Přiznejme si to: posledních pár let je docela znepokojivých, přinejmenším pro generaci, která zažila a přivítala pád komunismu. A jde o víc než o to, že se ty či ony ukazatele nevyvíjejí povzbudivě nebo se „našim“ v politice nedaří.

Mladší generace by mohla ocenit přirovnání, že je to, jako kdyby Harry Potter vytáhl kouzelnickou hůlku, pronesl formulku, která doteď vždy fungovala, a ono nic. Samo připomenutí faktu, že Zdeněk Ondráček mlátil demonstranty na Václavském náměstí v lednu 1989 v Palachově týdnu, by v dřívějších dobách bylo politickým krokem, který mu zamezí v nástupu do parlamentních funkcí. Dnes ne. A není to tak úplně specificky české. Donald Trump je extrém, ale do čela stran a politických hnutí se dostávají tu téměř nerekonstruovaní stalinisté, tu antisemité, tu komedianti, tu benjamínci, kteří mají společné jedno: že před pěti lety bychom sebevědomě předpověděli, že nemají šanci. Průzkumy potvrzují, že pro výrazné segmenty politicky aktivní populace přestávají být svaté zásady jako svoboda projevu a demokracie. Západoevropské elity se rozhořčují, že nově přijatí členové Unie jsou nevděční a zabednění. Někteří Východoevropané tu západní Evropu, do níž se chtěli vracet, dnes nepoznávají.

Jako by realita zrazovala. Nefungují dosavadní recepty, poznávací znaky ani metody výkladu. Samo přemýšlení je zrádné. Myšlenkové koleje, na které jsme byli zvyklí, najednou nikam nevedou. Nemizí jen optimismus, ale jistota, co se vůbec děje. Na extrapolace táhnoucí se do budoucna najednou není spolehnutí, všechny průhledy do budoucnosti se nějak divně zakřivují. Nové dělicí linie přebíjejí staré, selhávají stará spojenectví, některá témata jsou jako zrádná silová pole, kde se člověk může s překvapením rozejít s lidmi, s nimiž do včerejška ve všem souhlasil.

Kde se to vzalo? I odpovědi na tuto otázku už se zařadily mezi soudobé iritanty: Můžou za to blbci, je jich moc. Anebo za to může Putin. Ale začínají se objevovat pokusy, které se místo znechucení z těch, kteří „nám“ to kazí, snaží o kritický pohled na „nás“ – elity a ideje, které Západu posledních desetiletí daly tvář. Jednou z nich je loňská knížka bulharského politologa Ivana Krasteva Po Evropě (After Europe).

Kočky a psi

„V psychologii existuje známý experiment, při němž se má člověk rychle dívat na obrázky koček a sdělovat, co vidí,“ vypráví Krastev. „Pochopitelně vidí kočky. Pak se mezi obrázky koček občas zamíchají obrázky psů, ale člověk trvá na tom, že pořád vidí kočky. Načež ho někdo zavolá jeho jménem a vyruší ho od obrázků. Když se k nim člověk opět obrátí, začne vidět i psy.“ Krastev tento experiment uvádí jako příměr pro to, co ukázalo britské hlasování o vystoupení z EU v roce 2016. Ale jeho kniha je celé kompendium momentů, kdy začali být vidět psi. Jsou to všechno situace, které právě především liberálně orientovaný člověk měl a mohl vidět – kdyby nebyl zahleděný do ustavičného proudu koček. Odkazují k hlavnímu sdělení jeho knihy – že rozpad EU v době našich životů je reálný. Kniha má atmosféru jakéhosi nácviku na budoucí nostalgii podobnou té, jaká po čase provázela rozpad rakousko-uherské monarchie.

Stručně řečeno je hlavní Krastevovou tezí, že uprchlická krize má potenciál zničit Evropskou unii. A je revolucí proti celému způsobu uvažování vládnoucímu Západu od konce studené války.

