Krátce po půlnoci na 14. března 1918 opustil nádraží v ukrajinském Bachmači poslední vlak odvážející vojáky 4. pluku československých legií dál na východ. Tři pluky legionářů zdržovaly v Bachmači necelý týden dvě německé divize, aby zabezpečily ústup jediným směrem, kterým se 40 tisíc československých vojáků mohlo vrátit do Evropy. Tato cesta vedla po sibiřské magistrále a její průběh se zapsal mezi nejslavnější vojenské operace v historii. Už během bojů o Bachmač si němečtí důstojníci uvědomili, že proti nim stojí silný nepřítel. Početně byla Čechoslováků jen třetina, přesto neutekli, ale hájili železniční uzel, dokud potřebovali. „Dobře připravená obrana nás nenechala na pochybách, že nejde jen o prázdné blufování. Bili se velmi statečně a operovali tak šikovně, aby dosáhli svého cíle, tedy spořádaného ústupu,“ shrnuje zápis z archivu 224. německé pěší divize, že legie dobře ovládají pravidla moderní taktiky. Ani důstojníci císaře Viléma však nedokázali předpovědět, co se může přihodit, když se vycvičená čtyřicetitisícová armáda ocitne v nedohledných prostorách Ruska, které tehdy stálo na pokraji občanské války.

Co se pak během několika měsíců odehrálo, tomu dobře nerozuměli ani současníci. Evropa za sebou měla čtyři roky války, při které se tři milionové armády vraždily na území mezi Bruselem a Paříží, městy vzdálenými tři sta kilometrů. Najednou se stalo, že vojenské jednotky v řádu tisíců mužů ovládly během tří měsíců prostor mezi Samarou a Vladivostokem, které dělí sedm tisíc kilometrů. Ještě u Bachmače proběhla regulérní ústupová bitva podle evropských pravidel, chladnokrevně popsaná a zařazená do složek vojenských archivů. Co se však s legiemi dělo za ruskými hranicemi? Do Evropy docházely zprávy o geniálních vojevůdcích, bezpříkladném hrdinství v boji s přesilou nebo nepředstavitelných krutostech. Francouzského prezidenta Raymonda Poincarého přiměly i neúplné informace k výroku, že legie překonaly slavnou anabázi, kterou 400 let před naším letopočtem podniklo deset tisíc Řeků přes území nepřátelské Perské říše. K tomu přidal 30. června 1918, sto osm dní po ústupu z Bachmače, slib Čechoslovákům, že mají právo na samostatný stát.             

Projížďka po magistrále

Porozumět historii legií je dnes obtížnější než před sto lety, kdy Čechoslováci vybojovali kruté boje s bolševiky a stali se pány Sibiře i východního Ruska. Leccos pomůže pochopit věcný popis vojenských operací. Byly zahájeny záhy po 20. květnu, kdy se v Čeljabinsku sešel „Kongres československých vojsk v Rusku“ a rozhodl, že legie neprodleně zahájí přesun do Vladivostoku, který blokovala vláda komunistů v čele s vojenským komisařem Lvem Trockým. První boje vypukly už o pět dnů později, protože sověty v městech na magistrále dostaly ve stejné době od Trockého rozkaz pobít Čechoslováky, pokud neodevzdají zbraně. Konflikt měl z pohledu bolševiků nečekaný průběh. Legie sice byly rozděleny po jednotlivých stanicích na osmi tisících kilometrech mezi Penzou ve středním Rusku a Vladivostokem na pobřeží Tichého oceánu, dokázaly se však spojit do několika bojeschopných formací v čele s mladými a energickými důstojníky.    

