Případ čínských křesťanů, kteří v České republice zhruba před dvěma lety požádali o azyl, zatím pro většinu z nich nemá šťastný konec. S médii se teď hovořit zdráhají, mají strach z návratu a perzekuce. České úřady a politici jsou také skoupí na slovo, přestože veřejné mínění údajně zatvrzele xenofobního národa je více na straně čínských křesťanů než proti nim.

Modlitby za Josefa

Josef je mladý usměvavý muž, vysokoškoláci na koleji, kde už přes rok bydlí, jsou jeho vrstevníci. Přátelí se s nimi, hovoří spolu česky. Pokřtěn byl jako dospělý v roce 2012, v Číně patřil k malým domácím církvím, kdy se po bytech schází několik lidí a společně se modlí. Není katolík, v Olomouci ale navštěvuje katolické bohoslužby. Ke svatému přijímání nechodí, místo něj dostává křížek na čelo. Projevuje zájem o katolickou víru. Na koleji bydlí hlavně katoličtí studenti, do jejichž společenství dobře zapadl. Oni mu vymysleli jméno Josef, Pepa. Jezdí s nimi i na výlety a zapojuje se do jejich aktivit. Sám a s jejich pomocí se učí jazyk. Má i anonymizovaný profil na Facebooku, je zřejmé, že si ho založil až po příchodu do Česka. Je vášnivý fotograf, s oblibou fotografuje českou krajinu. Prosí studenty, aby mu psali česká slovíčka z oblasti náboženství.

Vyučil se kuchařem, v Olomouci pracuje jako údržbář za minimální mzdu a studentům nebo zdejším řeholním sestrám příležitostně vaří čínská jídla. Výnos ze sbírky, kterou na čínské křesťany uspořádali, odmítl. Jeho první zastávkou v Česku byl uprchlický tábor v Kostelci nad Orlicí. Pobýval tu spolu s ostatními čínskými křesťany, navzájem se ale neznali. Někteří Číňané uměli anglicky, práci a ubytování si hledali na vlastní pěst. Chtěli se dostat z Kostelce co nejdřív a najít si zaměstnání. Ještě v Kostelci byli přitom varováni, aby si nehledali práci u čínských podnikatelů. Mají povinnost vyfotografovat vaše doklady a poslat je na ambasádu, řekli jim. Strach z vlivu čínského zastupitelského úřadu měli křesťané i s ohledem na příbuzné v Číně. Pracovníci charity proto oslovili církevní instituce.

Josef přišel do Olomouce první, následovaly ho dvě ženy, jedna v Josefově věku, druhá starší. Mezi uprchlíky celkově převažují ženy. Po zamítavém rozhodnutí o azylu se navzájem dohodli, že nebudou poskytovat žádné rozhovory. Josef se to dozvěděl z médií, ještě nevěděl, jestli nebude patřit mezi osm vyvolených, jimž byl azyl udělen s odůvodněním, že patří do skupiny „více pronásledovaných“. Když obdržel zamítnutí, emoce příliš nedal znát, ale stáhl se do soukromí. Proti rozhodnutí se odvolal, v opačném případě by musel do měsíce opustit republiku.

Po dvou letech otálení českých úřadů je pro něj návrat do Číny nepředstavitelný. Své pocity dal najevo jen na Facebooku, kam mu studenti psali podpůrné vzkazy. Lámanou češtinou děkuje za podporu a píše o strachu ze špatného výsledku, ale také o podřízení se Boží vůli. „Když jsem přišel, neměl jsem vůbec nic. A teď mám práci, bydlení. Bůh mi dal bratry a sestry místo mé rodiny. (…) Modlil jsem se k Bohu za dobré rozhodnutí. Když jsem se modlil, necítil jsem přítomnost Boha. Cítil jsem, že Bůh mě nemá rád. Přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. (…) A pochopil jsem, že nejsem způsobilý něco žádat. Pokud opravdu věříte v Boha, musíte ho pouze uctívat a být mu poslušný, nic od něj nežádat.“ Jeho čeští kamarádi se za něj a další čínské křesťany zatím modlí v nepřetržitém modlitebním řetězu.

Kdo je bezpečnostním ohrožením?

