Videa s ním mají na YouTube přes sto padesát milionů zhlédnutí. V New York Times se o něm zmiňují jako o nejvlivnějším intelektuálovi Západu. Přednáškové sály po celém světě má beznadějně vyprodané a jeho kniha 12 pravidel pro život: protilátka k chaosu je nejprodávanější knihou na Amazonu (dokonce i před bestsellerem Fire and Fury ze zákulisí Trumpova Bílého domu).

Ještě před rokem byl přitom Jordan Peterson širší veřejnosti neznámým profesorem klinické psychologie na Torontské univerzitě. Měl na kontě výuku na Harvardu, jednu knihu a nějakých devadesát impaktovaných studií. Všechno se ale změnilo 27. září 2016. Peterson nahrál na YouTube první z řady tří hodinových videí o diktátu politické korektnosti na univerzitě a o novém dodatku ke kanadské antidiskriminační legislativě. Onen dodatek se jmenuje C-16 a je to něco, co v západním právním systému skutečně ještě nebylo. Klasická legislativa, zaměřená proti nejrůznějším tzv. projevům nenávisti, totiž nějaké projevy (například křičet na ulici „Heil Hitler“) zakazuje. C-16 nějaká slova naopak přikazuje. V určitých místech (například federální úřady a univerzity) musíte nově označovat osoby transgenderové orientace zájmeny, které si samy vybraly.

Zde je asi nutná krátká odbočka do pokrokového světa: poté, co hnutí za práva homosexuálů v Kanadě a většině západních zvítězilo, našla se rychle další skupina osob, které v západní společnosti nesnesitelně trpí – transgenderové osoby. V britském Guardianu například vyšel článek s titulkem „Nacházíme se uprostřed epidemie násilí vůči translidem“. Nezaměňovat ovšem s transsexuály. To jsou totiž lidé, kteří (z dnešního pohledu takřka trapně) jsou ženami, jež se chtějí stát muži, a naopak. Translidé bez ohledu na biologické pohlaví mohou být cokoli. Stát New York například uznává přes třicet různých genderů (jen tak namátkou: bi-gendered, cross-dresser, pangender, gender fluid ap.).

Transgenderoví aktivisté tak přišli na to, že dosavadní bohatství anglického jazyka nepostačuje k označení jejich nejrůznějších orientací, a vymysleli proto zájmena další. Kromě on, ona a ono (tedy he, she, it) tak třeba i ve, xe, ze, zie ae, ey atd. Typické pro intelektuální atmosféru řady západních společností je, že tak flagrantní zasahování do přirozeného vývoje společnosti, jako je nadekretování nových zájmen, by v Kanadě prošlo maximálně jen s drobným mumláním či („klausovsky“ řečeno) se zdviženým obočím. Dokud se do věci nevložil Jordan Peterson. Natočil totiž video, v němž zaútočil snad na všechna tabu, která v Kanadě ve společenských vědách existují.

Odmítl teorii genderové fluidity (zjednodušeně řečeno to, že vaše identita může být absolutně cokoli, co si umanete – třeba osmiletou čínskou dívkou nebo pejskem) a odmítl použití nových zájmen jako výraz neomarixstického postmoderního extremismu. A odmítl jako zhoubnou politiku identit, která hodnotí prakticky každý aspekt lidské činnosti z hlediska příslušnosti ke konkrétní skupině. Tedy obvykle té „marginalizované“, jako jsou etnické a sexuální menšiny či ženy, a „privilegované“ skupině, jako jsou bílí muži.

Tvrzení o dědičném hříchu tzv. bílého privilegia (které si s sebou údajně nese každý běloch) považuje přitom Peterson za klasický příklad aplikace kolektivní viny. A koncept marginalizovaných skupin? „Kde se to zastaví? Soubojem marginalizovaných skupin o to, kdo je víc marginalizovaný? Ženy? Nebo černé ženy? Nebo chudé černé ženy? Nebo chudé černé ženy s nižším IQ? Na čí utlačení pracovaly celé dějiny?“

YouTube jako zbraň

Strhla se obvyklá bouře. Klasicky liberální profesor a milovník Junga a Freuda se dočkal obvinění z šíření nenávisti či příslušnosti ke krajní pravici. Progresivní studenti na něj v kampusu křičeli a univerzita mu poslala dvě varování, aby zvážil veřejné vystupování. Peterson udělal pravý opak. Začal natáčet své přednášky, debatovat na YouTube, vystupovat v médiích i na slyšení kanadského Senátu. Jeho sledovanost rostla od desítek přes stovky tisíc až k milionům.

