Obdivovatel Vladimíra Putina bude dalších pět let následníkem Václava Havla. Radikální pravičák na postu prezidenta drží vládu pravicového populisty Babiše. Extrém se stává také v Česku normou, o jednotné Evropě si můžeme nechat jen zdát. Takové výroky se běžně používají v západoevropských médiích, když informují o tom, že Miloš Zeman vyhrál se ziskem 51,4 procenta druhé kolo prezidentských voleb. Víc než o české situaci ovšem svědčí o tom, že Západ Čechům úplně dobře nerozumí. Zklamání v jeho metropolích je pochopitelné. Poté, co Francouzi, Holanďané a Rakušané odmítli vládu nacionálních populistů, dvoje české volby znamenají obrat, po němž naopak nevypočitatelní populisté jeden z členských států Evropské unie ovládli.

Přesto je takové hodnocení pro Čechy nespravedlivé. Neudělali přece nic neobvyklého, o čem by se například ve vzorném Německu nikomu ani nezdálo. Ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko získaly už na jaře 2016 dvě nesystémové strany AfD a Linke dohromady víc hlasů než křesťanští a sociální demokraté. Koalici tradičních stran nakonec zachránili Zelení, kteří díky pouhým dvěma a půl tisícům hlasů překonali kvórum pro vstup do zemského sněmu. A to ještě měly obě tradiční strany neomezenou podporu z Berlína. Proč tedy vyčítat Čechům, že většinou 150 tisíc hlasů zvolili populistu prezidentem? Nestalo se nic neobvyklého, jenom se dosud příjemně zlenivělé Česko probouzí do syrové evropské reality.

Východoněmecká stopa

Přirovnání k východnímu Německu v této chvíli odhaluje většinu důležitých rozměrů vítězství Miloše Zemana. Ohlas AfD a Linke v bývalém východním Německu je každému z tamních expertů pochopitelný. Mnozí východní Němci se cítí ve své vlastní zemi jako občané druhé kategorie. Vlivní a bohatí lidé ze západu u nich skupují pozemky a obsazují důležitá místa ve firmách i správním aparátu. Místní jsou odkázáni na námezdní práci, za niž se platí hůř než ve starých spolkových zemích, a na život v kolektivních domech, které byly postaveny ještě v dobách komunistického režimu a po převratu roku 1989 se maximálně opravily. Takový obranný postoj sdílejí především starší obyvatelé sídlišť nebo průmyslových ghett, případně odlehlého venkova, a jenom v prosperujících metropolích Lipsku, Drážďanech, Postupimi, Jeně či části východního Berlína už ho dokázali přesvědčivě překonat.

Za trochu jiných okolností se v Česku děje totéž. Po listopadu 1989 se zvětšila nerovnost především na úkor manuálně pracujících, ale také části střední třídy, jako jsou učitelé nebo pracovníci v sociálních službách. Ještě horší než arogantní cizinci jsou domácí podnikatelé, kteří privatizovali (rozuměj ukradli) státní firmy a svým dřívějším kolegům od té doby utahují šrouby. Kdo se může divit, že se ti obyčejní Češi chovají stejně jako jejich historičtí souputníci ve východním Německu?

Vzpoura obyčejných Čechů není zaměřena proti demokracii, tu se naopak stejně jako východní Němci naučili používat. Proto přišli dosavadní nevoliči a účast vyrostla oproti prezidentským volbám v roce 2013 o sedm a půl procenta. O deset procent vyšší účast zajistila před dvěma lety úspěch populistické AfD v Sasku-Anhaltsku a stejné to bylo v dalších východoněmeckých zemích. Obvykle se starším a méně vzdělaným voličům radikálních stran podsunuje jejich nevzdělanost a neschopnost pochopit, o co vlastně ve volbách jde. V rámci demokratického systému se však chovají o poznání rozumněji a cílevědoměji než vzdělanější a bohatší voliči tradičních stran. „Lidi u nás v práci věří Babišovi, že konečně dá věci do pořádku a vyžene ty, co kradou. Zemana volí, protože slíbil, že mu to umožní.“ – Tak zní vysvětlení, proč většina od stolu štamgastů v jedné z hospod na mimopražském sídlišti dala hlas prezidentovi.

