Kruté mrazy se budou opakovat. V létě přijdou vedra

Když je tučňákům zima

Kruté mrazy se budou opakovat. V létě přijdou vedra
Když je tučňákům zima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Koncem února nastala taková zima, že evropské zoologické zahrady musely přesunout většinu zvířat včetně tučňáků do vyhřívaných pavilonů. Na severním pólu dokonce několik dní panovaly vyšší teploty než v Praze či Londýně, a to v prostředí polární noci, kdy slunce vyjde až v březnu. Koho by to neznepokojilo? Co to může znamenat pro budoucnost?

Je dobré si uvědomit, že při správné lednové či únorové zimě se mají teploty u nás občas dostávat na nějakých –16 až –18 °C, takže to, co se dělo, je v rámci běžných poměrů, jimž jsme ale po teplých zimách posledních let odvykli. Z hlediska ovocných a obecně listnatých stromů, ale i hmyzu a ptáků je problém někde jinde – to když anomálně teplé počasí, které přírodu probouzí do zdánlivého jara, je vystřídáno hodně nízkými teplotami. Stromy na zimu stahují mízu a jsou dobře připraveny na nízké teploty, které však nezvládnou ve chvíli, kdy už přecházejí na jarní provoz. A něco podobného se týká mnoha dalších tvorů a rostlin včetně zemědělských plodin.

Už několik let hovoří klimatologové o tom, že hrozí stále častější průniky studeného vzduchu do nízkých šířek a někdy až k okraji subtropického pásma. Ve dvou uplynulých letech jsme to zažili třeba v Indii, kde následkem chladu zemřely stovky lidí, na Floridě, kde vymrzly pomeranče, či v Texasu ochromeném nečekanými mrazy až –30 °C. Teď jsme se konečně dočkali i v Evropě.

Celou situaci si můžeme představit jako balonek, který když někde zmáčkneme, on se jinde vyboulí. Tím balonkem je zemská atmosféra. Takže když studený vzduch pronikne na jih, vytlačí teplý vzduch na sever. To se bude stávat stále častěji. Letos v únoru byla na severu Grónska teplota 20–30 °C nad dlouhodobým normálem. Tyto anomální události se stávaly i dřív, v průměru jednou za pět let, ale z posledních pěti zim k nim došlo ve čtyřech sezonách. Nejde přitom o to, zda nám bude občas zima, ale co tomu řekne příroda a obilí. Glaciology (odborníky, kteří se zabývají chováním ledovců) přitom nejvíc vyděsilo, že moře u severního Grónska, které bývá pokryté tím nejmocnějším mořským ledem celé Arktidy o tloušťce kolem 6 metrů, roztálo. K podobně nízkému stavu ledové pokrývky v Arktidě pravděpodobně nedošlo po několik století a možná ani za posledních 1500 let.

Arktida plná překvapení

Dánský glaciolog prof. Jason Box nedávno hodnotil dvacet let zkušeností nasbíraných v Grónsku. Ještě někdy před rokem 2002 se zdálo, že glaciologie se zabývá velmi pomalým tokem ledovců ve zmrzlé a zpomalené krajině polárních oblastí, kde celá staletí panuje věčná nehybnost. Stačilo pár teplejších sezon, a začalo se ukazovat, že teplejší tavné vody se v létě rychle zaříznou až k podloží ledovců a tam „namažou“ jejich spodní plochy. Další překvapení přišlo hned v roce 2006, kdy se všechny ledovce na jižní polovině Grónska náhle „rozeběhly“ do moře dvojnásobnou rychlostí!

