Kdysi, když slezská Vratislav byla pruským městem Breslau, tady byl „exerzierplatz“, náměstí pro vojenské přehlídky a jiné atrakce. Obrovská rovná plocha byla obklopena reprezentativními budovami státní moci, rezidenčním zámkem Hohenzollernů, jenž dal náměstí jméno Schlossplatz, dále tu byla burza, justiční palác s věznicí, opera a samozřejmě kasárna. Za války byla většina budov těžce poškozena, takže za lidového Polska, když už se město jmenovalo Wrocław, tady byla dlouho pustina, rozkládající se přitom kousek od historického centra. Už se to tu nejmenovalo Zámecké náměstí, ale Plac Wolnosci, náměstí Svobody, v Brně by se řeklo Svoboďák.

Od října 2015 chodí na vratislavský „Svoboďák“ skoro každý večer přes tisíc lidí z města a okolí do jednoho z nejlepších a nejmodernějších koncertních sálů naší části Evropy: velký sál má kapacitu 1800 míst, jsou tu ještě tři menší sály pro komorní hudbu cca pro pět set posluchačů. Narodowe Forum Muzyki, jak se budova i instituce v ní sídlící jmenuje, se otevíralo 4. října 2015 velkolepým koncertem za účasti prezidenta Andrzeje Dudy. Na provedení klasiků polských i světových se spojila Vratislavská filharmonie, Barokní vratislavský orchestr a komorní orchestr Lepoldina, tělesa, která zde od té chvíle nalezla svůj nový, nutno říct, že záviděníhodný, domov. Od té doby hostují ve Vratislavi špičkové soubory z celé Evropy i zámoří. Ředitel Fora Andrzej Kosendiak, sám hudebník a před rokem 1989 disident, jeden z členů Československo-polské Solidarity, která tady ve Vratislavi vznikla, vyprávěl, jak by před takovými deseti lety Vratislavští asi příliš neuspěli s nabídkou hostování Berlínské filharmonie. Wrocław? Koho to zajímá? Poté, co budova stojí, se sám Berlín ozývá, že by tu rád zahrál. S novou budovou se město stalo výrazným bodem na světové hudební mapě.

Milan Kundera bude rád

Z Brna je to do Vratislavi po silnici docela štreka, přes Ostravu nebo Hradec Králové něco přes čtyři sta kilometrů – vzdušnou čarou o třetinu méně. Začátkem března se směrem do (dolno)slezské metropole přesouval autobus s nástroji a muzikanty Filharmonie Brno. Rutinní cesta významem prvního moravského orchestru na zahraniční koncert v sobě měla přece jen něco zvláštního, něco, co právě brněnští muzikanti mohli pociťovat jako ukázkovou návštěvu, kde se vám předvádí nový byt, jaký jinde už mají. Ne že by neznali koncertní sály po celé Evropě (předloni byli i v Číně a v Japonsku), ale přece jen ten vratislavský zájezd mohl mít pro ně ještě jednu přitažlivost. Za tři roky by v něčem druhově podobném mohli hudebníci „bydlet“ a hrát, a to doma, v Brně. Na podzim 2021 by se tam mělo otevírat Janáčkovo kulturní centrum, od dokončení pražského Rudolfina v roce 1885 první nový čistě koncertní sál na území zemí Koruny české. Celých sto třicet let se totiž žádný koncertní sál pro symfonickou hudbu v této zemi nepostavil! V Polsku v posledních deseti letech přinejmenším čtyři: v Katovicích, Štětíně, Gdaňsku a tady, ve Vratislavi. V Brně je pořád vidět hlavně ohrada z plachet. Na ní lze číst citáty (nejen) brněnských person se vzkazy, jak moc by si Brno takový sál zasloužilo. I Milan Kundera stavbu sálu podporuje…