„Jak může Západ transformovat zbytek světa a jak může zbytek světa Západ nejlépe napodobit? Jaké specifické instituce je třeba předat a okopírovat? Které knihy by měly být přeloženy a znovu vydány? Jak mají být staré instituce rozšířeny a jaké nové instituce mají být vytvořeny?“ Takto charakterizuje Krastev otázky, jimiž žil Západ po pádu Berlínské zdi. Pokud se vám zdá, že jde všechno v zásadě dobře, zkuste si představit, že by někdo něco takového vážně řekl dnes. „Evropa už se nechová jako vzor budoucího světa,“ říká Krastev, „Evropskou unii přinejmenším nemalá část jejích příznivců prezentuje jako poslední naději pro opevněný kontinent.“

Přežilou vizi Krastev identifikuje v jedné hodně překládané knize – Konci dějin a posledním člověku Francise Fukuyamy. Je to ta nejzajímavější kritika této hojně kritizované knihy. Krastev neřeší Fukuyamovo pojetí dějin (i když by mohl jako výmluvný detail uvést, že Alexandre Kojève, na jehož výkladu Hegela Fukuyama stavěl, završil svou filozofickou pouť funkcí úředníka Evropské komise). Zato upozorňuje, že ve Fukuyamově knize nenarazíme na slovo migrace. Globalizace měla spočívat ve volném pohybu idejí. Místo toho vrcholí migrací lidí.

Prostě nikdo neposlouchal

To, soudí Krastev, nemůže dopadnout dobře. Ne že by byl xenofob, ale připomíná lapidární popis problému, který si vypůjčil od maďarského filozofa Gaspára Miklose Tamáse: „Osvícenství, v němž je idea Evropské unie intelektuálně zakořeněná, požaduje univerzální občanství. Ale univerzální občanství vyžaduje, aby se uskutečnila jedna ze dvou věcí: Buď budou lidé mít absolutní svobodu pohybu při hledání práce a vyšší životní úrovně, anebo budou muset zmizet velké ekonomické a politické rozdíly mezi různými zeměmi, aby lidé mohli užívat svá univerzální práva všude stejně. Ale ani jedno z toho nenastane v dohledné době, pokud vůbec.“ Ten argument je starý léta. Ne že by ho někdo vyvrátil – prostě ho nikdo neposlouchal.

Onen osvícenský myšlenkový rámec se obtížně smiřuje s gradací a partikulárností jakéhokoli práva, větří v něm pokus o demontáž vlády práva vůbec. Takže Krastev zní svatokrádežně, když říká, že Úmluva OSN o uprchlících z roku 1951 prostě není stavěná pro dnešní svět. A že pod tlakem se ocitá celé paradigma lidských práv. Krastevova slova o termínu, kterým automaticky legitimizujeme svou zahraniční politiku i náš polistopadový režim, jsou neúprosná. Je „náhražkou za utopie zaměřené na národ i za internacionalistické utopie jako socialismus“, říká. Lidé, kteří připomínali, že „práva mají náklady a že nelze oddělovat kapacitu státu od schopnosti režimu učinit práva reálnými, byli ignorováni“. Dnes na Západě uprchlická krize vytlačuje lidskoprávní diskurz bezpečnostním. A v postkomunistických zemích je to, co na Západě považují za „naše práva“, často viděno jako „jejich práva“ – lidskoprávní aktivisté jsou vnímáni jako cizorodý prvek zajímající se jen o práva menšin, a nikdy většiny.

Pohled na rozdíl mezi východní Evropou a západní Evropou – či institucionalizovanou EU – je snad nejzajímavějším a nejoriginálnějším aspektem Krastevovy knihy. Krastev cituje německou studii, podle níž Němci intuitivně považují vzdálenosti mezi dvěma městy za větší, pokud je jedno z měst v bývalém západním Německu a druhé v bývalém východním. Jestliže toto platí v Německu, které přece podrobilo NDR nejlepší možné transformaci ze všech, je jinde propast ještě hlubší. Krastev nezachází s Východoevropany jako s těmi, kteří zaostali za Západem a musejí teď dospět do jeho podoby. Po bezmála dvaceti letech od pádu železné opony je načase si připustit, že to tak nepůjde. Krastev se tomuto paradigmatu, ostatně staršímu než studená válka, vyhýbá a odlišnosti popisuje nečekaným způsobem: „Jestliže je Evropská unie založena na francouzské představě národa (kde je přináležitost chápána jako loajalita institucím republiky) a německé představě státu (se silnými spolkovými zeměmi a relativně slabým federálním centrem), středoevropské státy byly vybudovány na opačném základě – kombinují francouzský obdiv k centralizovanému a všemocnému státu s myšlenkou, že občanství znamená společný původ a kulturu, jak to chápou Němci.“