Obraz z Muzea města Vídně zachycuje ledovou bariéru, která se roku 1880 vytvořila na Dunaji u rakouské metropole. - Repro: archiv

To pochopitelně vedlo k úvahám o tom, jak rychle může stoupnout mořská hladina. Namísto obvykle uvažovaných 30–50 cm do roku 2100 se začaly objevovat výpočty od jednoho do dvou metrů, někdy i vyšší. Už zvýšení hladiny o jeden metr v kombinaci s vysokým přílivem a silným větrem způsobí pohromu ve městech, jako je Miami, či dokonce New York. Sídlo se z toho sice vzpamatuje, ale když k podobné události dojde několikrát po sobě, začnou padat ceny nemovitostí a firmy se budou stěhovat jinam.

Pozornost světových klimatologů se proto upřela na rychlost pohybu ledovců v Grónsku. Ale ouha! K obecnému překvapení se ukázalo, že Grónsko ztrácí víc hmoty v podobě vody tekoucí v ledovcových řekách než pohybem ledovců. Z glaciologů se stali oceánografové, jejichž hlavním zaměstnáním bylo objasnit, jak proudí voda v relativně teplém moři na kontaktu s čelem ledovce. Několikrát za rok byly vysledovány teplé proudy, jež mají svůj původ až v subtropické oblasti, které zespodu v místech, kde ledovce stékají do moře, oslabují základovou plochu ledovců, a tím je destabilizují. Je totiž velký rozdíl v tom, zda je ledovec pevně přimrzlý k podloží, nebo klouže po vodním polštáři.

Tyto proudy pronikaly do Arktidy vždycky, ale v posledních letech jsou o něco teplejší, a tím i agresivnější. Zvýšený obsah skleníkových plynů vede k tomu, že víc tepla se zachytává ve světových mořích, které tvoří 70 % povrchu naší planety; největší plocha moře je právě v té nejteplejší rovníkové oblasti. Množství navíc zachytávané energie odpovídá za pouhou sekundu energetickému ekvivalentu asi čtyř hirošimských jaderných bomb. A tak to jde vteřinu za vteřinou, den za dnem, rok za rokem. Někde se to projevit musí. Koneckonců, člověk do atmosféry uvolnil o 42 % oxidu uhličitého, 250 % metanu, 20 % oxidu dusného a vytvořil o 40 % troposférického ozonu víc, než jich bylo v atmosféře před průmyslovou revolucí.

Profesor Box říká, že nejspíš nás čeká další zrychlení tohoto procesu. Podvodní mapování totiž ukázalo, že fjordy jsou hlubší, než se udávalo, a mnohé z nich zasahují až o 40 kilometrů dál do grónského vnitrozemí. K destabilizaci pobřežní části ledovcového štítu může proto dojít rychleji. Mění se i teplotní struktura ledu, který obsahuje víc vody, a proto bývá snáz pokrýván tmavými sinicemi, které pohlcují víc tepla. Současné klimatické modely tuto situaci podcenily, protože skutečná ztráta ledu je oproti většině z nich dvojnásobná, a množství tavných ledovcových vod dokonce čtyřnásobné.

Teplo jako v Praze

Klimatický tým z britské univerzity v Newcastlu se ve velmi podrobné, tři roky trvající studii soustředil na klimatické podmínky v 571 evropských městech. Základem studie jsou naměřené teploty a srážky zpracované souborem již používaných klimatických modelů. Studie se týká let 2050–2100. To je na jednu stranu zavádějící, protože kdo ví, jaké nové mechanismy klimatických změn objevíme. Na druhou stranu však upozorňuje na urbanistické problémy, které bychom měli začít řešit hned teď.

Rovnou si řekněme, že Praha a Stockholm budou podle výsledků studie rekordmany ve zvýšení teplot dosahovaných během letních vln veder. Ty se v Praze mohou pohybovat až kolem 45 °C. Studie sice hovoří o Praze, ale vlastně jde o celou českou kotlinu. Možná to nakonec nebude pravda, ale trend k častějším horkým dnům a zároveň vyšším dosaženým teplotám je zjevný. Nemělo by nás mást, že se Praha nalézá ve společnosti mnohem severněji ležícího Stockholmu, protože i únorová mrazivá vlna zasáhla půlku Evropy a snad nejvíc škod nezpůsobila třeba ve Finsku, kde bychom to čekali, ale v jižním Španělsku. Únor nám tak ve studeném severském provedení ukázal, co nás nejspíš čeká při teplé jižní vlně. Tady stačí, když si evropskou únorovou zkušenost obrátíte na letní dny. Možná se uskuteční spíš v příštím než v tomto roce, protože jiná klimatická studie krátkodobé cykličnosti předpovídá, byť s vysokou nejistotou, průměrné léto roku 2018 a horké léto 2019.

