Koncem září to bude deset let od začátku velké finanční krize roku 2008, která výrazně proměnila svět. Proměnila Západ jako žádná jiná událost po konci studené války. Zvolení Donalda Trumpa, rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie, posílení katalánského separatismu i nástup Andreje Babiše mají kořeny právě v ní a v následcích, které vyvolala. Byť všechny tyto společenské a civilizační zlomy, pro své země zásadní, přišly až s odstupem řady let. Během těch let se na ně ale postupně zakládalo. 

Finanční krize neměla ty okamžité následky, které tehdy mnozí myslitelé očekávali. Historie se neopakovala. Takže se nenaplnily černé vize o podobnostech s třicátými lety dvacátého století. Masivně přerozdělující, bohaté sociální státy Západu byly už dost silné na to, aby nenechaly upadnout lidi do bídy a přímého existenčního ohrožení. Podle Mezinárodní organizace práce přesto přišlo na Západě v letech bezprostředně po krizi o práci 62 milionů lidí. Mnohem většímu množství lidí poklesly reálné příjmy. Často vůbec poprvé v životě. A stovkám milionů dalších zmizela perspektiva. Pracovní místa se přesouvala do levnějších zemí mimo Západ. Do bohatých zemí se naopak hrnuli přistěhovalci, ochotní pracovat za nižší platy.

Klesla životní úroveň. Ztrácely se jistoty. Perspektiva a pocit bezpečí. Základní ingredience spokojenosti. Lidé za to vinili stávající establishment. A začali hledat alternativy k zaběhaným pořádkům. Donald Trump slíbil, že udělá Ameriku znovu velkou a zabrání, aby jiní bohatli na její úkor. Zastánci brexitu slíbili Britům, že už jim levní Poláci a Lotyšové nebudou snižovat platy. Lidi by méně oslovili, pokud by za sebou v té době Spojené království nemělo první ztracené desetiletí od roku 1860, kdy širokým vrstvám společnosti poklesly reálné příjmy. Andrej Babiš se vyvezl na hysterické antikorupční revoluci, která by se nikdy nerozjela bez toho, že Česká republika prošla po roce 2008 jako jedna z mála vyspělých zemí vinnou vlastního pesimismu a nihilismu dvojitou recesí. 

Zombie zavalení dluhy

Ekonomové varují, že Západ se teď s Trumpem, Babišem a brexitem přibližuje další krizi. Jednak čistě proto, že ekonomický cyklus vzestupů a pádů navzdory všem změnám nezmizel, jednak proto, že problémy, které spustily velkou finanční krizi, se nevyřešily. Jen se zamaskovaly a přesunuly jinam. Západ je kope před sebou jako prázdnou plechovku. Ten problém je stejný, jako byl tehdy. Jen se zvětšil. Je jím příliš mnoho dluhů. Za těch posledních deset let od finanční krize jich hodně přibylo. Dluhové pasti, kde to může bouchnout, jsou tentokrát jinde. „Hlavní zodpovědností vlády v této generaci je vytáhnout tuto zemi z krize dluhů. Dokud je ještě čas,“ prohlásil v roce 2012 republikán Paul Ryan, současný šéf Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, který koncem března navštívil Prahu. Tehdy kandidoval na viceprezidenta v tandemu s republikánským prezidentským adeptem Mittem Romneym. 

Stal se opak. Dluhy vzrostly. Ve většině západních zemí. Staré nevyřešené dluhy z předchozí finanční krize se úplně nesprovodily ze světa. Jen se různě přesunuly a často se jen jeden špatný úvěr prostě překlopil do nového. Banky a fondy se zbavily hypoték a dalších osobních dluhů a místo toho si nakoupily firemní a státní dluhopisy. A podobně jako u většiny krizí v nedávné historii i ta přicházející bude mít nejspíš ohnisko v Americe. V největší a nejsilnější ekonomice světa.

Zadlužení amerických rodin na úvěrech, které nejsou na bydlení, tedy mimo ty nechvalně proslulé hypotéky z minulé krize, se od svého historického vrcholu v roce 2008 zvýšilo o 45 procent. To jsou fakticky spotřební úvěry a kreditní karty. Půjčky nikoli na financování nějakých větších rodinných investic, ale provozu. Globální dluhy firem (mimo banky a další finanční instituce) se od v roce 2017 zvýšily na 96 procent HDP. Přes 37 procent nadnárodních firem je podle ratingové agentury Standard and Poor’s nyní velmi silně zadluženo. Velmi silně zadluženo znamená, že dluhy jsou pětkrát vyšší než roční příjmy. Těsně před poslední finanční krizí v roce 2007 to bylo 32 procent. Každá pátá americká firma se kvalifikuje do kategorie zombie. Za ně se označují firmy, jejichž zisky před zdaněním a úroky z půjček jsou nižší než splátky půjček.

