V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná. Paneláky jsou prakticky všude, jen výjimečně existuje město, u kterého by jich alespoň několik nestálo, dohromady je jich 82 tisíc. Určují tvář a charakter této země jako máloco jiného. Patří k ní a jen tak lehce se jich nezbavíme. Možná vlastně ani nechceme.

Nakonec se všechno stane historií, i perverze se stane fenoménem. Tak je to i se sídlišti. Už nějakou dobu existuje cosi jako panelofilie, která vystřídala porevoluční panelofobii. To nové objevení krás panelu souvisí s všeobecným retrokultem 70. a 80. let, což není zdaleka jen česká záležitost. Má však i hlubší kořeny, které souvisejí s potřebou porozumět tomu, v čem žijeme, kde se to tady vzalo a jestli na tom něco není.

Plodem takového seriózního zájmu o sídliště je velká výstava Paneláci. Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989 v nově rekonstruovaném pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Novorenesanční budova postavená podle návrhu architekta Josefa Schulze, otevřená v roce 1885, stojí v ideálním kontrastu k tomu druhu stavebnictví, které vrcholilo ve své masové fázi o sto let později. Jako by se vyměnila civilizace a estetický ideál. Arabesky a panel, filigránství a unifikace, dekor a lineárnost, hýřivá zdobnost a totální účel, závislost na tradici táhnoucí se od antiky až do nápodoby – a drsný kubus jako by sjel z nějakého gigantického továrního pásu, delirantní zhmotnění snů avantgard o „strojích na bydlení“. Výstava umístěná v muzeu je spíš už jen extraktem, výtažkem z dlouholetého výzkumného úkolu kunsthistoriček Lucie Skřivánkové, Martiny Koukalové a Evy Novotné – a historika architektury Rostislava Šváchy, zřejmě nejerudovanějšího a nejvášnivějšího defenzora architektonických hodnot panelových sídlišť. Vlastním výsledkem jejich práce jsou dva obsáhlé katalogy, dohromady 800 stran studií i obrazového materiálu, jež lze považovat za dějiny paneláků v Čechách, na Moravě a Slezsku. Je to gigantické dílo, které obsahuje snad vše, co lze o našich poválečných sídlištích sdělit. Autor článku, který čtete, se nebude vměšovat do odborného výkladu, ale pokusí se o několik osobních sídlištních poznámek. Protože se ho věc týká. Protože je též plodem sídliště.     

Sídliště, přes které chodí krávy

Když člověk vyrůstá na sídlišti, trvá mu nějakou chvíli, než pochopí, že jsou lidé, kteří na sídlišti nebydlí. Cítí k nim i trochu nedůvěru, protože normální je přece… bydlet na sídlišti. To se mu zprvu jeví jako univerzum, jako svět, do kterého všichni patří. Sídliště lidi unifikuje, činí je srozumitelnými, sociálně i jinak rovnými. Jsou tak zaměnitelní, že je ani není potřeba zdravit. Lidé na sídlištích si jsou povědomí, ale přitom se nezdraví. Zatímco stará města jsou plná křivých ulic, skoro ani dva domy nejsou stejné, vše je nějak namačkáno na sebe, sídliště jsou vzdušná, prostorná, symetrická… Každý sídlišťan má svůj předepsaný a odhadnutelný prostor, který z něj činí tvora, jehož se není třeba bát. Je stejný jako ostatní, zaleze do stejného kotce v králíkárně, kde je svým pánem, tak jako v tu chvíli každý.

