Daniel Lipšic je dnes právním zástupcem pozůstalých po zavražděném slovenském novináři Jánu Kuciakovi. V letech 2002–2006 byl ministrem spravedlnosti. Právě za jeho úřadování se – jako reakce na obrovskou nedůvěru vůči schopnosti slovenských prokurátorů a soudců vypořádat se s kriminalitou v nejvyšších patrech politiky a byznysu – zakládal Speciální soud a Speciální prokuratura.
Odpustit dluhy všem, kteří sedm let poctivě pracují a snaží se splácet, navrhuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Sněmovna pochybuje, jestli to není k dlužníkům příliš vstřícné. Přitom nejde o nic jiného než o zoufalý pokus zastavit brutální mechanismus, který rozšiřuje chudobu na stále širší okruh populace.
Po pádu totalitního režimu v Československu se rozhořel spor tak nicotný, že se nad ním člověk dnes jen pousměje. Slovenští nacionalisté se tehdy dožadovali spojovníku v názvu republiky. Válka mezi Polskem a Izraelem o zákon, který by v praxi zakázal používat pojem „polské koncentrační tábory“ pod hrozbou tříletého vězení, je podobným případem nicotného sporu.
Koncem února nastala taková zima, že evropské zoologické zahrady musely přesunout většinu zvířat včetně tučňáků do vyhřívaných pavilonů. Na severním pólu dokonce několik dní panovaly vyšší teploty než v Praze či Londýně, a to v prostředí polární noci, kdy slunce vyjde až v březnu. Koho by to neznepokojilo? Co to může znamenat pro budoucnost?
Dlouho nebylo tak jasno, kdo v Česku drží moc. V devadesátých letech dominovala pravice, než její převahu ukončila recese roku 1997. Po roce 2000 nastala levicová éra a v zemi nic nefungovalo bez sociální demokracie. Teď vládne Andrej Babiš, kterému sekunduje zavilý pán Pražského hradu.
Je pár dní od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Slovenské deníky vyšly s černými titulními stránkami a s emotivními texty. V rychlíku do Bratislavy pročítám narychlo hlavní slovenské zpravodajské portály a nejčtenější periodika přinášející on-line zpravodajství k politické krizi. Všechny mají společná témata: brutální vražda, zločinecká organizace ’Ndrangheta, strach novinářů.
O Česku posledních několika let rekordní prosperity se dá říct, že jsme stále bohatší zemí chudých lidí. Tedy chudých v porovnání s tím, kolik jsme schopni svým zaměstnavatelům vydělat a na jakou část z té sumy si dokážeme sáhnout na platech. Na první pohled to vypadá, že se v posledních měsících začínají poměry měnit. Firmám zoufale chybějí lidé. A tak je začínají přetahovat vyššími platy.
Videa s ním mají na YouTube přes sto padesát milionů zhlédnutí. V New York Times se o něm zmiňují jako o nejvlivnějším intelektuálovi Západu. Přednáškové sály po celém světě má beznadějně vyprodané a jeho kniha 12 pravidel pro život: protilátka k chaosu je nejprodávanější knihou na Amazonu (dokonce i před bestsellerem Fire and Fury ze zákulisí Trumpova Bílého domu).
Nehledě na všechny skeptické úvahy o tom, že se v Rusku chystají předem rozhodnuté „prezidentské volby Vladimira Putina“, nás v půli března možná čeká podívaná, jaká si nezadá s dramatickým průběhem voleb amerických. A v lecčem je dokonce nejspíš i předčí: Alexej Navalnyj se totiž rozhodl hrát vabank.
Už čtvrt roku uběhlo od chvíle, kdy prezident Zeman uvedl Andreje Babiše do úřadu premiéra, měsíc od prvního hlasování o důvěře a zřejmě budou muset uběhnout ještě dva měsíce, než nějaká regulérní vláda vůbec vznikne. Ministři vlády bez důvěry zatím vyměňují vysoké státní manažery pro ztrátu důvěry.