Zástup plastových tučňáků na Vltavě, dílo výtvarné skupiny Cracking Art Group. - Foto: Jan Kurel

A co teprve Středozemí! Málokde jsou dlouhodobé klimatické vyhlídky tak pochmurné. Místa, která nemají vodu, ztrácejí turisty. S nimi odchází i část místního průmyslu a i lidé se stěhují jinam. Zatím jsme byli svědky migrace z environmentálně zničených a konflikty sužovaných oblastí severní Afriky a Blízkého východu. Na řadě budou další země, jako je například Pákistán, ovšem mnohem méně se mluví o vnitroevropské migraci. Co když budeme zaplaveni italskými či německými penzisty, kteří zvýší ceny bydlení? Co když se ze suchem sužovaných oblastí, kde za vln veder bude docházet k přerušování dodávek elektrického proudu, část severoitalského průmyslu přemístí do vlhčí střední Evropy nebo třeba do Skotska a Skandinávie? Může ale dojít i k překvapivému vývoji, kdy například Itálie se fakticky rozpadne na suchou, chudou a kriminalitou postiženou jižní část – a bohatší sever, čerpající vodu z vysokých alpských štítů. Něco se děje, ale dopady neznáme, a tak se připravujeme na nečekaná překvapení.

Teplý svět je vlhký svět

V celkově teplejším světě se odpaří víc vody a ta spadne hlavně tam, kam ji větry dopraví. Na území České republiky je to už dnes pás severních pohraničních hor, zejména krušnohorský hřbet. Británie je obklopena mořem ze všech stran, takže i v nejoptimističtějším scénáři bude po roce 2050 povodněmi postihováno 85 % britských měst ležících na nějaké řece, a to včetně Londýna, skotského Glasgow a irského Dublinu. Množství vody protékající za povodně se v těchto městech odhaduje na 75–115 % předcházejících povodní. I v tomto případě nemusíme věřit číslům doslova, ale lze očekávat, že budoucí povodně mohou být – a to i u nás – o 20–30 % vyšší než ty dřívější.

Máme těmto údajům věřit a věnovat obrovské prostředky na přípravu na klimatickou krizi? Osobně si myslím, že popsaná nebezpečí jsou reálná, ale vím, že část veřejnosti i politiků se bude vyhýbat dalším výdajům. Je však mnoho změn, které nestojí skoro nic, a přesto pomohou. Tou první je nestavět v říční nivě, protože v dlouhodobém výhledu budou povodně nejenom četnější, ale také vyšší. Objekty jako školky a školy by kolem sebe měly mít listnaté stromy, zachytávání dešťové vody by u nových, zejména státních budov mělo být povinností. Vodu většinou dovážíme zdaleka, a proto zanedbáváme místní prameniště. Podobných opatření byla již mnohokrát vyjmenována dlouhá řada.

Skoro si myslím, že se změní politická hesla a místo populárních, obecných a vesměs bezzubých mítinků typu „za svobodu a demokracii“ můžeme zažít shromáždění „za dobrou vodu, čistý vzduch a bezpečné potraviny“. Mění se i sami vědci. Se zapálenými, aktivistickými prohlášení se ve vědeckém mainstreamu dnes setkáte mnohem méně, převládá spíš věcný tón – myslíme si, že nastane určitá situace a že je zapotřebí s ní něco dělat.
 

9. března 2018