To moje sídliště bylo ale zvláštní. Nebylo přilepené k žádnému městu, ale vzniklo uprostřed pustiny, doslova v lese, který začínal dvacet metrů za naším panelákem. Skoro všichni obyvatelé jezdili do blízké fabriky, která se rozšiřovala a kvůli níž se postavilo i sídliště. Žilo v něm asi čtyři tisíce obyvatel, takže patřilo spíš k těm menším: v katalogu výstavy o něm není bohužel ani zmínka, neboť architektonicky nešlo o nic výjimečného. Osmnáct panelových kubusů, ve strakatých červeno-šedo-žlutých barvách, krabic, soustředěných symetricky podél hlavní osy, třídy V. I. Lenina: ta sloužila jako dopravní tepna, ale také jako alej pro průvody, které se konaly při rituálních oslavách, 1. máje, 9. května, VŘSR. Domy byly čtyřposchoďové, s osmi, respektive čtyřmi vchody, ty byly bez výtahu, tři osmiposchoďové „věžáky“ s výtahem: ty mi připadaly luxusnější a měl jsem pocit, že v nich bydlí privilegované vrstvy. To byl samozřejmě nesmysl, žádné takové tam nebyly.

Stavět se začalo v roce 1965 a dokončeno bylo v roce 1969. To jsme se tam nastěhovali, mně byly dva roky a jeden z mých prvních zážitků byl noční pohled na ruská okupační vojska, která se přes sídliště stahovala do svých základen ve východním Německu, jež bylo přes kopec. Šlo tedy o sídliště v bývalých Sudetech. V těch letech ještě bylo možné běžně potkat německy mluvící obyvatelstvo, převážně starší ročníky. Ti lidé mluvili mezi sebou ovšem i pro Němce málo srozumitelnou nářeční variantou, tzv. egerlandštinou, a když se k nim člověk přiblížil, přecházeli na češtinu s výrazným přízvukem. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž ve zbylých domech v okolí, většinou na kopci nebo u oné fabriky, jejíž počátky sahaly k hamrům z 18. století. Během dvaceti let zbylí Němci vymřeli, jejich potomci se většinou vystěhovali do západního Německa. Sídlištní obyvatelstvo bylo smíchané ze všech možných koutů republiky, včetně Slováků, ale také repatriantů, především Volyňáků, ba našlo se pár rodin z rumunského Banátu: o nich se říkalo, že nikdy neviděli kohoutek s tekoucí vodou a vypínač. Výrazné pozdvižení přinesl import romských osad ze Slovenska, které byly nastěhovány do stále ještě v okolí stojících, ale prázdných domů po Němcích: bytelné domy se brzy proměnily v ruiny a Romové, kteří mi byli sympatičtí a představoval jsem si, že jde o indiány, byli odsunuti zase někam jinam: v 90. letech se tam, už ale jiní, vraceli, přičemž rozhodně o sídlišti nelze mluvit jako o ghettu. Dalším zpestřením byla stáda krav ze státního statku, jež se brzy ráno a večer hnala z pastvin přes sídliště, takže se občas některá kráva zapomněla a zůstala stát třeba před samoobsluhou, což působilo až jaksi surrealisticky.

Krásná buňka totality

Autoři výstavy stanovili periodizaci českých sídlišť do šesti etap. Podle ní by to „moje sídliště“ mělo náležet do její „krásné fáze“. To není vůbec míněno ironicky, ani jimi, ani mnou. Od začátku 60. let se něco mění ve společnosti, i na sídlištích. Už dávno se nestaví „socialistickorealisticky“ (druhá fáze) a postupně je překonávána i fáze „pionýrská“ (třetí fáze): první fáze je nazvána „dřevní“ a jde o první pokusy s prefabrikovanými panely zhruba do roku 1950. To označení „krásná“ naznačuje, že ideologie ustupuje a hledá se nějaký kompromis mezi masovostí a lidským rozměrem, vrací se v ozvěně dědictví českého funkcionalismu a i plány sídlišť se snaží reagovat na mezinárodní kontext: například se počítá s „životním prostředím“. Antonín Novotný prohlásí v roce 1960, že socialismus je v ČSSR vybudován, a podle usnesení ÚV KSČ má do roku 1970 mít každá rodina vlastní byt, takže se za deset let má postavit víc než milion nových sídlištních bytů. Důležité je, že do slovníku vládních a stranických usnesení se dostává termín „kvalita“ a odborníci (nejen architekti, ale i sociologové), kteří jsou přizváni, mluví o „humanizaci“ bydlení. Zásadní role je v této věci přisouzena uměleckým dílům, jejich přítomnost je projevem lidského prvku a jeho symbolem. V roce 1965 je přijat tzv. čtyřprocentní zákon, který ukládá investovat jedno až čtyři procenta z celkového nákladu státní stavby na trvalou uměleckou výzdobu.

