V únoru to bude už šest let, co americkou veřejnost vyburcoval případ úmrtí černošského teenagera Trayvona Martina. Chlapce zastřelil člen občanské hlídky a poloviční běloch George Zimmermann. Navzdory tlaku části politického spektra a médií byl Zimmermann osvobozen. Hvězdou obžaloby měla být Martinova přítelkyně Rachel Jeantelová. A tou se stala, ačkoli trochu jinak, než bylo zamýšleno. Když byla vyzvána, aby přečetla dopis, který podle svého tvrzení napsala Martinově matce, ukázalo se – že neumí číst.

Jeantelová nechtěně odhalila něco takřka neuvěřitelného. Děti z ghett jsou někdy prakticky negramotné, přestože chodí do školy. Výuka na školách, kde studují, má ale tak nízkou úroveň, že si neosvojí ani základní dovednosti. Není to nutně problém černošských škol. V 19. století, za časů segregace, existovaly ve Washingtonu DC čtyři veřejné střední školy. Tři pro bílé studenty a jedna, Dunbarova střední škola, pro černé. Ve standardizovaných testech v roce 1899 se studenti Dunbarovy školy umístili lépe než ti z bílých škol. Od roku 1870 až do roku 1955 opakovaně dosahovali ve srovnávacích testech stejných nebo vyšších výsledků, než byl národní průměr.

Segregované školy jsou dnes nepřípustné, zato běžné. Nesegregují se nařízením, ale útěkem bílých z měst a čtvrtí, kde žije černá většina. Přitom tomu tak nebylo vždy. Poslední půlstoletí emancipace příkopy nezasypalo, nýbrž prohloubilo. Politolog Charles Murray v knize Příliš mnoho dobra popisuje negativní zvrat v černé komunitě ve všech sledovaných oblastech od konce 60. let. Propad se týkal hlavně mladé generace a byl významně spojen s krachem rodiny. Ta prakticky přestala existovat a s ní zmizelo i vhodné prostředí pro výchovu dětí, které se stávají obětí svých neukotvených rodičů, podporovaných v nezodpovědnosti sociálními programy.

Horší než otroctví

Tematice rozpadu afroamerické rodiny se ve svém díle obsáhle věnuje černošský ekonom a sociolog Thomas Sowell. Narodil se v Severní Karolíně jako páté dítě velmi chudým rodičům, otec zemřel ještě před jeho narozením. Dětství prožil v černošském ghettu, bez kontaktu s bělochy. Od nejranějšího věku projevoval velké akademické nadání, ve 40. letech byl přijat na prestižní Stuyvesantovu střední školu. Vystudoval ekonomii na Harvardu, Kolumbijské univerzitě a univerzitě v Chicagu, a jako černocha z nuzných poměrů ho otázky rasy a chudoby zajímaly celý život.

Původně byl marxista, ale podle vlastních slov ho „vyléčila“ práce pro státní správu. Názory, k nimž dospěl, nejsou mezi americkou levicí populární. Podle Sowella moderní sociální stát motivuje své příjemce k tomu, aby dělali špatná rozhodnutí. Zranitelné komunity se stávají závislými na systému sociálních podpor, což oslabuje přirozené vazby a v konečném důsledku vede k rozpadu rodiny. Jako první mizí otcové a s nimi i princip autority a hierarchie. Děti z pauperizovaných domácností bez otce jsou nejnáchylnější k patologickému jednání. Chlapci hledají vzory v subkultuře násilí, dívky inklinují k promiskuitě a rodí další generaci nemanželských dětí.

Podle Sowella černošská rodina „přežila staletí otroctví a rasových zákonů“, ale byla naprosto zdecimována sociálními politikami v posledních padesáti letech. Ty zprostředkovaně vedly i k větší segregaci ve vzdělání a bydlení. V roce 1910 žily dvě třetiny černošské populace v Chicagu ve většinově bělošských čtvrtích. Dnes je  to město s největším počtem segregovaných čtvrtí. V jednotlivých čtvrtích žije buď 90 až 100 procent černochů, nebo naopak 0 až 10 procent. V Englewoodu, kde ještě v roce 1950 žilo pospolu vyrovnané množství černochů a bělochů, dnes běloši tvoří 0,3 procenta populace. Někde se stal opak toho, co bylo cílem.

Šedesátá léta přinesla koncept bílé viny a bílého pokání, které na sebe vzalo podobu afirmativních akcí a rozsáhlých nárokovaných programů, z nichž nejznámější byla „Válka proti chudobě“ demokratického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Demokratický senátor Daniel Patrick Moynihan došel ve své obsáhlé zprávě z roku 1976 k názoru, že výsledkem války proti chudobě je rozklad všech přirozených vodítek, která motivovala zranitelné komunity k pozitivnímu jednání. Zaznamenává skokový nárůst svobodných matek a ovzduší patologie, v němž vyrůstá budoucí generace.

Osvobozená rodina jen pro chudé

Výčty dat jsou esejistickým nešvarem, ale zde jsou podstatné. V roce 2014 žilo v manželství jen 29 procent černých Američanů ve srovnání se 48 procenty bílých. Roku 1950 bylo naproti tomu ženatých 72 procent černochů a provdaných 81 procent černošek. Počet sezdaných černochů a černošek byl tehdy vyšší než počet ženatých bělochů a provdaných bělošek. Ještě v roce 1965, na počátku „války proti chudobě“, se 76,4 procenta černošských dětí narodilo z „manželského lože“.