Josef mezi osmi šťastnými nebyl. Klíčové teď pro něj bude další rozhodnutí českých úřadů. Ty prověřovaly také bezpečnostní rizika spojená se skupinou. Někteří Číňané mají strach, že při tom byla jejich jména sdělena čínské ambasádě. Přispěly obavy z bezpečnosti k zamítnutí žadatelů? Podle zdroje z bezpečnostních kruhů ale BIS v čínských křesťanech ohrožení nevidí a nic takového nezmínila ani v materiálu, který k případu pro ministerstvo připravila. Tato informace není ani v negativních rozhodnutích o přidělení azylu. O zájmu čínské ambasády a státních médií v Číně svědčí mimo jiné snahy vylíčit skupinu jako ekonomické migranty dávno před rozhodnutím českých úřadů. Stranický web China Daily v článku z 8. srpna 2016 píše, že čínská ambasáda v Praze byla kontaktována deníkem Global Times, přinášejícím zprávy v angličtině z „čínské komunistické perspektivy“. V textu, jehož autorem je reportér Global Times v Německu, jsou čínští křesťané označováni nejmenovanými čínskými experty za lidi, kteří svou „takzvanou náboženskou vírou“ mohou jen zakrývat migrační snahy.

V článku zaznívá informace, že od roku 2011 do roku 2016 přiznala Česká republika azyl pěti čínským žadatelům z důvodu politického pronásledování. Celý text se nese v duchu ohrožení česko-čínských vztahů případným udělením azylu křesťanům. V závěru je pak podivuhodná poznámka ředitele Pekingského institutu sociálních studií pana Liu Weie. Žadatelé pronásledovaní kvůli své víře by podle něho šli do zemí, „jež hájí náboženskou svobodu více než Česká republika. Je mnoho zemí s takovými [pozitivními] postoji.“ Proč čínská strana před čtenáři líčí Českou republiku jako zemi, která na svobodu náboženství nedbá? Kateřina Procházková v Lidových novinách cituje jinou čínskou žadatelku, toho času žijící na severní Moravě. Paní M. potvrzuje, že snahy o infiltraci skupiny jedním či dvěma podezřelými Číňany proběhly už v uprchlickém táboře v Kostelci. V souvislosti s tím dostali uprchlíci varování, aby se čínské komunitě prozatím vyhýbali, protože čínská ambasáda usiluje o zjištění jejich identity. Zatímco o údajném nebezpečí ze strany čínských křesťanů se BIS nezmiňuje ani v dokumentaci pro ministerstvo, o „růstu intenzity a agresivity vlivových operací a nárůstu činnosti čínské špionáže na území ČR“ referuje ve své zprávě za rok 2016 v souvislosti s čínským velvyslanectvím a oficiálními čínskými delegacemi.

Věřící se musí počínštit

Žadatelé jsou z různých podzemních církví. Je mezi nimi i několik členů tvrdě pronásledované sekty Církev všemohoucího Boha. K té se podle odhadů státních úřadů v Číně hlásí tři až čtyři miliony Číňanů. Čínské vládě pochopitelně nevadí, že jde, alespoň z hlediska tradičního křesťanského učení, o poměrně bizarní heretickou skupinu, podle níž se Ježíš vtělil do čínské ženy jménem Jang Siang-bin. Sekta je však vysloveně antikomunistická, čímž se liší od státem uznávaných církví. O komunistické straně ve svém učení referuje jako o „velkém rudém drakovi“. V případě Církve všemohoucího Boha režim nepopírá, že skupinu pronásleduje. Označuje ji za násilnou sektu. Pronásledování nepovolených náboženských skupin za nyní již doživotního prezidenta Si Ťin-pchinga v Číně nabírá na obrátkách. Nejde jen o sekty. Ty leckdy vytváří sám režim, aby tak věřícím poskytl prokomunistickou náboženskou alternativu. Je za tím snaha náboženství přizpůsobit režimu a zabránit „zahraniční infiltraci“ věřících, jichž každým rokem přibývá. V současnosti v Číně žije podle odhadů asi 80 milionů křesťanů, většinou protestantů.

