Rozhodujícím argumentem pro spolupráci sociálních demokratů s miliardářem Andrejem Babišem byl sám předseda Jan Hamáček. V předsednictvu své strany vysvětlil, že ve funkci končí, pokud s jeho projektem koalice ANO–ČSSD–KSČM nebudou souhlasit. Kdo by si ze sociálních demokratů chtěl přivázat na krk odpovědnost za další osud strany, a to ještě s cejchem anarchisty, který odmítl účast ve vládě.

Položit sociálním demokratům nůž na krk bylo nutné, protože koalice žádný entuziasmus nevzbuzuje. Hamáčkův návrh prošel o jediný hlas, a to se ještě sedm žen a mužů oprávněných hlasovat na jednání vůbec nedostavilo. Shodou okolností předsednictvo rozhodlo stejným poměrem čtrnáct ku dvanácti, s jakým komunističtí, sociálnědemokratičtí a nezávislí ministři podrželi v únoru 1948 vládu Klementa Gottwalda a umožnili pro příštích čtyřicet let levicovou diktaturu.

Obnovený sňatek s Babišem musí ještě posvětit stranické referendum, přesto se už události daly do pohybu a půjdou těžko zastavit. Jak oznámil minulý pátek po vítězném hlasování na předsednictvu sám Hamáček: „Návrat k jednání s ANO je nejdůležitější rozhodnutí ČSSD v její novodobé historii,“ pochválil svůj přesvědčovací výkon v rozhovoru pro Právo. Epochální změnu oznámil o den později také prezident Miloš Zeman, když na sjezdu KSČM označil předběžnou dohodu na vzniku středolevé vlády za okamžik, kdy se „kruh uzavřel“ a kdy spojená levice ČSSD a KSČM po sto letech sporů začne jednotně uskutečňovat svůj program.

Přesto avizovaný historický přelom těžko způsobí dohoda o spolupráci, které se po 98 letech účastní jako rovná s rovnou dvě levicové strany se ziskem okolo sedmi procent. Pokud se mění dějiny, tak vznikem koaliční vlády, na které se dohodnou bývalé normalizační elity typu Babiše a Filipa, nebo lidé, kteří vyrostli v jejím prostředí, jako Hamáček. Trvalo jim skoro třicet let od listopadu 1989, než dostali možnost znovu plně ovládnout stát a společnost. Otevírají se dveře, aby se přinejmenším v některých rozměrech společenského života vrátila předlistopadová diktatura.

Nenahraditelní

Není divu, že se v Česku hovoří o převratných změnách, když jimi procházejí i jiné země, které se před třiceti lety zbavily komunismu. V Maďarsku, Polsku a Srbsku se etablují režimy, které jejich odpůrci označují za nacionalistické. Sami jejich příznivci tvrdí, že jim jde o rehabilitaci úctyhodné národní myšlenky, a netají se kritickým postojem k liberální demokracii, jak ji pod vlivem západní Evropy a Spojených států jejich země zaváděly v uplynulých desetiletích. Vzestup Viktora Orbána, Jarosława Kaczyńského a Aleksandara Vučiće bude mít setrvačnost, protože tito vůdci jsou dost přesvědčiví, aby ve volbách získali parlamentní většinu. Jiným směrem se vydaly Slovensko, Rumunsko a Bulharsko. Také tady se objevují silné osobnosti a liberální demokracii opět neberou úplně vážně. Ovšem nehlásí se ani k národní nebo nacionální ideologii. Vládu získaly bývalé komunistické elity, které se už dávno ke komunismu nehlásí. nemají dokonce vůbec žádný názor založený na ideologii a hlásají učení, které se jim právě vyplatí. Právě touto cestou se dnes vydává i Česká republika, proto je dosavadní vývoj na Slovensku, v Rumunsku a Bulharsku předpovědí zdejší budoucnosti.

Poměry, které nastaly tři desítky let po pádu komunistických diktatur, daly za pravdu už dvacet let staré předpovědi amerického politologa Shariho Cohena. Předpověděl, že ve středovýchodní Evropě vzniknou tzv. společnosti bez minulosti a že jejich protagonisty se stanou „masové elity“ (mass-elite). Vytvořily se v zemích, jež nemají jako Poláci nebo Maďaři k dispozici elitu, která byla postavena na nějaké ideologii.