Západní skupinu v Penze převzal poručík Stanislav Čeček (31 let), střední skupinu v Čeljabinsku ruský podplukovník Sergej Vojcechovský (34), východní skupině v Novonikolajevsku (dnes Novosibirsk) velel rodák z černohorského Kotoru, kapitán Radola Gajda (26). Dohromady měli k dispozici dvacet tisíc mužů, dalších patnáct tisíc už dorazilo do Vladivostoku a ke vzpouře se připojili o měsíc později. Proti dezorientovaným bolševikům stačilo i tak málo vojáků. Po šesti týdnech bojů postoupili Čečkovi muži tisíc kilometrů na východ, po bitvě u Lipjag ovládli Samaru a později Ufu. Vojcechovskému trvalo stejnou dobu, než vyčistil patnáct set dalších kilometrů mezi Ufou, Čeljabinskem a Omskem. Postup Čečka a Vojcechovského zdržoval fakt, že museli zabezpečit týl. To znamenalo zahnat bolševiky na jih za Orenburg a na severu se zmocnit oblastního centra Jekatěrinburg, kde bolševici devět dnů před příchodem legionářů povraždili carskou rodinu. V polovině července ovládaly obě skupiny dva a půl tisíce kilometrů magistrály z centra Ruska až k „bráně Sibiře“ v Omsku.

Zabezpečením týlu se nezdržoval Gajda, kterému trvalo měsíc, než postoupil o 1400 kilometrů po trati z Omsku do Krasnojarsku. Druhý měsíc trvala tisícikilometrová anabáze do Irkutsku a třetí měsíc zabralo, než Gajda na březích jezera Bajkal rozprášil vojska bolševické vlády Centro-Sibiře. Posledních patnáct set kilometrů magistrály k čínské hranici proto Čechoslovákům padlo do rukou víceméně bez boje. Poslední den v srpnu si už Gajda potřásl ve stanici Olovjannaja rukou s legionáři, kteří mu přišli naproti z Vladivostoku.

Vladivostocká skupina pod vedením ruského generála Michaila Diterichse (44) převzala moc ve městě koncem června. Pak stačilo ovládnout dvousetkilometrový úsek do Nikolska na čínské hranici a bez překážky pokračovat patnáct set kilometrů po mandžuské dráze přes čínské území. Severní větev magistrály z Nikolska do Zabajkalské oblasti, známou jako amurská dráha, vyčistili legionáři s pomocí japonských expedičních jednotek během září.

Legie obsadily magistrálu a zabezpečily přilehlé oblasti, aby se dostaly do Evropy a zapojily do bojů na západní frontě. Úspěšná akce měla pro samotné Čechoslováky překvapivý vedlejší účinek. Stali se jediným vojskem na území o velikosti přes 13 milionů kilometrů čtverečních, přitom místní obyvatelstvo znechucené terorem sovětů přijalo jejich nadvládu jako osvobození. Tažení Čechoslováků se účastnily jednotky ruských vojáků, kterým se začalo říkat bělogvardějci, v oblasti Vladivostoku jim kryli záda Japonci. O bezpečnosti území o třetinu většího než Čína rozhodovali velitelé vojska, které jako jedinou autoritu uznávalo předsedu Československé národní rady Tomáše G. Masaryka. Ještě nezaložil Československo, už se však stal vládcem Sibiře.

Hrozný konec podplukovníka Ušakova

V historických knihách není k dispozici jiný případ, že tak málo lidí ovládlo tak velké území. Přirozeně se hledá důvod. Nejsnadnější vysvětlení spočívá v tom, že šlo o historickou anomálii, o shodu náhodných okolností. Jedině Sibiř bylo možné ovládnout prostě tím, že dobyvatel získal kontrolu nad jedinou železnicí. Rusko navíc nemělo po pádu carského režimu a Říjnové revoluci efektivní vládu, protože ji bolševici zatím nestihli zorganizovat. Kdo se v tomto vzduchoprázdnu ocitl a navíc disponoval jednotkami, které už prověřila světová válka, ten se moci ujal bez boje. Stejně jako Čechoslováci by to dokázal kdokoli jiný. Vzpoura legií byla ve skutečnosti pohodlnou procházkou, napsal ve třicátých letech německý vojenský historik Fritz Rössler. Samotnému Rösslerovi ovšem takové vysvětlení nestačilo, a proto přišel se spekulací, že legionáři byli vlastně tajnými bolševiky, kteří s tichou podporou Trockého pomohli sovětům pevněji ovládnout Sibiř. 

