píše Pomfret.

A dál ujišťuje, že lidé v Bílém domě v tom nejsou sami: „Řada mých kolegů včetně těch z Demokratické strany naprosto souhlasí s bývalým Trumpovým poradcem Stephenem Bannonem, že Spojené státy jsou v hospodářské válce s Čínou a že Američané toho udělali pro vzestup vaší země až moc. Málokdo z nich by to připustil veřejně, ale já jsem si jist, že je to pravda, protože mi to mnozí z nich osobně řekli. Co víc, americký podnikatelský svět, který dříve fungoval jako stabilizátor vztahů mezi našimi zeměmi, už vaši zemi nepodporuje tak jako dřív. Příliš mnoho firem se při podnikání v Číně spálilo.“

Jeho slova o tom, že rozčarování z Číny překračuje stranické hranice, potvrzuje článek v posledním čísle časopisu Foreign Affairs s názvem „Čínské účtování“. Jeho tezí je, že už od Nixonova obratu byla americká politika založena na víře ve schopnost USA ovlivnit čínský vývoj žádoucím směrem. Je načase si přiznat, že tato očekávání se nenaplnila a Čína se vyvíjí svým vlastním, pro americké zájmy neblahým způsobem, soudí autoři. Jsou jimi bývalý náměstek ministra zahraničí a bývalý zástupce národněbezpečnostního poradce v Obamově administrativě.

Takže Amerika přitvrzuje nejen na prezidentově Twitteru. USA mají už od 70. let vládní Výbor pro zahraniční investice ve Spojených státech (CFIUS), který doporučuje prezidentovi schválení významných akvizic zahraničních firem z bezpečnostního hlediska. Minulý rok však Trump zablokoval čínské převzetí dvou amerických výrobců počítačových čipů. A v Kongresu se projednává návrh posílení mandátu CFIUS. Už jde i o ekonomickou bezpečnost. Doby charakterizované výrokem Reaganova ekonomického poradce Michaela Boskina, že „je jedno, jestli země vyrábí počítačové čipy (computer chips), nebo bramborové lupínky (potato chips)“, jsou pryč.

V tomto kontextu vývoj vypadá poněkud jinak. Kritici upozorňovali, že pokud má Trump spadeno na Čínu, ta je až na desátém místě mezi dovozci oceli do USA. Jenže Trump, věrný svému vyjednávacímu stylu, po pár dnech udělil z cel dočasnou výjimku Evropské unii, Argentině, Austrálii, Brazílii, Kanadě, Mexiku a Jižní Koreji. Pět z těchto zemí (včetně Německa v rámci EU) je v první desítce dovozců. Takže se tlak na Čínu rázem zvětšuje. Termín k dojednání nových pravidel sice Trump stanovil šibeniční (1. května), ale pak naznačil, že se může prodloužit – opět věrný své metodě udržování tlaku a nejistoty. Načež oznámil další balík cel, tentokrát zaměřený výhradně na Čínu. A ten se už netýká oceli a nikdo nemůže tvrdit, že je vystřelený od boku. Je založený na vyšetřování čínských praktik v oblasti transferu technologií, intelektuálního vlastnictví a inovace, které Trump uložil ministerstvu financí již loni v srpnu. Výsledná zpráva na 225 stranách dokumentuje čínské praktiky ve jmenovaných oblastech i v dalších, například pokračující průmyslové špionáži. Skoro jako by si Bílý dům, běžně považovaný za dezorganizovaný, udělal domácí úkol.

Vyhledávaná četba

Zároveň se začalo ukazovat, že některé země se odhodlaly na Trumpovu ofenzivu reagovat jinak než odvetou. Nedůvěřivce, kteří se usmívali Trumpovu tweetu z 27. března, že „probíhají obchodní jednání s mnoha zeměmi, které se k nám v minulosti nechovaly férově. Nakonec budou všichni šťastni!“, mohl Trump druhý den překvapit oznámením, že američtí a korejští vyjednávači dospěli ke shodě na úpravách vzájemné dohody o volném obchodu.

Brusel sice drží svou rétoriku, že nebude přistupovat na americké jednostranné požadavky, ale zároveň začal pracovat na šetření, jak se bránit proti případné záplavě levné oceli, již by na Evropu mohli vrhnout světoví výrobci po uvalení amerických sankcí. A zvlášť se zaměřil na zkoumání růstu dovozu trubek a drátů od roku 2013 – což je sortiment, který zjevně míří vedle Turecka hlavně na Čínu. Vypadá to, že Čína si bude muset se svou přebytečnou ocelářskou kapacitou nějak poradit.

Evropa nakonec může slyšet i na americké odhodlání vypořádat se s čínskou průmyslovou agresí. Zkušenosti evropských firem v Číně nejsou lepší než americké. Nervozita ze ztráty strategického technologického náskoku se poprvé projevila v roce 2016, když čínská firma koupila špičkového německého výrobce průmyslových robotů Kuka. Tehdy to Němci povolili, ale dnes diskutují o tom, že by Brusel měl v této oblasti změnit pravidla.

Takže Trumpova obchodní politika, přinejmenším v podobě rozpracované jeho administrativou, nakonec možná není tak impulzivní, jak vypadá. Je jiná než dřív. I dosud byl volný obchod spíš iluzí a země se snažily dosáhnout pro sebe výhod. Trump v tom postupuje bez obalu, dává přednost konfrontačnímu postupu před kooperativním a nedůvěřuje nadnárodním institucím. Ale třeba to přinese výsledky. V každém případě bude svět nacionalističtější než dřív. Vyhledávanou četbou se stane Střet civilizací Samuela Huntingtona. Ne proto, abychom se do toho střetu vrhli, ale naopak přemýšleli, jak mu předejít.