Spor o to, co se dnes sluší říkat, staví Sasy proti západoněmeckým elitám

Drážďany, laboratoř politicky nekorektního Německa

Spor o to, co se dnes sluší říkat, staví Sasy proti západoněmeckým elitám
Drážďany, laboratoř politicky nekorektního Německa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Věděli jste, že ve východním Německu se dalo do pohybu volné intelektuální hnutí, které se odvolává na Chartu 77? Po knize Benediktova cesta amerického konzervativce Roda Drehera, který se inspiruje Havlovou Mocí bezmocných a Bendovou Paralelní polis, je to v krátké době už podruhé, co se ke svobodomyslné tradici českého disentu hlásí konzervativci a politicky nekorektní pravice.

Loni v říjnu na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem vznikla aféra z přítomnosti jednoho pravičáckého, obskurního nakladatelství. Před jeho stánkem demonstrovala Antifa, neobešlo se to bez strkanic a zvýšené přítomnosti policie. Svaz německých knihkupců, jemuž veletrh patří, sice tzv. pravicovým nakladatelstvím nejprve dovolil zřídit (za účastnický poplatek) na veletrhu svoje stánky, ale ještě před začátkem akce se od nich veřejně distancoval. Asi týden po veletrhu potom Susanne Dagenová, majitelka jednoho knihkupectví v Drážďanech, napsala petici Charta 2017 za svobodu projevu. Nepodepsal se pod ni žádný další knihkupec, zato ulovila svého známého spisovatele Uweho Tellkampa. Kromě něho podepsalo dalších několik tisíc občanů.

Následovala antipetice pokrokovějších drážďanských spisovatelů, než je Tellkamp, a s jedním z nich, Dursem Grünbeinem, se Tellkamp začátkem března střetl před publikem v drážďanském Kulturpalastu. Tellkamp se tu mj. dopustil výroku, že 95 procent uprchlíků jsou ve skutečnosti migranti do sociálního systému Německa, což vzbudilo celostátní pozdvižení. Distancovalo se od něho i jeho nakladatelství Suhrkamp, které na něm jinak dobře vydělává. V historii nakladatelské branže poválečného Německa nemá takto veřejná distance od kmenového autora obdoby.

Na zmíněné diskusi v Kulturpalastu jeden posluchač známému spisovateli vytkl, že se podpisem pod Chartu 2017 snaží srovnávat s profesorem Patočkou. Tellkampova odpověď: Ano, mezi reálným socialismem a dneškem jsou podstatné rozdíly, naštěstí nemusíme čelit represivnímu aparátu, nicméně existují i důležité paralely. „Chceme svobodu vyjadřovat své názory bez obav.“ I v naší demokracii, pokračoval Tellkamp, se přece už zase názory dělí na ty vítané a na ty trpěné. „Já jsem se rozhodl říkat pravdu, i když to s sebou nese konsekvence.“

Tellkamp zlobil dál. Patnáctého března vydala skupina intelektuálů v Berlíně další text, Provolání 2018. Sestává ze dvou vět: „S rostoucím znepokojením sledujeme, jak je Německo poškozováno ilegálním masovým přistěhovalectvím. Solidarizujeme se s těmi, kdo pokojně demonstrují za obnovení zákonného pořádku na hranicích  naší země.“ První věta naráží na to, že pořád platí stav, který v roce 2015 umožnil migrační vlnu, tedy že Spolková republika dál přijímá k registraci běžence, kteří do ní přišli přes třetí, bezpečný stát – odtud slovo ilegální. Druhá věta se týká malých, lokálních demonstrací, které se v Německu množí od začátku letošního roku, často pod heslem „Merkelová musí jít“, a jejichž účastníky zastrašuje, blokuje na příchodu nebo na trase úředně schváleného pochodu a někdy přímo bije Antifa, aniž policisté zjednají pořádek.