Amerika v tom není zdaleka sama. Řada zemí řešila poslední finanční krizi výrazným zvýšením veřejných výdajů. K tomu se v některých případech, jako bylo jižní křídlo eurozóny, přidaly po nějakou dobu vyšší úroky ze státních dluhopisů. Výsledkem jsou těžce předlužené země. Pakt stability a růstu, kterým chtěli při startu eura Němci držet na uzdě zadlužení států, s nimiž se svázali společnou měnou, zavazuje, aby veřejný dluh nepřesáhl 60 procent HDP. Tento závazek je pravidelně, nikoli výjimečně porušován. Stejně jako různé finanční ústavy a „zlatá“ rozpočtová pravidla, kterými se různé země chtěly po roce 2008 chránit před dalším zadlužováním.

Rozbuška drahých peněz

Průměr veřejného dluhu zemí eurozóny od roku 2008, kdy maastrichtských 60 procent mírně přesahoval s 68,6 procenta, vzrostl na 88,4 procenta HDP. Ve Španělsku se za tu dobu zvýšil z 39,9 na 99 procent výkonu tamní ekonomiky. V Itálii vystoupal z 102,4 procenta na 131 procent. Ve Francii ze 68 na 97 procent. V Řecku, jehož chronické problémy se nikdy nevyřešily, jen se zalepily dalšími těžko splatitelnými půjčkami, se veřejný dluh zvedl už z tehdy těžko únosných 109 na 179 procent HDP. Pod dluhovou náloží ale zdaleka nejsou jen země eura. Ve Velké Británii vystoupily veřejné dluhy, tedy dluhy, které svými rozhodnutími dělají politici, za deset let z 49,9 na 88,3 procenta HDP. Nad sto procent výkonu své ekonomiky se poprvé v historii dostaly Spojené státy, kde se veřejný dluh zvýšil z 67,7 procenta na 105 procent HDP.

My patříme spolu s Němci ke světlým výjimkám. I u nás se za posledních deset let veřejný dluh zvedl, a to z 28 na 36,8 procenta HDP. Od roku 2013, kdy dosáhl vrcholu 44,9 procenta, ale postupně klesá. Podobně je na tom Německo. Za deset let zvedlo dluh o nepatrná tři procenta na 68 procent HDP. I Berlín porušuje pravidla Paktu stability a růstu, která si sám vymyslel a prosadil. Z dluhového vrcholu 80,9 procenta HDP se ale Němci dokázali v posledních letech dostat o víc než deset procent dolů.

Velmi rychle se zadlužují nejen státy, ale i lidé a firmy. V Irsku, které prošlo těžkou nemovitostní krizí a dostalo se na pokraj státního bankrotu, se za posledních deset let zvýšila nálož soukromých dluhů z 316 na 406 procent HDP. Ve Francii z 204 na 233 procent. Také ve finančně velmi konzervativním Česku, kde si lidé zdaleka nepůjčují s takovou lehkostí jako třeba v anglosaských zemích, stouply soukromé dluhy z 123 na 138 procent HDP. To znamená, že lidé a firmy mají půjčeno o 735 miliard víc než před deseti lety.

S obrovskými dluhy nebyly v posledních letech problémy díky velmi nízkým úrokovým sazbám. Centrální banky ve strachu z deflace a zaseknutí ekonomiky stlačovaly sazby na nulu i pod ni a masivně tiskly peníze. V mnoha případech platilo pravidlo, že ten, kdo si nepůjčuje, se fakticky okrádá, protože za to, že si půjčí, dostane často ještě zaplaceno. I české hypotéky na bydlení byly dostupné za úrok kolem dvou procent, což vyvolalo jejich masivní boom a značně přispělo k nafouknutí realitní bubliny v Praze a ve větších městech.

Éra nízkých úrokových sazeb ale v rozjetých západních ekonomikách, kde začínají rychle růst ceny, končí. Centrální banky musejí zasáhnout. Postupně začínají zvyšovat úrokové sazby. Každá desetina procenta prudce zvedá splátky hypoték, firemních úvěrů i státních dluhopisů. A hodně z těch, kdo mají našponované rodinné nebo firemní rozpočty, se může dostat na hranu nebo za ni.

To se nemusí projevil hned. U řady půjček včetně hypoték jsou úrokové sazby na nějakou dobu fixované. O to větší šok může přijít, až se úrok najednou skokem zvedne. Řada českých hypoték má dobu fixace až kolem pěti let. Boom hypoték a nákupů nemovitostí vrcholil loni.

