Příklad Kapského Města, kde jsou omezovány dodávky vody pro skoro čtyři miliony lidí a kde hrozí, že od příštího měsíce se voda po městě bude rozvážet cisternami, obrátil pozornost na další podobné případy. Výsledky těchto studií bych srovnal s nedávnou revizí mostů v České republice, kdy se ukázalo, že mostů v havarijním stavu je mnohem víc, než se předpokládalo, a že celkové opravy by spolykaly pořádný kus státního rozpočtu.

Z 500 měst sledovaných při jedné mezinárodní studii má nebo bude mít problémy s vodou plná čtvrtina. Pokud by šlo o sídla někde v Africe nebo na Blízkém východě, nepřekvapilo by nás to, ale mezi problematické oblasti patří například Londýn, Moskva či Miami. Na mnoha místech není totiž problém množství vody, nýbrž její kontaminace, což, jak ukazují analýzy podzemních vod prováděných ČHMÚ, se začíná týkat významné části českých a moravských zdrojů. U nás je největším rizikem průmyslové zemědělství používající velké množství herbicidů a pesticidů. Jaký je základní scénář nedostatku vody? Lidem na venkově schází voda, a proto se stěhují do měst. Populace roste, ale zdroje vody se spíš zmenšují, protože z neopravované vodovodní sítě uniká například v indických městech asi třetina vody, u nás méně než pětina a v Izraeli se snaží dostat na 5–7 % ztrát. Postupně dochází k tomu, že některé čtvrti jsou odříznuty od vody. V Indii v některých městech odmítají za přerušované dodávky nekvalitní vody platit až tři čtvrtiny odběratelů. Pro vodovodní společnost pak není nic jednoduššího než dodávky úplně přerušit. Do této situace pak vstoupí kolísavé počasí, a pokud sucho trvá dva nebo tři roky, voda v nádržích prostě dojde. Tím vznikne tlak na využívání zásobníků podzemní vody a dojde k přečerpání zdrojů, jak se běžně děje například v Číně nebo na jižní, sušší polovině USA. Mnoho řek už ani nedoteče do moře, a i kdyby v nich nějaká voda zbyla, byla by hodně kontaminovaná.

Jak se řeší situace, kdy znečištění vody několikanásobně překročí dané limity? Městské autority rychle zjistí, že náprava je drahá a krátkodobě neřešitelná, a že pokud by na limitech trvaly, jsou právně napadnutelné. Zvýší tedy limity znečištění a postupně se jako v Indii prosadí nový systém. Lidé si na pití pořizují vodu balenou v PET lahvích, na umývání nádobí kupují poněkud horší vodu v kanystrech a na záchody používají to, co jim zrovna teče z kohoutku. Velký boom prožívají firmy specializující se na vodovodní filtry, ale testy vzápětí ukážou, že značná část výrobků je nepoužitelná.

Vodovodní mafie

Jedním z největších spojenců USA pro válku s terorismem je nespolehlivý Pákistán, kde již začíná probíhat vodovodní krize takového rozměru, že může dojít k destabilizaci celého státu. Pákistán si přitom v minulých letech vedl poměrně dobře a podařilo se mu zvýšit přísun vody i do malých sídel. Jenže rychlá urbanizace způsobila, že zatímco na venkově se situace lepšila, ve městech se zhoršuje. To je typický obrázek pro značnou část Asie. Jakmile počet obyvatel překročí 5–10 milionů, město se samovolně „nafukuje“, proces se nedá pořádně usměrnit, schází bydlení, někde elektřina a jinde voda. Snad nejhorší situace je v Karáčí, kde se voda posledních několik let nedostává do řady čtvrtí, takže některá místa jsou od vody odstavena na celé týdny. Pro určitou skupinu lidí je nedostatek něčeho životně potřebného – léků, chleba či vody – příležitostí bohatnout na černém trhu. V Karáčí došlo k propojení vodovodních mafií, policie a politiky, takže běžní lidé jsou prakticky bezbranní. V mírné formě černého trhu s vodou prostě prázdná cisterna odjede někam za město, kde načerpá vodu a prodá ji pak lidem. Cisterny však musí jezdit stále dál a cena vody se zvyšuje. V tvrdé mafiánské formě skupina ozbrojenců odvede vodu z veřejné městské sítě do svých hydrantů. Doslova ukradne vodu a pak ji draze prodává. Je to lukrativní záležitost, takže kolem ilegálních hydrantů vznikají ozbrojené kriminální gangy napojené na politiky. Takovou situaci jsme zatím znali jen z obchodu s drogami. Už teď vidíme, že na vodě se dá vydělat víc než na heroinu. Doufám, že totéž jednou nezjistíme u potravin.