Policejní zásah proti AfD v Drážďanech 13. února 2018 - FOTO: Reuters

Motorem Deklarace 2018 je Vera Lengsfeldová, která byla po sjednocení poslankyní Bundestagu nejprve za Zelené a posléze za CDU. (Je to ona známá disidentka, která ze svého svazku po revoluci zjistila, že manžel, s nímž má dvě děti, byl od počátku jejich vztahu agentem Stasi, která ho na ni úkolovala.) Zpočátku byla Deklarace určena jen pro akademiky. Po dosažení dvou tisíc podpisů bylo provolání pro velký zájem otevřeno každému. Do  tohoto pondělí text podepsalo už více než 100 tisíc lidí. Ještě chvíli budou organizátoři sbírat další podpisy a pak petici pošlou do Spolkového sněmu. Právě Tellkamp je na seznamu prvních signatářů téměř v čele, vklíněn mezi publicistu Henryka Brodera a Thila Sarrazina, exbankéře a autora bestselleru Německo se likviduje. Tellkamp, dnes asi nejslavnější spisovatel z východního Německa, vydal před deseti lety Věž, vyprávění oslavované jako zásadní umělecká výpověď o konci NDR. Román, který se odehrává v drážďanské vilové čtvrti Weisser Hirsch, kde autor vyrostl, veřejnoprávní televize zfilmovala a několik divadel dramatizovalo. Pokud bychom se ještě přidrželi české analogie, Tellkamp teď vyvolal podobný šok jako kdysi Hana Zagorová v seznamu signatářů Několika vět.

To, že celý tento společenský pohyb vzešel ze saské metropole, po zkušenostech posledních let nepřekvapí. Tady roku 2014 vznikla Pegida (zkratka názvu: Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), Alternativa pro Německo loni v září dostala v Sasku svých rekordních 27 procent. Ve Svobodném státě Sasko panuje jiná společenská atmosféra, politika se tu utváří na jiném podloží než ve zbytku spolkové  republiky.

Lež o postkomunismu

Pegida v letech 2014 a 2015 dokázala na svá pravidelná pondělní shromáždění v centru Drážďan přitáhnout až 20 tisíc lidí, což za situace, kdy člověk musí předpokládat, že mezi demonstranty se objeví i nějací skinheadi a jejich výskyt mezi tzv. normálními občany bude s chutí dokumentovat řada televizních  štábů, není maličkost.

Už první studie ukázaly, že typický příznivec Pegidy nemá s neonacisty téměř nic společného, že to není žádný nezaměstnaný primitiv, ale člověk konzervativních názorů, s lehce nadprůměrným vzděláním a řádným zaměstnáním. - Foto: Pegida, Dresden

Sasko skutečně má svou neonacistickou subkulturu, která každoročně 13. února (za pomoci neonacistů ze zbytku Německa) pochoduje centrem Drážďan, aby si připomněla oběti spojeneckých náletů z konce války a zločince Churchilla. Heidenau, město na cestě z Čech do Drážďan, zažilo v létě 2015 výtržnosti místních, kteří po několik hodin blokovali autobus s vyjukanými žadateli o azyl. Existuje dokonce hypotéza, že šok z Heidenau přiměl kancléřku Merkelovou, která je sama východní Němka, aby světu ukázala přívětivější tvář Německa, a že proto otevřela hranice. Konečně i někteří lídři Pegidy měli blízko k nacionalistickému prostředí. 

Jenže už první studie ukázaly, že typický příznivec Pegidy nemá s neonacisty téměř nic společného, že to není žádný nezaměstnaný primitiv, ale člověk konzervativních názorů, s lehce nadprůměrným vzděláním a řádným zaměstnáním. Profesor politologie Werner Patzelt z tamní Technické univerzity tvrdí, že Drážďany jsou jediné velkoměsto v Německu, kde se takové masové demonstrace vůbec mohly rozvinout, protože tady jsou názory Pegidy součástí společenského mainstreamu.