Bylo to, jako když konečně někdo řekne: „Císař je nahý.“ Jako kdyby mlčící většina, zatlačená postmoderními aktivisty do kouta, našla najednou svého mluvčího. Peterson s ledovým klidem v nekonečných televizních interview opakoval, že genderová ideologie nemá vědecké opodstatnění, že s identitou je to složitější, než že si každý den vybereme, čím budeme, anebo že mezi muži a ženami jsou značné rozdíly v tom, čeho a jak chtějí v životě dosáhnout, a proto se není co divit, že je méně vrcholových manažerek než manažerů. („Otázka není, proč nejsou ženy v těchto ,pozicích moci‘. Otázka je, jak to, že je vůbec dost mužů šílených dost na to, aby takovou práci dělali.“) A na druhé straně barikády měli televizní diváci asi poprvé možnost sledovat v hlavním vysílacím čase jeho oponenty z transgenderových studií, jak zcela vážně celému národu tvrdí, že „něco jako biologické pohlaví neexistuje“. Peterson se stal přes noc hvězdou.

V pětapadesáti ovládl YouTube, média a přednáškové sály. Neříká vlastně nic, co by nám neradil zdravý rozum. Obrací se hlavně k mladým mužům. Nevidí v nich protorasisty, protonásilníky či nositele jakýchsi patriarchálních privilegií. Má je za ztracenou generaci, ve společnosti, která nepřeje mužským principům a která mladé lidi vychovává ve vatě tzv. bezpečných zón, kde je nesmí nic traumatizovat.

Co jim říká? Přestaňte dělat to, o čem víte, že je to špatné. Postavte se problémům! Dospějte konečně! Chcete změnit svět? Ukliďte si nejdřív v pokoji! Nečekejte, že život je cokoli jiného než boj a neustálé pády. Peterson připomíná lidem utrpení. Holocaust a gulagy. Říká studentům, ať si uvědomí, jakého štěstí se jim dostalo, že sedí v teplé a suché místnosti a studují, místo aby někde lámali kámen nebo dřeli na poli. Radí jim, aby využili studia k navázání toho nejlepšího a nejpevnějšího přátelství – přátelství s mrtvými velikány, na nichž stojí tato civilizace a které západní univerzity často odstraňují z kurikula. Když posloucháte Petersona, s jakým zápalem cituje Orwella, Solženicyna nebo Dostojevského, pochopíte, o čem mluví. Pro Východoevropany to má i to kouzlo, že někdo v době, kdy si třetina amerických mileniálů myslí, že George W. Bush zabil víc lidí než Stalin, ještě připomíná zločiny komunismu.

Nic převratného. Pro nás. Ale úplný uragán v angloslaském světě. Jeho projev je tak charismatický, že by mu to mohli závidět i ti nejlepší teleevangelisté. Prokládá své přednášky evoluční biologií, biblickými příběhy, příklady ze své praxe, mýty. A Dostojevským. Své přednášky o tom, jak mohu změnit svůj život, má podepřeny i vlastním životním příběhem – má za sebou rodinnou historii chronických depresí, jimiž trpěl jeho otec, on i jeho těžce nemocná dcera. A těžko dnes sportovně vypadajícímu profesorovi věřit, že prožil mládí v depresivním městečku na severu Kanady coby fyzicky slabý tlouštík, který „opravdu hodně pil a kouřil“.