V Brně je ve srovnání s rozlehlou a počtem obyvatel o třetinu větší Vratislaví skoro všude blízko, takže když mluvíme o centru, ten brněnský sál bude v samém brněnském epicentru, tam, kde se setkávají ulice Besední, Solniční a Veselá (bydlí tam Rychlíkovi, takže o významu místa nelze pochybovat) a kde je hned naproti hotel International, kde se kdysi potkal Polívka s Gottem a Chýlkovou. Poslední stavba, která na místě stála, byla tereziánská kasárna, která byla zbořena začátkem minulého století. Dlouhá brněnská desetiletí byla prázdná parcela využívána jako parkoviště, které se nyní, až bude hotovo, přesune do podzemí, jako je tomu ostatně i ve Vratislavi: podzemní parkoviště má pro takovou stavbu svou roli i v tom, že vlastně tvoří ochranný tlumivý obal, neboť moderní koncertní sály, to jsou dokonale izolované budovy v budovách.

V Brně se o stavbě sálu pro filharmonii mluví, jak říká ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, od Janáčkových časů. K hudebnímu životu sloužil brněnským Čechům od roku 1875 Besední dům, reprezentativní stavba na „okružní třídě“, která se lstí mecenáše Hlávky vklínila na prominentní místo, jež si pro sebe rezervoval německý patriciát. Besední dům je architektonický skvost klasika historismu Theophila von Hansena, ale filharmonie v něm může hrát jen v polovičním počtu: na pódium se vejde šedesát hudebníků, brněnských filharmoniků je přitom sto dvanáct. Repertoár je rovněž omezený, a to včetně toho erbovního, který mají v Brně za čest a povinnost, totiž janáčkovského: taková Glagolská mše se sbory a varhanami se tam hrát nedá, na tu je nutné počkat až do nové filharmonie a Marie Kučerová říká, že si nedovede zahajovací koncert představit bez ní, bez varhan a Janáčka.

Zatímco nekonečná debata o stěhování nádraží byla jako z absurdní komedie – nebo se tak alespoň mohla pozorovateli ze zbytku republiky jevit –, stavba Janáčkova centra je příběh sice také komplikovaný, ale přece jen srozumitelnější – a to nemluvím o nejnovější halucinační vizi, kryté sněhové sjezdovce. Dá se říci, že v „konzervativní“ a veskrze kulturní ideji hudebního sálu v Brně existuje jakýsi konsenzus a už na konci devadesátých let získala „idea filharmonie“ podporu takzvaně napříč spektrem, takže dnes ji jako svoji vnímají jak staří borci z ODS, tak se v ní velmi angažují někdejší chaoti z Žít Brno v čele se známým živlem Matějem Hollanem, vystudovaným muzikologem. Chvíli se sice vybíralo vhodné místo, uvažovalo se o rekonstrukci Janáčkova divadla, které však není vhodné pro symfonickou hudbu, padaly představy, že by se mělo stavět někde na louce a že by mělo jít o „ikonické“ dílo, o něco, co stane symbolem Brna, jako se jím mohl v Praze stát Kaplického blob, ale převládla střízlivější a realističtější představa sálu ve středu města, integrovaného do jeho historické struktury.

V roce 2003 proběhla první architektonická soutěž, v níž vyhrál pražský Ateliér M1. V následujících letech byly prováděny variantní studie a vypracováván projekt k územní řízení. Mezitím přišla finanční krize, takže vše ustrnulo a znovu se uvažovalo o nějaké nebudovatelské alternativě. Na začátku desátých let se začalo s hloubením podzemních garáží, čemuž ještě předcházel archeologický výzkum, během něhož se našla mimo jiné kostra koně, který musel, chudák, zemřít v proslulém brněnském podzemí. Souběžně probíhala různá jednání, která měla vést k dohodě o financování: projekt propásl příležitost požádat o evropské dotace (jak se to běžně daří v Polsku), takže nyní to vypadá, že stavba, jejíž rozpočet se odhaduje na 1,2 miliardy, bude hrazena státem (600 milionů), městem (500) a krajem (100). Teď jsou dokončeny podzemní garáže a projektuje se druhá, nadzemní etapa. Cosi, co ještě nemá tvář, by se mělo odhalit na podzim 2021. Ředitelka Marie Kučerová, která tou vizí žije, v to také věří. „Víte, ono to ohromně pozvedne nejen orchestr, on tedy špičkový je už teď, ale dostane nový impulz, hráči se budou lépe cítit a slyšet, více se budou z věci těšit. Ale pozvedne to i město: je potvrzeno, že kde je nový, moderní sál, tam chodí na dobrou hudbu řádově víc publika, nejen ti klasičtí abonenti, kterých si samozřejmě vážíme, ale i mladí lidé, lidé hudebně nezatížení, avšak s kulturními zájmy, prostě lidé, kteří jdou večer do prostředí, kde se cítí dobře. Protože v těch krásných sálech se člověk opravdu cítí dobře.“