Střední Evropa skutečně měla už koncem devatenáctého století elity, které byly postavené na nacionální ideologii a které se postavily do čela národních států mezi válkami. Nositeli nacionalismu byli obvykle městští vzdělanci, a pokud byla tato nacionální inteligence dost vlivná a početná, pokud měla dostatečnou zkušenost s nezávislou vládou nebo dokázala využívat zavedené instituce, byla schopná i po nástupu komunistických diktatur vytvořit efektivní opozici typu polské Solidarity, které komunisté nedokázali čelit. Na těchto základech mohou vzniknout národní režimy i po pádu levicových diktatur.

Podle jiného scénáře fungovaly zemědělské společnosti s příliš úzkou vrstvou vzdělanců, malou zkušeností se samosprávou, a tedy slabě rozvinou národní identitou. Slovensko nebo Rumunsko se zařadily mezi moderní státy včetně vzniku průmyslu a všeobecně dostupného vzdělání teprve v rámci leninské modernizace po druhé světové válce. Do čela státu nastoupily dost silné kádry, které si už ohlídaly, aby v prostředí předválečné inteligence nevznikla jakákoli konkurence. Tímto způsobem vznikly masové elity, široké vrstvy, které se nějak podílely na řízení komunistického státu, anebo v roli šedé zóny užívaly jeho výhod. Ani po pádu diktatur nebyl nikdo dost silný, aby je nahradil.

Masové elity komunismu přitom nebyly podle Cohena nositeli jakékoli, ani leninské ideologie, kterou uskutečňovaly. V dobách fašismu si střední Evropa uvědomila, že vládci s dostatečnou kontrolou nad společností mohou vymýtit jakýkoli konkurenční názor. Toho využili nastupující komunisté, kteří používali leninské učení jako nástroj k likvidaci jakéhokoli názoru, který se od leninismu něčím lišil. Noví vládci a masové elity obecně už neměli ponětí o dějinách svého národa, prosazovali ovšem výklad světa a jeho dějin, kterému sami nevěřili.

Konec Masarykovy tradice

Lidé z komunistických elit se uplatnili po pádu komunismu, v Česku ovšem museli zpočátku ustoupit liberální a demokratické ideologii, kterou prosazovali revolucionáři z okruhu Václava Havla. Strany jako ODS, ODA, lidovci i sociální demokraté se hlásily k dědictví republiky Tomáše Garrigua Masaryka, jejíž poměry chtěly obnovit po období nacistické a komunistické devastace. Poměr sil se měnil s tím, jak se úspěšně etablovali komunisté pod novou hlavičkou KSČM, jak sociálnědemokratický šéf a bývalý komunista Miloš Zeman pozval po roce 1993 do strany své někdejší soudruhy a jak ČSSD postupně domlouvala s komunisty městské a nakonec i krajské koalice. K přelomu došlo v roce 2013, když se zhroutila vláda Petra Nečase a druhé místo v předčasných volbách získalo hnutí ANO, založené významným představitelem normalizační masové elity, miliardářem Andrejem Babišem. Loňské volby už vyhrál a mohl oslovit své předlistopadové souputníky z KSČM a ČSSD. O vládě rozhodnou lidé, kteří vyrostli ve stejném prostředí vyšších vrstev komunistického režimu, imunní k vlivu předválečných tradic.

V dobách komunismu se naučili určitému způsobu vládnutí, který nepočítal s kritikou a dokonce nepřipouštěl vnitřní emigraci do uzavřených komunit, které se vzdaly veřejného života. Ještě za normalizace byl československý režim dost silný a jeho kritici byli dost slabí, aby vznikla účinná opozice, jak předvedla polská Solidarita a maďarská konzervativní scéna, ze které nakonec vzešel Orbán. Tuzemská alternativa ke komunistům vznikala až v posledních měsících před pádem režimu. Proto ani dnes vládci vychovaní normalizací neopírají politiku o názor nebo ideologii. Stačí řídit stát jako firmu, bez kritiky a bez připomínek.