Proti hypotéze o mocenském vzduchoprázdnu, nebo dokonce o bolševickém spiknutí, svědčí obyčejný popis bojů za Irkutskem z pera amerického historika Victora Fice. Velitel armády Centro-Sibiře Golikov chtěl po pádu Irkutsku zastavit postup Čechoslováků tím, že nechal zaminovat 39 železničních tunelů na břehu Bajkalu. Na jižním konci tunelové soustavy se čtyři tisíce rudých opevnilo ve stanici Kutluk, na severu ponechal Golikov jen 1700 mužů, protože železnice procházela úzkým kaňonem. Kdyby se tam objevili legionáři, bylo dost času, aby obrněný vlak vjel do prvního tunelu a vyhodil ho do povětří. Bolševickou posádku ve stanici Bajkal však překvapila úderná jednotka kapitána Eduarda Kadlece, která se zmocnila obrněného vlaku a sama se vypravila skrze tunely na jih. U devátého tunelu, kde Čechoslováky zdrželo zneškodnění náloží, se náhle z jihu objevil bolševický vlak. Po krátké přestřelce se však obrátil zpátky a ujížděl před Kadlecem až k třicátému osmému tunelu. Golikov na jižním konci systému tunelů nestačil včas zareagovat, protože ve stejné době dorazil do Kutluku pěším pochodem s 1100 muži kapitán Dvořáček a nečekaným útokem prolomil obranu stanice. Golikov svolal všechny rezervy, aby Dvořáčka vytlačil, a málem se mu to podařilo, kdyby z tunelů nevyjel Kadlecův vlak. Po dvoudenních bojích rudí ustoupili, podařilo se jim však vyhodit do vzduchu dva úseky tunelu 39.

Gajdův postup se zastavil a Golikov získal čas, aby armádu doplnil novými rekruty až na 15 tisíc mužů, se kterými chtěl Gajdu z tunelů opět vyhnat. Dostal se však do léčky ve stanici Utulik dvacet pět kilometrů na jih od posledního tunelu, kde jeden z Gajdových velitelů rozprášil po celodenní bitvě oddíl pěti tisíc rudých. Zbytek armády Centro-Sibiře ustupoval před hlavními Gajdovými silami do stanice Posolská dalších sto kilometrů na jih. Zde však na ně čekal kapitán Rudolf Hásek a jeho oddíl tří set mužů, který se do týla rudých dostal přes jezero, a zbytek Golikovových jednotek zlikvidoval.

Gajda měl během tříměsíční expedice k dispozici čtyři tisíce vojáků, ke kterým se přidal stejně velký bělogvardějský oddíl plukovníka Anatolije Pepeljajeva. Při bojích na Bajkalu na jejich straně padlo 200 mužů a dalších pět set bylo raněno. Náčelník Gajdova štábu podplukovník Boris Ušakov (27) byl bestiálně zavražděn rudými, když jim přišel nabídnout kapitulaci. Ušakov i jeho pobočník měli uřezané uši, vypíchané oči a probodané tváře, další z českých zajatců byl nalezen pověšen na stromě, kde ho bolševici polili petrolejem a zapálili. Autorita kapitána Háska tehdy zabránila, aby byli postříleni všichni zajatci. Přesto bylo popraveno 22 rudoarmějců, kteří se mučení účastnili, mezi nimi prý i několik Čechů.