Profesor kontra britská televize

Dalším bolavým místem jsou podle Petersona univerzity. Hned ve svém druhém videu odmítl atmosféru politické korektnosti, která se na kanadských (a obecně severoamerických) školách, úřadech, ale i v korporacích projevuje povinnými školeními, organizovanými oddělením lidských zdrojů – podle Petersona nejvíc patologickou částí velkých organizací. Jde o školení, která nápadně připomínají to, co starší mužské ročníky u nás znají z vojny pod pojmem PŠM (politické školení mužstva). Pro PŠM bylo typické, že tomu nikdo nevěřil ani sekundu, přesto všichni seděli v místnosti a tvářili se smrtelně vážně. Nikdo si nedovolil vznést dotaz, nedejbože kritiku. Je smutným faktem, že stejně se nyní chová řada ctihodných zaměstnanců západních institucí. Sedí, nesouhlasí, ale mlčí.

Svoboda slova je pro Petersona nejohroženější kategorií dneška. Je základním předpokladem svobody myšlení – a kde jinde by měla platit než na univerzitě, kdy by studenti i profesoři měli tříbit své znalosti ve vzájemné argumentaci? Místo toho severoamerické univerzity upřednostňují duševní bezpečí studentů. To znamená, že nesmějí být vystaveni ničemu, co by je traumatizovalo. A pokud snad něco takového hrozí, je nutno je včas varovat (tzv. Trigger warning). Například na semináři z literatury jsou studenti upozorněni, že v klasickém románu Velký Gatsby jsou příklady mizogynního násilí. Klíčové je právo nebýt ničím uražen a traumatizován. Zcela vážně se řeší, zda rčení „pozdrav pánbůh“ při kýchnutí nebo otázka „Odkud jsi?“, popřípadě názor, že „zaměstnání by měl dostat ten nejschopnější“, může znamenat takzvanou mikroagresi.

Střet práva na svobodu slova s právem nebýt uražen ukázal v plné míře dnes již legendární rozhovor Jordana Petersona s moderátorskou hvězdou Channel 4 Cathy Newmanovou, který za tři týdny nasbíral na YouTube šest a půl milionu zhlédnutí. Newmanová se pokusila Petersona vykreslit tak, jak si asi představuje každého, kdo nesdílí její myšlenkový svět – jako jakéhosi nepřítele žen a menšin, který chce navíc organizovat lidskou společnost podle vzoru korýšů (alespoň tak si moderátorka vyložila jedno z Petersonových přirovnání z evoluční biologie). Výsledkem byl rozhovor, který vejde do dějin. Newmanová předvedla tak neuvěřitelný výkon, že YouTube je plný sestřihů z jejího neustále opakovaného „Takže vy říkáte, že…?“ a Petersonových odpovědí „Ne, to není to, co říkám“.

Nejzajímavější část rozhovoru se ale týkala právě svobody slova. „Proč má vaše právo na svobodu slova být nadřazeno právu transosoby nebýt uražena?“ ptá se Cathy Newmanová. „Protože pokud chceme být schopni myslet, musíte být připraveni trochu riskovat. Podívejte se na naši konverzaci. Vy jste v zájmu hledání pravdy rozhodně připravena riskovat, že mě urazíte, ne? Proč na to máte právo? Vždyť je to dost nepříjemné. Ale děláte to, protože chcete zjistit, co jsem vlastně zač. A tak to má být. Ale užíváte svého práva na svobodu slova a jednoznačně riskujete, že mě tu urazíte. Co se mě týká, do toho! Chápete to?“ Cathy Newmanová neměla odpověď.

Nová univerzita

Vítězství v britské televizi však není vítězstvím konečným. Jordan Peterson se bojí, že právě díky útoku na svobodu slova mizí univerzita coby místo vzdělání a kritické debaty. Co se společenských věd týká, degenerovala podle něho na jakousi distributorku diplomů. Ale profesor Peterson má plán. Připravuje návrat k velké ideji univerzity coby místa naplnění antického ideálu vzdělání pro vzdělání. Kde? Kde jinde než na svém YouTube kanálu. Pokud mu ho Google nezablokuje, jak se již jednou stalo s půvabným zdůvodněním: „Podněcování k násilí a nenávisti a podpora terorismu.“

Matyáš Zrno, Občanský institut