Hrana globální obchodní války

V takhle dluhy přetížené společnosti, kde začaly růst úroky, už se pak čeká jen na rozbušku, která krizi odpálí. To je ta populární černá labuť, o níž psal libanonský spisovatel a obchodník na kapitálových trzích Nassim Nicholas Taleb ve stejnojmenné knize, která vyšla i česky. Černá labuť je nečekaná událost. Odchylka v dlouhé řadě bílých labutí. Něco, co lidé mohli vidět, kdyby nepropadli dojmu, že svět funguje lineárně a že budoucnost se odvíjí tak, že se jen protáhnou historické trendy. To je zásadní omyl, který se například objevuje i při komentování a rozebírání české politiky, kdy se srovnávají poslední parlamentní volby s různými předešlými.

Talebova Černá labuť byla populárním průvodcem při startu finanční krize roku 2008. Tehdy jí byl krach americké investiční banky Lehman Brothers, kterou stát nechal padnout. Nikdo nevěřil, že je to možné. A ono se to stalo. Byl to šok, který spustil další řetězovou reakci.

Teď různé chytré hlavy spekulují, co by tou rozbuškou krize mohlo být tentokrát. Taleb vydal nedávno novou knihu Skin in the Game (Kůže ve hře). Popisuje v ní, jak o směřování společnosti rozhoduje čím dál víc lidí, kteří za svá rozhodnutí nenesou žádnou osobní zodpovědnost. Nejen bankéři a finančníci. Ale především různí „renomovaní“ experti, poradci a v poslední době datoví analytici nebo spíš společenští manipulátoři.

Teď se objevuje ještě jedna nebezpečná rozbuška, která by Západ s našponovanými dluhy mohla dorazit. V roce 2008 byla světová ekonomika na vrcholu globalizace. Teď směřuje do éry protekcionismu. Donald Trump dostál svým předvolebním slibům o ochraně amerických obchodních zájmů a rozjel vlnu cel a obchodních tarifů. Hlavním terčem je Čína, jež už reagovala cly na americké zboží a Trumpa tím jen vyprovokovala k dalšímu přitvrzení. Obvinil Peking z porušování ochrany patentů a duševního vlastnictví. Předseda Světové obchodní organizace (WTO) Roberto Azeveda na to reagoval prohlášením, že svět se ocitl na prahu globální obchodní války. Je to podle něho nejprekérnější konstelace od vzniku WTO před třiadvaceti lety.

Nejde jen o Čínu. Potenciálním Trumpovým terčem je i Evropská unie. Především Německo, které má v obchodu s Amerikou, stejně jako Čína a Japonsko, obrovský přebytek. Ten Trump považuje za výsledek neférových pravidel. Už začal řešil cla speciálními prezidentskými výnosy, které jsou globální, a pak z nich uděluje různým zemím výjimky. Když se pak taková předlužená zombie firma navíc dostane ještě do ohrožení, že jí globální obchodní válka zdraží přístup k zákazníkům, je zaděláno na spirálu nové krize.

Kdo je nejvíc zranitelný

Rok 2008 potvrdil staré známé pravidlo, že krize doráží ty nejohroženější, kdo už balancovali na hraně před jejím vypuknutím. Klasickým případem bylo předlužené Řecko se svou slabou, nevýkonnou ekonomikou a nefunkčním státem. Nebo americké hypoteční banky plné nesplatitelných úvěrů. Nebo Maďarsko, kde měli lidé kvůli neschopnosti domácích finančníků a politiků udržet inflaci na uzdě spoustou půjček v eurech, které se dávaly za nižší úrok. Když forint v krizi prudce oslabil, neměli na splátky. Z nesplatitelných hypoték je nakonec vysekával speciálním zákonem Viktor Orbán. Bez šrámů naopak krizi přežili ti, kdo neměli moc obchodu otevřené ekonomiky a měli doma pořádek ve financích. Na prvním místě v Evropě Poláci.

Jak by se krize podepsala na Česku? Jako v zemi, kde není moc dluhů a moc našponovaných rozpočtů firem i rodin, by k nám nejspíš – stejně jako tehdy – nepřišla přes finance, ale přes reálnou ekonomiku. Přes obchod a přes Německo, pro nějž jsme klíčovým subdodavatelem. Krizi z globální obchodní války bychom jako velký vývozce odnesli hůř než finanční krizi ze západních dluhů. A pocítili bychom ji o hodně dřív. Pokud by Donald Trump splnil svou výhrůžku a uvalil clo na evropská auta, budeme – přepočteno na hlavu – jednou z hlavních obětí globální obchodní války.