Zbytek Německa, aspoň ten viditelnější pokrokovější, to interpretuje jako pozdní plod komunistického vymývání mozků. Známý bonmot přejmenoval kdysi údolí Labe od českých hranic přes Pirnu a Drážďany až po Míšeň, za kterou se teprve řeka rozlévá do roviny, na Tal der Ahnungslosen, tedy Údolí těch, kdo nemají ani tušení. Byl to jediný kompaktnější kout NDR, kam nedoléhal signál západoněmecké televize. 

Ale přijetí hypotézy o tom, že dnešní jinakost Saska je zpožděným následkem komunismu, brání jeden podstatný detail: Sasko jako jediná nová spolková země mělo od roku 1990 konzervativní vládu a pravidelně volilo antikomunistickou CDU. Jedině v Sasku bylo možné, aby se premiérem a „otcem národa“ stal Wessi, liberální politik CDU a bývalý rektor Univerzity v Bochumi Kurt Biedenkopf. Muž, kterého před revolucí se Saskem pojil jen původ jeho otce, zemi úspěšně vládl od roku 1990 do roku 2002. Jeho manželka Ingrid, původem nikoli ze Saska, ale ze Sárska, tedy od německo-francouzských hranic, se stala oblíbenou první dámou a mj. vydala prodávanou saskou kuchařku.  

CDU tu vládne dodnes a její zemský svaz stojí poněkud napravo od celostátní CDU. Saský premiér Michael Kretschmer se Tellkampa v nedávném sporu také docela výrazně zastal. Ale loni ve volbách do Spolkového sněmu tu Unie skončila těsně druhá za AfD. Alternativa pro Německo s 27 procenty dosáhla svého nejlepšího výsledku (celostátně 12,7 procenta). V  rámci Saska byla AfD nejsilnější v okrscích na jih a na východ od Drážďan, které byly poslední čtvrtstoletí základnami CDU. Takže ti údajní dědici komunistické mentality jsou z velké části lidé, kteří 28 let jako málokdo v bývalé NDR dokazovali, že komunistické dědictví se dá překonat.

Je i zásluhou Biedenkopfa, který na začátku 90. let nasadil optimistický a budovatelský tón, že se ze Saska nešířilo a nešíří skuhrání. Země tak dělá lepší dojem, než jaký by vznikl při četbě makroekonomických čísel. Nezaměstnanost se ustálila na necelých 7 procentech, což není o mnoho lepší než ve zbytku východního Německa a je to horší než v sousedním Durynsku, kde přitom vládnou postkomunisté. Podobně průměrný je i ukazatel produktivity práce. Sasko se však může pochlubit dvěma atraktivními velkoměsty – Drážďany i Lipsko čítají každé víc než půl milionu obyvatel – která působí jako magnet a hospodářské i kulturní centrum do dalekého okolí. Nic srovnatelného už východní Německo nenabízí, cestou ze Saska na sever začíná jakási středoevropská step, řídce osídlená rovinatá krajina, v níž se až jako obrovská anomálie objeví Berlín. Na nejnovějším žebříčku třiceti měst v Německu s nejzářivějšími vyhlídkami do budoucna, který sestavuje Hamburský institut pro světové hospodářství (HWWI), se z východních spolkových zemí kromě Berlína, Drážďan a Lipska dokázala umístit už jen Saská Kamenice (Chemnitz).

Naprosto špičkové je v Sasku vzdělání. Svobodný stát každoročně vyhrává celoněmeckou srovnávací studii úrovně škol, je na čele jak ve schopnosti žáků základních škol rozumět čtenému textu a počítat (což souvisí jednak s tím, že tu žije málo muslimských a afrických rodin, ale i s tím, že školy byly díky kontinuitě konzervativních zemských vlád ušetřeny experimentů, k jakým se často uchyluje levice), tak v počtu inženýrů-absolventů na tisíc obyvatel a ovšem i v počtu cizinců na vysokých školách. Druhé místo obsadilo překvapivě – opět – sousední Durynsko, až třetí a čtvrtý jsou tradiční premianti ze západu, Bavorsko a Bádensko-Württembersko. To se pravidelně zhoršuje od roku 2011, kdy se v něm ujali vlády Zelení. 

