Krátce po půlnoci na 14. března 1918 opustil nádraží v ukrajinském Bachmači poslední vlak odvážející vojáky 4. pluku československých legií dál na východ. Tři pluky legionářů zdržovaly v Bachmači necelý týden dvě německé divize, aby zabezpečily ústup jediným směrem, kterým se 40 tisíc československých vojáků mohlo vrátit do Evropy. Tato cesta vedla po sibiřské magistrále a její průběh se zapsal mezi nejslavnější vojenské operace v historii. Už během bojů o Bachmač si němečtí důstojníci uvědomili, že proti nim stojí silný nepřítel. Početně byla Čechoslováků jen třetina, přesto neutekli, ale hájili železniční uzel, dokud potřebovali. „Dobře připravená obrana nás nenechala na pochybách, že nejde jen o prázdné blufování. Bili se velmi statečně a operovali tak šikovně, aby dosáhli svého cíle, tedy spořádaného ústupu,“ shrnuje zápis z archivu 224. německé pěší divize, že legie dobře ovládají pravidla moderní taktiky. Ani důstojníci císaře Viléma však nedokázali předpovědět, co se může přihodit, když se vycvičená čtyřicetitisícová armáda ocitne v nedohledných prostorách Ruska, které tehdy stálo na pokraji občanské války.

Petr Holub