V roce 2030 jich má být až 247 milionů. Režim svůj „křesťanský problém“ řeší podporou tradičních čínských náboženství, jako je taoismus, buddhismus či konfucianismus, případně vytvářením privilegované vrstvy státních křesťanských církví. Část věřících ale církvím, pro něž je bohem více Mao než Ježíš, nedůvěřuje. Utíkají se proto k náboženskému undergroundu. Nechodí do oficiálních kostelů, pořádají vlastní bytové bohoslužby podle momentální úrovně svého náboženského vědění. Čínské úřady je někdy zatýkají a vyslýchají, berou jim náboženskou literaturu a vedou si o nich dokumentaci. V některých provinciích bylo podle organizace ChinaAid vyšetřováno 96 procent vedoucích těchto domácích církví. Na konci února za podivných okolností zemřel advokát souzených pastorů a farmářů Li Baiguang.

To je i případ čínské katolické církve. V zemi legálně působí Sdružení vlasteneckých katolíků, založené komunistickou vládou v roce 1957 s cílem zajištění státní kontroly nad církví. Biskupy jmenuje stát a ze strany Vatikánu až dosud podléhali automatické exkomunikaci. Od vzniku „vlastenecké církve“ se paralelně rozvíjela i podzemní katolická církev věrná Vatikánu, jejíž biskupy jmenuje papež. Režim ji podrobuje rozsáhlým formám šikany a téměř všichni její biskupové byli vězněni, někteří desítky let na neznámém místě. V roce 2015 takto zemřel ve vězení čtyřiadevadesátiletý biskup katolické církve Kosmas Š‘ En-siang, na kněze vysvěcený v roce 1947, dva roky předtím, než moc v Číně uchvátili komunisté. Krátce nato Vatikán přerušil diplomatické styky s Čínou. Další Vatikánu věrní biskupové Kao Kche-sien a Jan Chan Ting-sien byli v letech 2004 a 2007 uneseni, mučeni a nuceni ke vstupu do „vlastenecké církve“. Nátlaku nepodlehli a zemřeli.

Číně ustupuje i Vatikán

Dnes podzemní katolíci tvoří zhruba polovinu z odhadovaného počtu dvanácti milionů čínských katolíků, podle některých zdrojů dokonce převažují. Jejich situace se stále zhoršuje, nejen s ohledem na sílící represe ze strany státu. Prvního února tohoto roku vešla v platnost revize Pravidel pro náboženské společnosti. Vybízí k posilování národní bdělosti v církvích a zavádí další kontrolní mechanismy. V některých provinciích vedla nová pravidla k zákazu vstupu do kostela pro nezletilé a k legitimování všech účastníků bohoslužeb. Státní úředníci a členové komunistické strany se jich totiž nesmějí účastnit ani ve státem uznávaných církvích. Zatímco protestantští věřící mají z autonomní povahy svých společenství volnou ruku, pro katolické věřící je zásadní mínění Vatikánu. Alespoň pro ty z podzemní církve. A to se k nim pomalu, ale jistě obrací zády. Přes šedesát let trvající odysea sice sklízí své plody v náboženské horlivosti a přitažlivosti podzemních katolíků, cílem Vatikánu je nicméně postupné uznání „vlastenecké církve“ a její splynutí s církví podzemní.

Prostředkem má být dohoda s asijskou velmocí, jež by ponechala biskupská jmenování v kompetenci komunistického režimu, zatímco Vatikánu by příslušelo pouze právo veta. Součástí dohody je i uznání sedmi biskupů dosazených vládou. Ti jsou přitom dosud exkomunikovaní, jsou mezi nimi bývalí poslanci komunistické strany a nejméně dva mají ženu a děti. V očích pronásledovaných katolíků nemají morální kredit a důvěryhodnost. Vysoký člen politbyra Jü Čeng-šeng ve své promluvě ke shromáždění „vlastenecké církve“ zmínil, že od církve očekává přizpůsobení nauky církve potřebám rozvoje moderní Číny, interpretaci dogmat víry v souladu s tradicí velké čínské kultury a plné začlenění se do specifické socialistické společnosti. Nejhlasitějším odpůrcem dohody je šestaosmdesátiletý hongkongský kardinál Joseph Zen. Postup Vatikánu označuje za „neuvěřitelný a zrádný“.