Na našem sídlišti plnila tuto humanizující funkci mramorová socha „čtoucí dívky“ ve stylu umírněného modernismu. Byl to jakýsi zahalený přízrak, o němž nešlo zřetelně poznat, má-li cosi na sobě, takže jsem jako dítě před ní vždy cudně klopil oči. Dalším uměleckým předmětem byla napůl abstraktní mozaika před vchodem do školy, která měla nejspíš znázorňovat dobývání kosmu. Škola byla nepochybně nejkvalitnější stavbou sídliště. Kdybych tehdy něco věděl o finské architektuře nebo o Miesovi van der Rohe, viděl bych tam inspiraci. Byly to dvě nestejně velké (první a druhý stupeň) kostky propojené chodbou, která pokračovala do tělocvičny a do jídelny s družinou, přičemž komplex byl obklopen zelení a zbytky původní přírody, takže opravdu v ní bylo něco skandinávského. O přestávce se dalo vyjít na dvůr, který přecházel v březový háj, kde na podzim rostly křemenáče.

Léta 70., jež jsou onou dekádou, o níž mohu mluvit jako přímý sídlištní účastník, byla autory výstavy nazvána érou „technokratickou“: kvalita staveb šla rapidně dolů. Naše sídliště už stálo, takže na něm nebylo co pokazit – to přišlo až na začátku 80. let, kdy byly přistavěny další tři paneláky, oproti těm původním podstatně ošklivější a jaksi celkově hrubší. Také lidé, kteří se do nich přistěhovali, se jevili jako nezakotvení, bez chuti na sídlišti žít: fluktuace v těch nových domech byla mnohem větší a stavby také mnohem rychleji podléhaly zkáze.

V 70. létech však ještě vše docela solidně stálo a sídliště se celkově mohlo jevit jako ukázková buňka totalitního státu ve své měkké, znormalizované podobě. Obyvatelé byli veskrze mladí, bezdětní byli výjimeční, proto byly na sídlišti tři mateřské školy a jesle. Rozvodovost byla vysoká a stupeň alkoholizace nejspíš vysoký, utkvělo mi, že hospoda Slovanský dům byla vždy v neděli, když jsem tam chodil pro knedlík, plná. Nivelizace byla všeobecná, ale přece jen pár elementů dávalo přednost čemusi, co by se dalo nazvat kavárna, kde seděli asi dva tři místní intelektuálové, kteří zde žili nejspíš z jakéhosi masochismu, nebo proto, že jinde to bylo ještě horší a tady aspoň mohli chodit do lesa na houby.

Životem všech prostupovala televize, nejpůsobivějším žánrem byly seriály. V roce 1976 se vysílal slavný Dietlův Muž na radnici. Je v něm scéna, kterou lze považovat za klíčovou k pochopení mentality oné doby, která možná v něčem úplně nepominula. Předseda MMV František Bavor hledí na návrh přestavby Starého Kunštátu, který předložil architekt Mikuláš. „Kam jste postavil těch pět set bytů?“ – „Kam? Do centra…“ „Ale to znamená zbořit polovinu starého města…,“ řekne nevěřícně Bavor. „Ano, to má neobyčejně mnoho výhod. Prorůstání starého historického jádra s moderní výstavbou vytvoří jediný životaschopný organismus.“ Energický tajemník Hlavica se k architektovi nadšeně přidá: „Jdem do toho, Františku! Jak já ty starý barabizny nenávidím!“ František se po chvíli váhání přidává a jde do toho.

Na tom mém sídlišti tomu, jsem o tom přesvědčen, dobře rozuměli a starostovi Bavorovi fandili.