Zeman ztratil oproti volbám roku 2013 čtyři procenta hlasů, to však neplatí ve většině velkých, tzv. statutárních měst. V Plzni, Liberci, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Karlových Varech, Zlíně, Přerově, Mostě a dalších hlasy naopak získal. Ve všech případech to jde vysvětlit jenom tím, jak hlasovali lidé z velkých sídlišť. Plzeňští voliči dali staronovému prezidentovi v průměru o procento víc, ovšem na sídlištích Skvrňany, Bory, Lochotín nebo Košutka se jeho zisk zlepšil o dvě procenta až pět procent. Přes padesát procent měl Zeman v Českých Budějovicích jenom ve čtvrtích Šumava, Vltava, Máj a Pražské Předměstí, jejichž idylické názvy označují podle očekávání velké panelové komplexy. Bez Máje, jenž byl před pár lety dějištěm neonacistických protiromských pochodů, by si prezident v jihočeské metropoli naopak pohoršil. Stejně se dá mluvit o sídlištích Povel, Neředín, Nová Ulice či Nové Sady v Olomouci – a dalo by se pokračovat v jiných městech. S tím rozdílem, že v Ostravě nebo v Ústí nad Labem nejde o výsledky mezi 50 a 60 procenty, nýbrž o bilanci o deset procent vyšší. Volební účast se na mnoha sídlištích zvětšila o víc než deset procent. Praha je výjimkou do té míry, že ani v oblastech typu Černý Most I prezident nepřekročil polovinu hlasů.

Většina expertů ještě netuší, proč by měli vůbec registrovat jména panelových skanzenů, ovšem to mohou jen z toho důvodu, že vytěsnili skutečnost, že v panelových domech žije třetina všech českých domácností. Pokud se ještě přičtou ghetta zničená expanzivním průmyslem či dopravou, jako jsou třeba zanádražní čtvrti v Olomouci, Českých Budějovicích a podobně, pak není třeba hledat jinde vysvětlení pro skvělou obhajobu Miloše Zemana ani pro stejně jednoznačné vítězství populistů z ANO, SPD a KSČM ve volbách do sněmovny.

Stále živá touha po minulosti

Často citovaná teorie o tom, že se ve volbách střetl Zemanův venkov a města podporující jeho konkurenty Karla Schwarzenberga nebo nově Jiřího Drahoše, platila do značné míry před pěti lety. Letos v lednu jsme však viděli, že v řadě venkovských oblastí se podpora Zemanovi propadá. Nejnápadnější to bylo na Vysočině, kde v malých městech jako Pacov, Telč, Nové Město na Moravě, Pelhřimov či Přibyslav ztratil přes deset procent a kde nad ním Drahoš s přehledem vyhrál. Méně nápadné, přesto významné ztráty okolo pěti procent zaznamenal v jiných regionech ve městech typu Turnova nebo Sedlčan, zatímco v krajských a jiných větších sídlech v okolí Zeman posílil.

O volbách se nerozhoduje na Královských Vinohradech, ale v lokalitách se jmény jako Povel, Máj či Skvrňany a tento fakt vysvětluje i skutečnost, proč skoro třicet let od protikomunistického převratu v listopadu 1989 nevymřeli ti, kdo s poukazem na idealizované předlistopadové poměry odsuzují současný režim. Panelová sídliště se stala obdobně jako kolektivizované vesnice mechanismem, který průběžně obnovuje nostalgii po časech, kdy si všichni byli rovni a měli stejné možnosti zařídit si fyzickou prací bezproblémový život.