Neporazitelná revoluční armáda

Obdobně krvavé bitvy nebyly při ruské anabázi výjimkou. Čechoslováci bojovali častěji proti mnohonásobné přesile, museli se vyrovnat s brutalitou svých odpůrců a před zajetím dávali přednost sebevraždě. Přesto se dá nadřazenost československých jednotek racionálně vysvětlit. „Rudá armáda byla špatně organizována a její důstojníci měli zcela nedostatečné vzdělání,“ napsala například berlínská historička Gerburg Thunig-Nittnerová. S odchovanci rakouských vojenských škol se rudí jen těžko mohli měřit. Své síly přecenil i Trockij, když se v květnu 1918 rozhodl legie zničit. Čechoslováci už v té době měli hotové plány pro případ konfliktu, proto jim Trockého pokus podle Thunig-Nittnerové přišel spíše vhod. Dobyli sice území o rozloze mnoha milionů kilometrů čtverečních, mohli se však přitom tvářit jako oběti.

Legionáři měli mnohem lepší motivaci než jejich soupeři. Opět k tomu nevědomky přispěli bolševici, když je ještě před roztržkou na konci května chtěli naverbovat do Rudé armády. Zdržovali na nádražích a jako podmínku průjezdu si vynutili, že vyslechnou bolševické agitátory. Většina legionářů si z toho však odnesla poučení, že bolševici jsou poslední překážkou, která jim brání na cestě domů. Do Rudé armády se přihlásilo jen 300 lidí. Řada z nich se spolu s dalšími Čechy účastnila bojů proti legiím při obraně Penzy a v bitvě u Lipjag na přelomu května a června. V bratrovražedných bojích jich padly nejméně dvě stovky, přitom podle dobových dokumentů museli bývalí legionáři zajatí na straně bolševiků počítat s popravou. Na rozdíl od Rusů, kteří byli obvykle propuštěni za slib, že už nebudou bojovat.

Morálku nacionálně smýšlejících legionářů posílilo ještě zjištění, že bojem proti rudým si vlastně vyřizují účty s odvěkým německým nepřítelem. Bolševická vláda uzavřela s Německem i Rakousko-Uherskem v březnu 1918 mír a se slušným úspěchem verbovala do Rudé armády německé, rakouské a maďarské zajatce. V prvních měsících bojů s Čechoslováky tvořili podle historika Fice polovinu stavu Rudé armády a na východní Sibiři až devadesát procent. Podle odhadu legendární zdravotní sestry Elsy Brandströmové bylo tehdy jen na Sibiři 400 tisíc zajatců převážně německé a maďarské národnosti, kteří věděli, že jim při cestě domů brání Čechoslováci na magistrále. Legionáři zažili při nerozhodných bitvách u Spasského a Kaulu na Ussuri, co to znamená, když se podaří německé a rakouské veterány začlenit do rudých oddílů. Proto bylo jedním z úkolů legionářů udržet zajatce v internačních táborech. „Chovali se jako krutí nadlidé z konce světové války,“ napsal americký historik Gerald H. Davis, který líčil boje na Sibiři z německého pohledu. Sami Čechoslováci byli dříve v zajetí, když se však osvobodili, bezcitně zabránili v cestě na svobodu ostatním.   

Představa o nadlidských schopnostech Čechoslováků se netýkala jen chování k zajatcům. Z pohledu současníků mohla jedině nějaká nadpřirozená moc či nepochopitelná historická zákonitost způsobit, že legie nešlo během jejich nekonečných tažení porazit. Tento dojem ovšem vzniká u každé mimořádně úspěšné armády a funguje do té doby, než najde dostatečně silného soupeře. Ve srovnání s jinými „neporazitelnými“ se československé legie nejvíc podobají armádě revoluční Francie z přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Také legionáři se považovali za revoluční vojsko, zvolili své vedení a boj proti bolševikům zahájili proti vůli Masarykových emisarů i důstojníků francouzské armády, jejíž byly legie formálně součástí. Revoluční armády bojují s nadšením a nabízejí talentovaným důstojníkům příležitost, aby vynikli. Proti slavnějším generálům Muratovi, Davoutovi nebo Massénovi se jména československých důstojníků do evropských učebnic nedostala, během sibiřské anabáze však odvedli oni i jejich vojáci podobné výkony.