K tuzemským zemědělcům míří z Bruselu každoročně 30 miliard korun. O tuto částku mohou přijít, pokud stát neprokáže, že peníze rozděluje podle právních předpisů. Tak zní hlavní důvod, proč vzbudila poprask zpráva Českého rozhlasu, podle níž koncern Agrofert hospodaří na sedmnácti stech hektarech půdy, na kterou nemá vlastnické právo ani nájemní smlouvu.
Olympijská jízda Ester Ledecké se zapíše do historie jako jeden z největších úspěchů českého lyžování. S vítězstvím v superobřím slalomu, kterého dosáhla v jihokorejském Pchjongčchangu, snad nikdo nepočítal. Ani ona sama.
V Evropské unii startuje pod šifrou Dublin IV další vlna debat o budoucí migraci. Především Berlín a Brusel se snaží pokročit na cestě k jednotnému azylu, jehož posledním stadiem je přerozdělovat přes kvóty lidi, kteří do Evropy přicházejí. Země střední Evropy včetně Česka proti tomu protestují.
V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná.
Čtyři měsíce od voleb nemá česká vláda důvěru. Také nejde o obvyklé domlouvání parlamentní většiny, probíhá složitější proces, který se ve světě nazývá „state capture“. Tento termín se obvykle překládá jako „převzetí státu“ a označuje situaci, kdy se rozhodujících státních funkcí chopí jedna ekonomická skupina.
Periodické krize amerického systému rozpočtování vedou někdy až ke krátkému zavření vlády. Tyto kritické situace jsou jako stvořené k vydírání – jedna strana či frakce podmíní souhlas s pokračujícím financováním vlády nějakým zcela nesouvisejícím, ale jí drahým požadavkem. Ledy se pak mohou pohnout překvapivě rychle.
Už nějakou dobu je zřejmé, že Rusko vymírá. Podle uzávěrky ruského státního statistického úřadu Rosstat zveřejněné na konci ledna se v zemi v roce 2017 narodilo o 200 tisíc dětí méně než v roce předchozím, což zní skutečně jako varování. A ani prognózy do budoucna nedávají moc nadějí.
Spekulant George Soros to s daty a čísly umí. Díky preciznímu porozumění a schopnosti vidět a odhadnout to, co jiní nevidí, dokázal během čtyřiadvaceti hodin 16. září 1992 vydělat miliardu dolarů a vyhodit britskou libru z Evropského systému směnných kurzů (ERM). K téměř pětadvaceti miliardám amerických dolarů se dopracoval díky finančním spekulacím se svým Quantum Fund.
Většina politiků je v pasti. Voliči mají proměnlivé nápady. Političtí soupeři sídlí nejenom v ostatních stranách, ale ti nejnebezpečnější nejspíš i ve vlastním stranickém sekretariátu. Je obtížné být neustále populární, a tedy nechat se znovu zvolit. Média čekají na jejich omyly, protože čtenáři a diváci chtějí slyšet, že politici chybují.
Na krátké a všestranně pozoruhodné tiskové konferenci Miloše Zemana po jeho vítěství ve druhém kole prezidentských voleb položil první otázku Vladimír Keblúšek, v sále byl hluk a novinář neměl mikrofon, musel křičet. Prezident reagoval s obvyklou epickou šíří podaným vtipem na barvu žurnalistova hlasu v tu chvíli, doporučil mu, aby nemluvil „hlasem mutanta“ (zjevně tím chtěl říct, že redaktor mluví, jako kdyby mutoval, a použil nepřesný výraz, jak se Miloši Zemanovi velmi často stává). Urazit novináře, navíc takovým hloupě ponižujícím a vlastně i nízkým způsobem – to by mohlo politikovi způsobit problémy.
Minulý týden se premiér v demisi Andrej Babiš představil v Bruselu, vrcholem jeho návštěvy byla hodinu a půl trvající audience u šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, a přestože to byla jakási nástupní audience, o migraci a přerozdělování lidí se na ní přirozeně mluvilo. Je zřejmé, že z Dublinu IV se stává zásadní test Babišova premiérování v zahraniční politice. Rozhodne se ještě letos.