Dokonalé ucho pana Toyoty

Nyní si však musíme říct, co je pro takový sál nejdůležitější. Pochopitelně aby se tam lidé „cítili dobře“, a pak takové věci jako financování, dále orchestr a jeho posluchači (sál má mít kapacitu 1200 míst), ale úplně největší věda je – akustika. Zvuk v sále musí být tak dokonalý, že je všude, na každém místě stejný, nezkreslený, plný a živý, aby ucho slyšelo na kterémkoli místě nejtenčí pizzicato a pianissimo – a stejně tak i nebeské zatroubení žesťů nebo zahřmění činelů. Jak říká ředitelka Kučerová, akustika je špičková věda a odborníků, kteří jsou schopni dokonale vyladit sál, je na světě jako prstů na jedné ruce. Rozhodně k nim patří Yasuhisa Toyota (budete překvapeni, ale opravdu je to Japonec), který má pro Brno vypracovat akustický koncept sálu. Vyprávějí se o něm historky, třeba ta, jak si ho pozvali do Walt Disney Hall v Los Angeles, neboť se jim zdálo, že při jistých tónech v sále něco vibruje. Pan Toyota chodil po auditoriu, střídal místa, muzikanti hráli různé tóny, a po nějaké době geniální Japonec ukázal na dvě místa kdesi stropu a řekl: Vyměňte tamtu dřevěnou desku a ještě tamtu, mají špatnou hustotu letokruhů. Udělali to – a zvuk byl dokonalý. Nebo v jednom jím navrženém sále měli pocit, že při jedné Ravelově skladbě cosi úplně nesedí: nikdo si toho však zatím nevšiml, chyba v partituře vynikla až v dokonalé akustice pana Toyoty. Pan Toyota je v posledních letech podepsán pod zvukem Labské filharmonie v Hamburku, nového komorního sálu Pierra Bouleze v Berlíně nebo hypermoderního „budynku“ filharmonie v Katovicích (ano, v kdysi hornických Katovicích mají sál světové úrovně), na němž pracoval s polským architektem Tomaszem Koniorem.

Oba uspěli v konkurzu na finální podobu brněnské filharmonie. A oba seděli na březnovém koncertě brněnských filharmoniků ve Vratislavi a ladili uši pro jejich zvuky do brněnského sálu. Na programu byl erbovní Janáček Šumařovo dítě, dílo Karola Szymanowského čili pozdrav Polákům a po přestávce náročná Druhá symfonie Roberta Schumanna. Koncert byl vyprodaný – stejně jako ten druhý den, v sobotu 10. března, kdy filharmonie vystoupila s izraelským jazzovým basistou Avišajem Kohenem a jeho triem. Zatímco první večer orchestr předvedl své klasické schopnosti, tady šlo o klasický „crossover“, který byl provozován se vzájemnou chutí a respektem: je vlastně fascinující, jak jeden večer titíž hráči zvládnou romantika Schumanna – a druhý den nasazují orientální rytmy tisíce a jedné noci. Seděl jsem tam na obou koncertech také. A přestože mé uši zvládnou jen zlomek toho, cosi zachytí dokonalé ústrojí pana Toyoty, cítil jsem… se dobře. A představoval jsem si, jak dobře se asi budou cítit Brňané. Snad to dopřejí i Čížkům z Práglu.