V jednom ohledu Cohenova teorie na Čechy nesedí. Pokud se dá ve středovýchodní Evropě mluvit o některém národu, který ještě před nástupem komunismu vytvořil výkonný průmysl i správní instituce, pak to jsou právě Češi. Přesto i v Česku vznikla masová komunistická elita, které se podařilo takřka úplně nahradit vrstvu tradičních městských vzdělanců. Cohen to vysvětluje tím, že Čechy fascinuje průmysl a stejně tak neideologické řízení společnosti. Tuto jeho tezi potvrzuje v Evropě nevídaná obliba úřednických vlád i to, jak se liberální demokraté záhy po listopadu nedokázali obejít bez výkonných technokratů, u kterých nevadilo, že vyrostli v komunistické nomenklatuře. Výmluvný je výčet premiérů od Mariána Čalfy přes Josefa Tošovského a Jana Fischera až k Jiřímu Rusnokovi, vesměs členů či kandidátů bývalé státostrany.

Recyklaci normalizačních elit pomohl způsob, jakým se zaváděl kapitalismus. Maďarsko-americký sociolog Ivan Szelényi upozornil, jak bylo po pádu komunistických diktatur obtížné zavádět kapitalismus bez kapitalistů. Obvykle to probíhalo tak, že model kapitalistické ekonomiky narýsovali intelektuálové, kteří se však kapitalisty nestali, a místo nich se podnikání chopili manažeři s nějakou praxí. Nejen v Česku šlo nejčastěji o příslušníky normalizační elity. Výzkum sociologa Petra Matějů svého času popsal tuzemskou transformaci jako revoluci náměstků. Komunističtí ředitelé museli počátkem devadesátých let odejít, vedení firem převzali víc než v polovině případů jejich náměstci – a to se ještě do této kategorie nepočítají ředitelé odštěpných závodů, kteří povýšili na šéfy podnikových centrál. Bývalí komunističtí manažeři ve své většině nikdy nepřekonali nedůvěru k demokratické politice a jejich postoj ideálně reprezentuje Babiš, který začínal v osmdesátých letech minulého století jako obchodník s hnojivy. Česko vytvořilo vlastní verzi masových elit.

Převzetí moci

Obnova vlády na normalizačních základech stojí před poslední vážnou překážkou. Musí ji v referendu schválit většina z osmnácti tisíc členů sociální demokracie. Pro Babiše není těžké najít společnou řeč s předsedou KSČM Vojtěchem Filipem, se kterým ho spojují detaily předlistopadové kariéry. Těsně poražený kandidát na předsedu komunistů Josef Skála požaduje důkladnou revizi systému, tedy „nasvítit lidem pasti a slepé ulice, s nimiž si kapitalismus už neporadí, a nebát se razit jejich skutečná řešení“. Jinými slovy říká o polistopadovém systému něco podobného jako Babiš: „Není to něco naprosto šíleného? Vidíte, a to jsme v tom žili… Jak dlouho? 29 let,“ napsal miliardář do úvodu volebního programu 2017. Ovšem se sociálními demokraty se tato tichá dohoda neuplatní. Vždy se pyšnili, že jsou ideologickou stranou, a dodnes se hlásí k Masarykovu odkazu.

Těm sociálním demokratům, kteří nikdy nebyli komunisty nebo se s komunismem jednoznačně rozešli, může při rozhodování, jestli se přidat k mocenskému projektu normalizačních elit, pomoci již domluvený vládní program. Není úplně skvělý, připouští i Hamáček výrokem „Co jsme vyjednali, je hájitelné“. Sociálním demokratům by mělo vadit, že program neobsahuje zásadní změny v systému veřejných financí, který nastavil podle striktních pravidel liberálních ekonomů dlouholetý ministr financí Miroslav Kalousek. Najdou v něm snad znovuzavedení daňové progrese, z jejíchž výnosů by se financoval dnes neexistující sektor sociálního bydlení? Pokud ovšem také v současné sociální demokracii převládnou normalizační elity, pak program není důležitý a návrat před Listopad mohou v klidu odhlasovat.