Oceňovaný politický komentátor Steve Richards, který pracuje pro BBC a další významná média, napsal jednu z klíčových knih této doby, analýzu situace, kdy strany hlavního proudu ztrácejí svoje pozice a na místo nich přicházejí lidé původně stojící mimo politiku. Jmenuje se The Rise of Outsiders. How Mainstream Politics lost its Way a vyšla v nakladatelství Atlantic Books.
Ten příběh krásně vystihuje paradoxy Donalda Trumpa. Developer a milovník okázalého luxusu vždycky toužil po tom, aby se stal příslušníkem světové ekonomické elity. Protože se mu to nepodařilo a ti lidé, o jejichž přízeň tolik stál, ho považovali za výstředního exota, úspěšně se vyvezl k moci pod sloganem boje proti establishmentu. Establishmentu, jehož příslušníkem chtěl být. Jedním z výsostných znaků příslušnosti ke globální elitě jsou pozvánky na Světové ekonomické fórum do Davosu. Donald Trump ji jako byznysmen nikdy nedostal.
Nejdřív jsem si myslel, že je to cvok. Ve vlaku Tatranské elektrické železnice z Popradu do Starého Smokovce pobíhal starší muž v bílém tričku od jednoho okna k druhému a fotil ostošest. Neměl digitál, ale starý fotoaparát na filmy – ty během dvaceti minut cesty spotřeboval asi čtyři. Cívky s nimi mu padaly na zem a on je střídavě sbíral a zase fotil a u toho se chytal za hlavu a něco si mumlal a kroutil hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit, že taková krása snad ani nemůže existovat.
Obdivovatel Vladimíra Putina bude dalších pět let následníkem Václava Havla. Radikální pravičák na postu prezidenta drží vládu pravicového populisty Babiše. Extrém se stává také v Česku normou, o jednotné Evropě si můžeme nechat jen zdát. Takové výroky se běžně používají v západoevropských médiích, když informují o tom, že Miloš Zeman vyhrál se ziskem 51,4 procenta prezidentské volby.
V únoru to bude už šest let, co americkou veřejnost vyburcoval případ úmrtí černošského teenagera Trayvona Martina. Chlapce zastřelil člen občanské hlídky a poloviční běloch George Zimmermann. Navzdory tlaku části politického spektra a médií byl Zimmermann osvobozen. Hvězdou obžaloby měla být Martinova přítelkyně Rachel Jeantelová. A tou se stala, ačkoli trochu jinak, než bylo zamýšleno.
Tatry byly v těch lednových dnech plné lyžařů. Sněhu bylo tak akorát, to znamená, že začínal až na těch sjezdovkách, kvůli nimž jsem ale já do Tater nepřijel. K nim naopak směřoval lyžařský lid, převládalo domácí obyvatelstvo, hned po nich Poláci a samozřejmě také Češi, kterých bylo ale podstatně méně než těch prvních – aspoň mně se to tak zdálo.
Parlament je žvanírna a ztráta času. Nechce nám dát důvěru. Nemáme v něm většinu. Tak ho obejdeme a budeme si to dělat po svém. Když jsme nedostali možnost měnit zákony, budeme tytéž věci měnit bez nich. Podzákonnými normami a vyhláškami, které nám nikdo schvalovat nemusí.
Mimořádné volby před Vánocemi nepřinesly rozuzlení, v Katalánsku je opět těsná politická většina pro nezávislost. Madrid o tom nechce ani slyšet.
Strana vyhrála volby suverénním způsobem, přesto za dvanáct měsíců po volbách už podruhé mění premiéra. Její šéf má totiž problém s trestním stíháním kvůli dotačnímu podvodu a sám do čela nového kabinetu nastoupit nemůže. Proto pověřil postem předsedy vlády jednoho ze stranicky níže postavených kolegů s pochopitelným zadáním, ať to s justicí vyřeší, a k premiérství mu tak uvolní cestu.