Uprchlická krize opět rozdíly vysunula do popředí. Krastev opakuje své dva známé postřehy o kořenech východoevropského „deficitu soucitu“. Existence romské menšiny vybavila Východoevropany skepsí ohledně schopnosti státu integrovat kulturně odlišné obyvatelstvo. A druhý důvod – v některých východoevropských zemích vstup do EU odstartoval obrovskou emigraci – v autorově Bulharsku, baltských zemích, ale i dalších. V kombinaci s nízkou porodností to vytváří vidinu zániku národního společenství – jež má být řízenou imigrací nahrazeno. Jak si vůbec někdo mohl myslet, že Unií odstartované vylidňování zemí se obejde bez závažných politických důsledků?

Ale má je. Části obyvatelstva je těžké prodat oficiální linii, že toto je nejlepší období jejich dějin. Protože lidé nežijí jen přítomností a neuvažují striktně individualisticky. Takže to, co se děje jiným, byť ne třeba jim osobně, a to, co je čeká, se jich dotýká. Že to nikoho nenapadlo?

Krastev připomíná, že už v roce 2010 napsal ekonom Dani Rodrik knížku o tom, že globalizace, demokracie a národní sebeurčení nejdou dohromady – můžete mít maximálně dva prvky této triády na úkor třetího. Teď Rodrikův paradox testujeme v praxi. Na populistické revoltě je matoucí, že populističtí lídři toho chtějí na první pohled málo změnit. Strukturu ekonomiky by příliš neměnili, banky a burzy budou fungovat dál, stejně jako si jistou vypovídací hodnotu zachová pravolevé dělení. Nová populistická politika je přes to přetažená jako jakýsi „overlay“. To, co populisté provádějí, je ale dost podstatná změna politického režimu. V zásadě odmítají pluralismus. Což je lákavé, protože pro neliberála je na pluralismu iritující to, že nikdy nepřipouští úplné vítězství. Vždy tu zůstávají struktury, na které sebedrtivější vítěz voleb nemůže. S tím chtějí populisté skoncovat. A nárok na to legitimizují morálně, svým specifickým pojetím demokratické reprezentace: reprezentují ne snad všechny Francouze, Maďary či Poláky, ale všechny „opravdové“ Francouze, Maďary či Poláky.

Dosavadní meritokratické elity populistům přepustily tolik prostoru proto, že bezděky posilovaly dělení na „elity“ a „obyčejné lidi“, na „lidi odnikud“ a „lidi odněkud“. Takto charakterizuje Krastev typického sofijského ekonoma: „Zná se důvěrně se svými protějšky ve Stockholmu, ale neví nic o svých spoluobčanech, kteří neuspěli v technokratických zkouškách, a jejich zájmech. Pochybuje o tom, že by se od nich mohl něco naučit.“ Schopnost meritokratických elit zakotvit kdekoli by se mohla zdát až Krastevovou obsesí – o tom, jak dnes politici v Bulharsku vystavují svou nevzdělanost na odiv jako záruku, že neutečou někam do Bruselu nebo Londýna, mluvil už v loňském rozhovoru pro Týdeník Echo. Jenže pak to člověk uslyší doslova z úst Zemanova voliče v předvolební reportáži na Seznam Zprávy.

Krastev umí docela přesvědčivě vykreslit, jak se EU rozpadne – mechanismem k tomu budou referenda se vzájemně neslučitelnými výsledky v jednotlivých zemích. Jak už to u knih tohoto žánru bývá, méně přesvědčivý je, když má říct, jak může EU přežít. Už samotná její schopnost vydržet prý může vrátit občanům důvěru – když liberálové selektivně převezmou něco z populistické agendy, třeba pevnou ochranu hranic.

Ale v tom není cena jeho knihy. Každý, komu záleží na přežití naší liberální civilizace a má pocit, že si v posledních letech vede strašně špatně, tam pro sebe najde mnoho, o čem by měl přemýšlet. Už dávno měl přemýšlet, a nepřemýšlel.