V roce 2010 bylo 72 procent černošských dětí narozeno mimo manželství. U domorodých Američanů to bylo 66 procent, u Hispánců 53 procent. U nehispánských bělochů jen 29 procent a nejméně, 17 procent, u asijských komunit. Počet nemanželských dětí koresponduje nejen s ekonomickou sílou jednotlivých komunit, ale i s výší dosaženého vzdělání či mírou kriminality. Střední třída má ve všech případech větší sňatečnost než manuálně pracující. Nejnižší míru sňatečnosti vykazují Američané žijící pod hranicí chudoby, a to včetně bílých, kterých tak ale žije méně než černých.

Osvobozená rodina, bez otce a bez manželství, jaká se nejčastěji objevuje v rétorice liberálních a emancipačních hnutí, je vyhrazena pro nejchudší vrstvy obyvatelstva, jejichž situaci postupně zhoršuje. Mezi Američankami s vysokoškolským diplomem je ve věku mezi 40 a 45 lety vdaných skoro 75 procent bez ohledu na rasu. Sňatečnost nejvzdělanějších a nejméně vzdělaných se v roce 1968 lišila o necelých 5 procent. Dnes je to 20 procent, navzdory celkovému úpadku institutu manželství. Nejchudší jsou náchylní na propagandu, v jejich chování je ale utvrzují lidé, kteří přes svou liberální rétoriku sami pro sebe a své děti volí konzervativní podobu rodiny.

Koncept soudržné rodiny, která si pomáhá v těžkostech, v chudých vrstvách obyvatelstva téměř vymizel. Část černošských intelektuálů na to upozorňuje, je ale opomíjena liberálními médii a osočována z macešského chování vůči vlastní komunitě. Walter E. Williams, profesor ekonomie na George Mason University ve Virginii, doslova píše: „Podvodníci a lidé mdlého rozumu chtějí, abychom věřili, že problémy dneška jsou jen důsledkem otroctví, chudoby a rasové diskriminace. Faktem je, že většina sociálněpatologického chování je v černé komunitě zcela nová.“

„V New Yorku v roce 1925 bylo i mezi nejchudšími černochy 85 procent rodin tvořených oběma sezdanými rodiči. Nezletilá dívka, která vychovávala dítě sama bez otce, byla vzácná. Nezaměstnanost mladistvých chlapců byla nižší než u bělochů, před rokem 1960 nikdy nepřekročila 10 procent. Černí se tehdy nechovali jinak než bílí,“ tvrdí Williams. Uznává, že zmizelo sociální stigma nemanželského mateřství, „ale především, mít děti mimo manželství s dotacemi na bydlení, sociálními dávkami a potravinovými lístky je jednodušší než tehdy a po padesáti letech je to už i zcela běžné“. Stejné vzorce chování se opakují i v dalších generacích.

Nezodpovědná pravda

Když soud osvobodil George Zimmermanna, na CNN to komentoval Don Lemon, známá tvář večerních talk show. Lemon je sám černoch, a navíc gay, což je kombinace, která jej možná naplnila sebejistotou, s níž se obrátil ke své komunitě. „Jestli chcete opravdu něco změnit, tady je pět věcí, o nichž můžete přemýšlet. Zaprvé, a to je pravděpodobně nejdůležitější, nemějte děti mimo manželství. To, že můžete mít děti, neznamená, že je mít musíte,“ řekl. „Studie ukazují, že nedostatek mužského modelu je expresním lístkem do vězení, a cyklus tak pokračuje,“ dodal.

Lemonův komentář vyvolal vlnu kritiky. Mezi reakcemi převládala výčitka, že taková vyjádření jsou „nezodpovědná“. Ne lživá, nýbrž nezodpovědná, protože budí dojem, že si Afroameričané mohou za svoji situaci částečně sami. A předpoklad, že tradiční rodina tvořená sezdanými biologickými rodiči je nejlepší místo pro výchovu dítěte, že muž a žena jsou rozdílní, komplementární a jeden druhého nemůže při výchově plně nahradit, je trnem v oku stejnému segmentu lidí, co zároveň podporuje koncept bílé viny a pokání. Mimochodem, Lemon měl takových vyjádření víc, takže v roce 2015 vznikla petice požadující jeho odchod z CNN.

Lemon v komentáři opomíjí skutečnost, že některé vlivy jsou až příliš silné a jedinec se jim může vzepřít jen na základě mimořádné vůle, a to ještě ne vždy. Mezi „chtít“ a „dokázat“ vede dlouhá cesta, na níž mladým černochům nikdo nepomáhá. Poslední půlstoletí pomohlo těm nejvzdělanějším proniknout mezi bílou elitu. Ale nižší vrstvy, potomky dělníků, služek nebo majitelů malých krámků, kteří kdysi vedli sice prostý, ale soudržný a řádný život, uvrhlo do koloběhu nezaměstnanosti, kriminality a destruktivních rodinných vztahů.