Sasko může čerpat sebevědomí i z jiných zdrojů. S českým pohraničím bezprostředně sousedící Saské Švýcarsko se svými skalními městy, roklemi a čarokrásným kaňonem Labe je jednou z mála východoněmeckých destinací, v nichž jsou západní Němci masově ochotni trávit dovolenou. Nejvýchodnější spolková země je poseta historickými památkami a některé partie Drážďan – i přesto, že „Florencie na Labi“ byla na konci války vybombardována – snesou svým šarmem srovnání s Prahou.

Trvale poškozené mozky

A přesto, přes všechny svoje úspěchy od roku 1990 Sasko musí snášet jakýsi podprahový kolektivní posměch od zbytku Německa. Na tapetě jsou šišlavý dialekt i ideová zaostalost. Zdá se, jako kdyby některé vrstvy západoněmecké společnosti lidem z východu země nechtěly vůbec přiznat právo vyškrábat se na jejich úroveň. Své by o tom mohl vyprávět fotbalový klub RB Lipsko, toho času jediný zástupce Ossis v bundeslize.

Loni v únoru hostovali Lipští v Dortmundu, fanoušci tamní Borussie napadli fanoušky Lipska, mezi nimi často rodiny s dětmi, s brutalitou, která se vymykala i standardům vrcholového fotbalu. Dortmund za to od fotbalového svazu dostal vysokou pokutu a na příští zápas musel nechat zavřenou celou jižní tribunu stadionu. Oficiální důvod pro nepřátelství fandů Borussie, ale i jiných velkých klubů na západě k RB Lipsko je skutečnost, že si ho v roce 2009 přímo koupil výrobce energetických nápojů Red Bull. Lipsko tou dobou hrálo pátou ligu a nový majitel do klubu investoval nevídané peníze. Předloni RB Lipsko postoupilo do bundesligy, hned napoprvé skončilo druhé, aktuálně je v tabulce čtvrté, shodou okolností za třetím Dortmundem. Je dnes jediným klubem z bývalé NDR, předtím, než se do bundesligy probojovalo, v ní východní Němci několik let neměli zastoupení vůbec žádné.

Uwe Tellkamp - FOTO: Reuters

Po sjednocení kluby z východu absolutně nemohly konkurovat bohatým klubům ze západu. Po letech trápení a jen příležitostných úspěchů se tedy jako jediná schůdná cesta ukázal silný investor, který si klub přímo koupí. Fanoušci ze západu to nemohou nebo nechtějí nahlédnout.

Pohrdání východoněmeckými balíky, kteří jsou konzumnější, volí AfD a nepřijímají multikulturní ideál, spisovatel Tellkamp v drážďanském Kulturpalastu demonstroval na několika příkladech. Citoval místopředsedu CDU, západního Němce a oddaného merkeliána Armina Lascheta, který se loni tváří v tvář úspěchu AfD během povolební talk show nechal strhnout k výroku, že „režim SED dlouhodobě poškodil mozky východních Němců“ (Laschetův výrok Tellekamp doplnil poznámkou: „Je dobré vědět, co si myslí o své šéfové.“)

Politolog Patzelt přišel do Drážďan z Bavorska, komunistická výchova by se tedy na jeho mozku projevovat neměla. Podle Patzelta i v Německu pomalu končí názorová hegemonie Zelených, osmašedesátnické levice. V nových spolkových zemích se prý projevovala obzvlášť nesnesitelně, totiž jako západní paternalismus. Lidé se jí dřív nasytili, navíc tu mají vyvinutější senzory na manipulaci a vynucování konformismu. V tom případě by Drážďany nebyly údolí postkomunismu, ale naopak laboratoř budoucnosti.