Většina obyvatel na sídlištích získala byty takřka zadarmo. Dříve patřily státu nebo socialistickým družstvům, a kdo chtěl, ten si je mohl po Listopadu koupit za částky v řádu desítek tisíc. Tím byli lidé ze sídlišť ušetřeni transformace bytového trhu a mohli dále vést tradiční model bezstarostného socialistického života, tedy chodit do práce, nakupovat a jezdit na dovolenou. Ovšem urbanisté upozorňují, že také tuzemská sídliště postihl jev zvaný v západní Evropě filtrace. Ten znamená, že lidé s většími příjmy laciné bydlení v neatraktivních lokalitách opouštějí a stěhují se do nových domů za město. V panelových bytech je nahrazují chudší lidé z jiných čtvrtí a pochopitelně cizinci. V Česku se to dosud děje v menší míře, přesto sociologové už zaznamenali významnou vietnamskou nebo ruskou menšinu třeba na pražském Jižním Městě. Na Západě sídliště opustila střední třída a postupně se z nich stala ghetta, kde převažují sociálně deklasovaní jedinci. V Česku a jinde na Východě se paneláky stavěly v řádově větším měřítku, a proto také filtrace probíhá pomaleji. V bohatých městech typu Prahy s nedostatkem bytů k ní v některých sídlištích nedochází vůbec. Přesto i v Česku si obyvatelé paneláků postupně začínají uvědomovat, že se mají hůře než značná část obyvatel jejich města, ke všemu začíná vybavení jejich bytů stárnout a mnozí nemají peníze na nutnou rekonstrukci. Radní a zastupitelé obvykle nejsou dost vzdělaní na to, aby dokázali víc než se státní podporou opravit fasády. Místní politici sledují zájmy kulturní a podnikatelské honorace, do níž se také počítají. Obvykle bydlí v lepších městských částech, kde investují do nových chodníků a lepších veřejných služeb, zatímco hlavní problém svého města bohorovně přehlížejí. Sídliště obestavěná nákupními centry trpí stále hustší dopravou a vyšší kriminalitou.

Architekti popsali cestu, jak panelové čtvrti zachránit. V zásadě ovšem spočívá v likvidaci některých částí předlistopadové výstavby a předání volných pozemků developerům, kteří dokážou zhodnotit jejich cenu. Plánovači ve městech však obvykle dokážou pouze zastavět dosud volná místa.

Není důvod zvlášť radikálně odsuzovat populisty typu Babiše a Zemana, kteří si jako jediní všimli lidí, kteří se ocitli na zapomenutém konci světa a na něž elita zapomněla. Bylo by jim možné vyčítat, že se na jejich hlasech chtějí svézt k moci a výnosným funkcím, alespoň však vyslechli jejich nářky.

Šance na změnu režimu

Obyčejní lidé, kteří se vzbouřili a zvolili Babiše se Zemanem, nemají nic proti demokracii. Své hlasy budou až do příštího zklamání efektivně využívat. Stejně pozitivní vztah však nemají k režimu, který změnil společnost a způsobil, že při pohledu na ty úspěšnější ztrácejí sebeúctu. Další rozměry režimu, jako jsou podnikatelská svoboda nebo rozhodující politická role parlamentu, jim však nic neříkají. Pokud se omezí zastupitelská demokracie, jež je považována za hračku mocných, litovat nebudou.

Lidé z hospody na sídlišti dokážou mluvit i uvažovat racionálně. Připustí, že Zeman je příliš starý na to, aby něco opravdu změnil, a že Babiš nemusí mít silnou motivaci vyhánět ty, kdo kradou, když sám má potíže s vysvětlením, jak přišel k majetku. To ovšem na jejich postoji nic nezmění. „V novinách se člověk už nic nedočte, a tak se každý rozhoduje podle sebe. Tak si myslím, že by měli Zeman s Babišem dostat šanci,“ zní obvyklý komentář právě ukončených voleb.