Nedostatek vody ohrožuje ekonomické projekty, jako je například vznik obchodního koridoru Čína–Pákistán. V jiných městech, jako je indické Bangalore, byl naplánován technologický rozvoj města založený na vývoji počítačů a jejich softwaru, ale ukazuje se, že na provoz nových technologických center není dost vody. Z řady měst slýcháme nářky typu: „Žena se už nesprchuje. Vzdali jsme se zahrádky. Nemůžeme rozšířit prosperující firmu.“ Jinde, jako třeba ve Střední a Jižní Americe, kde vodovodní krize hrozí z velkých magapolí v Ciudad de México a São Paulu, jsme svědky, jak vodovodní cisterny musejí být v rizikových oblastech doprovázeny těžce ozbrojenými policisty.

Jedy ve vodě

Mezinárodní studie hodnotí jak dostupnost vody, tak její kvalitu. Existuje několik žebříčků nejvíc ohrožených měst, ale většinou v první dvacítce nalezneme Tokio, Dillí, Ciudad de México, Šanghaj, Peking, Káhiru, Los Angeles, Miami, Londýn a Moskvu. Nebavíme se tedy jen o situaci někde v Indonésii, ale „za rohem“ v Evropě, jak o tom svědčí situace v Barceloně či Římě. Za budoucí krizové milníky můžeme považovat přibližně roky 2025 a 2040. První orientační letopočet znamená počátek vážných potíží se zásobováním vodou, druhý upozorňuje na pravděpodobnou vážnou regionální krizi. Do krizových scénářů nejsou v mnoha případech započítány klimatické změny, ale „jen“ růst populace a stav povodí. Z jiné oblasti je nutné upozornit, že podobná krizová data se objevují i v energetice, takže budeme doufat, že nedojde k souběhu dvou faktorů, které jsou schopny poničit celé státy.

Vnímáme problémy ve městech, protože v nich žijeme, ale ve skutečnosti mají potíže s vodou dvě základní složky – tou první je stav krajiny, tedy říčních povodí, tou druhou zanedbané plánování a opravy infrastruktury. Například na Floridě se situace se zásobováním zhoršila v místech, kdy byly vysušeny močály a mořská voda nezadržovaná bariérou sladké vody začala pronikat do zásobníku Biscayne, a ještě k tomu došlo k relativnímu růstu mořské hladiny. Londýn odebírá 80 % vody ze dvou řek. Většinou předpokládáme, že v Londýně neustále prší, ale vůbec to není pravda, protože město s necelými 600 mm srážek patří spíš mezi sušší oblasti, kde vody na tak obrovskou populaci padá nedostatečné množství. To je i situace měst amerického jihozápadu či Kalifornie, kde však mohou pomoct odsolovací projekty. Mezi zranitelnými městy se kromě Los Angeles a San Franciska již roky objevuje i Washington.

Moskva naproti tomu bojuje s kontaminací vod, ale situace je nejvážnější v Bangladéši a Pákistánu. Následkem rychlého výzdvihu hor himálajského hřebenu je do řek snášeno velké množství rozpadlých hornin, které obsahují trochu arzenopyritu a dalších rudních minerálů. Tyto nerosty v říčních nivách zvětrávají a typicky uvolňují arzen. V Pákistánu používá vodu s pětinásobným obsahem arzenu (50 mikrogramů arzenu na litr vody) oproti stanovené normě asi 60 milionů lidí, v Bangladéši je situace ještě horší. Kdepak terorismus, který ročně zabije sotva pár set lidí, ale masová otrava arzenem, která postihla celé vesnice, je už teď zdravotním a do budoucnosti velkým sociálním a politickým problémem těchto zemí!

Příliš mnoho politiky

Nejsem jistě sám, komu připadá, že média neustále řeší okrajové politické problémy. Myslím, že za to může souběh několika příčin. Především politikům vyhovuje, když se o nich o mluví. Novinářů je příliš málo na množství textu, které musí denně „vyrobit“, takže z prosté lidské lenosti volí nejjednodušší řešení – komentují druhořadé výroky politiků a zbytečně detailně sledují třeba vytváření koaličních smluv. Je to nejjednodušší, ale skoro zbytečné. Veřejnost přispívá svým dílem, protože neustále čeká, že se objeví nějaký politik nebo politická strana, kteří situaci zachrání. To se pochopitelně v situaci konfrontační, a nikoli konsenzuální evropské nálady ještě dlouho nestane a celý koncept „politického mesiáše“ je zřejmě chybný. Takoví lidé se uplatňují jen krátce, v přelomových obdobích vývoje společnosti, jako T. G. Masaryk při vzniku Československa nebo Alexander Dubček v roce 1968.

Za mnohem zajímavější a naléhavější bych považoval třeba studii, která by upozornila na města a lokality, jež jsou na území České republiky nejvíc zranitelné z hlediska zásobování vodou a její kvality. Víme totiž, že v takových případech trvá náprava celé roky. Samotného mne překvapilo zařazení Londýna a Moskvy mezi rizikové oblasti a skoro bych očekával, že s vodou to bude u nás jako s těmi výše zmíněnými mosty, o jejichž špatném stavu se sice nějak vědělo, ale nehovořilo, natož aby se začalo s opravami.