Mimořádné volby před Vánocemi nepřinesly rozuzlení, v Katalánsku je opět těsná politická většina pro nezávislost. Madrid o tom nechce ani slyšet.

Jedenadvacátého prosince, kdy se Evropa blížila k Vánocům a ukládala se k politickému spánku, volili Katalánci do místního parlamentu. Mimořádné volby vypsala centrální vláda v Madridu, byl to pokus vyjít ze slepé uličky. Do té se nejbohatší provincie Španělska dostala po 1. říjnu, kdy se v referendu přes 90 procent hlasujících (účast byla ovšem pouhých 42 procent) vyslovilo pro nezávislost Katalánska. Madrid, který předem varoval, že referendum je protiústavní, a tudíž nelegální, do provincie poslal tisíce policistů, kteří blokovali volební místnosti, zabavovali urny a ve volebních místnostech i na ulicích venku při srážkách zranili asi tisíc demonstrantů.

Sedmadvacátého října, po téměř měsíčním váhání, katalánský parlament odhlasoval jednostranné odtržení od Španělského království, načež španělský premiér Mariano Rajoy zrušil v provincii samosprávu a prokuratura přistoupila k zatýkání. Za organizaci referenda, jež prý vedlo k násilí, vrhla do vazby 11 separatistů. Dosavadní katalánský prezident (v jiném systému by se mu říkalo hejtman nebo zemský premiér) Carles Puigdemont a čtyři jeho kolegové se zachránili útěkem do Bruselu.

Útočiště v Belgii jim nenabídl nikdo z evropských institucí, nýbrž belgický ministr pro přistěhovalectví, jinak člen vlámské separatistické strany N-VA, která jen tak mimochodem v Evropském parlamentu sedí v eurorealistické frakci s českou ODS a polskou PiS. V nabídce se projevila solidarita bohatých. Vlámové jsou bohatší polovina Belgie, stejně jako je Katalánsko nejbohatší provincií Španělska. Podle katalánských úřadů se z Barcelony do Madridu přerozděluje 12 až 15 miliard eur ročně, podle španělského ministerstva hospodářství „jen“ osm miliard ročně, reálných může být deset miliard – na osmimilionovou společnost určitě vysoká částka. Masivním penězovodem z provincie do centra se však nedá vysvětlit všechno. Katalánci se cítí být kráceni i kulturně a obecně politicky.

Tvrdý kurz nastolený na podzim v odbojné provincii se projevil jak rozpuštěním autonomní vlády, tak cílenými čistkami. Navštívil jsem v Barceloně mimo jiné starého historika Jaumeho Sobrequése, který byl mimochodem kdysi senátorem za španělskou Socialistickou stranu, ale dnes je jednoznačně pro samostatnost. Doyen místní historické obce Sobrequés je ředitelem Katalánské společnosti pro historická studia a donedávna byl i ředitelem Centra pro soudobé dějiny. Na stole v jeho pracovně ležel při mé návštěvě dekret ze začátku listopadu, jímž mu sdělovali, že je z centra propuštěn. Takových případů je dnes zhruba sto. Na moji otázku, zda se Sobrequésovi dostalo nějaké stavovské solidarity od španělských historiků, se na mne udiveně podíval: „Samozřejmě že ne.“

Strany, které jsou na rozdrobené politické scéně jednoznačně pro samostatnost, dostaly 21. prosince ve volbách 47,5 procenta – a tenkou absolutní většinu. Strany jednoznačně prošpanělské získaly 42 procent, zbytek, s devíti procenty, tvoří váhající střed. Nevyšly tak naděje Rajoye na zhoupnutí kyvadla zpátky ke Španělsku, ale ani naděje separatistů, kteří naopak doufali, že policejní brutalita zafunguje jako volební bonus v jejich prospěch. Dnes je fakticky obnoven výchozí stav fifty fifty, slepá ulička, pat.

Centrální vláda disponuje silovými prostředky, jak tuto remízu vychýlit na svou stranu. Především se může pokusit odlamovat z křehké většiny nepřítele v parlamentu. Ten čítá 135 členů, separatisté v něm drží většinu 70 křesel. Z těch 70 dosud sedí tři poslanci ve vězení, v bruselském exilu je jich dalších pět včetně Puigdemonta. Úřady ovšem mezi oběma skupinami rozlišují. Trojici vězněných poslanců se nedá upřít, že se zdržuje na území Španělska, takže úřady dovolily, aby za ně při ustavující schůzi parlamentu hlasovali náhradníci. Ale za pětici exulantů žádní náhradníci být nesmějí. 

Rajoy hraje vysokou hru o územní celistvost království a hraje ji brutálně. Puigdemontovi, který je dnes hlavní postavou separatistického hnutí, upírá právo nechat se znovu zvolit prezidentem v nepřítomnosti. Rajoy doslova prohlásil, že pak s odvoláním na článek 155 španělské ústavy povládne odbojné provincii i nadále přímo z Madridu. Pokud se Puigdemont vrátí do Katalánska, hrozí i jemu zatčení a teoreticky až 30 let vězení. Rozhodnutí přitom musí padnout do 31. ledna, kdy vyprší zákonná lhůta pro volbu nového prezidenta. Dilema, kdy moje osobní svoboda znamená, že můj blok postrádá ve sněmovně důležitý hlas, zažívají dnes ještě čtyři další Puigdemontovi kolegové v belgickém exilu.

Co dál?

Autor už před dvěma lety slyšel v Barceloně úvahy o občanské neposlušnosti typu neplacení daní. Dnes, kdy jsou Katalánci bohatší o zkušenost s evropskou nereakcí na násilí z 1. října, novinář barcelonského serveru Vilaweb Andreu Barnils tvrdí, že úvahy mezitím pokročily a separatisté by mohli organizovat stávky na dálnicích, které vedou do Španělska z Francie – přes Katalánsko.

Tento jeden z nejproevropštějších a přitom nejvíce prosperujících koutů staré Evropy prožívá zklamání z evropského snu. Politickým světem v Barceloně se šíří spekulace, že za nesrozumitelným lavírováním Puigdemonta a spol. před vyhlášením samostatnosti 27. října stály intervence Donalda Tuska. Prezident Evropské rady údajně na katalánskou reprezentaci apeloval, ať neprovádí žádné nevratné kroky, pak se však nijak nepostaral o to, aby s nimi Rajoy zasedl ke stolu a jednal.

Katalánský nacionalismus se nedefinuje etnicky a podle krve, separatisté mezi sebou rádi vítají „odrodivší se“ Španěly i nešpanělské cizince. Podle hypotézy sociologa Alberta Banilla roste volební potenciál separatistů o jedno procento ročně, neboť ve španělských rodinách, které se do provincie masivně stěhovaly za prací po celé 20. století, postupně vymírají generace, jež se ještě narodily mimo Katalánsko, zatímco jejich španělské děti už se zpravidla cítí jako Katalánci. Vypadá to na dlouhou, opotřebovávací politickou válku, která přitom zásluhou jedné či druhé strany může v podstatě kdykoli eskalovat.