Je pár dní od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Slovenské deníky vyšly s černými titulními stránkami a s emotivními texty. V rychlíku do Bratislavy pročítám narychlo hlavní slovenské zpravodajské portály a nejčtenější periodika přinášející on-line zpravodajství k politické krizi. Všechny mají společná témata: brutální vražda, zločinecká organizace ’Ndrangheta, strach novinářů nebo závažné informace mířící k předsedovi vlády Robertu Ficovi.

Ohavná vražda dvou mladých lidí se stala nedaleko Trnavy, zhruba čtyřicet minut jízdy autem od slovenského hlavního města. V obci Veľká Mača se policie k zastřelenému páru dostala až po několika dnech. Investigativní novinář portálu Aktuality.sk Ján Kuciak právě dokončoval článek o italské mafii, jejíž moc se dostala až na Úřad vlády. Na své podnikání získávala dotace z eurofondů. Největší zlost v novinách je ale upřena na premiéra Roberta Fica. Jeho poradkyně Mária Trošková velmi dobře znala Antonina Vadalu, dříve s ním totiž podnikala. Obraz u veřejnosti si premiér nevylepšil ani tím, že na dopadení vraha vypsal odměnu jeden milion eur. Částku v hotovosti (!) pak na tiskové konferenci demonstrativně představil zaskočeným novinářům. „Zatímco naše vláda hrozila teroristy, kteří by mohli přijít mezi uprchlíky. A zatímco premiér Fico s Kaliňákem testovali protiimigrantský plot. A fotili se s ostnatým drátem v Řecku. Nedokázali nás ochránit před skutečným zločinem. Atrapy plotů, drsné řeči a výrazné tiskovky. A teď je odměna za dopadení vraha vyložená na stolku jako ve večerní televizní soutěži,“ píše ve sloupku na titulní straně deníku SME Zuzana Kepplová.

„Co s tím Fico udělá?“

V podvečerní mrazivé Bratislavě chybí pár minut do začátku pietního pochodu. Několik stovek lidí se schází na náměstí Slovenského národního povstání. Účastníci pochodu drží v rukou svíčky a někteří i transparenty, které obviňují z tragické střelby ministra vnitra Roberta Kaliňáka a premiéra Roberta Fica. Je cítit beznaděj i zlost. „Doufám, že nás bude pár tisíc. Půjdeme jen na Úřad vlády, kde položíme svíčky, a v tichosti se rozejdeme,“ říká mi jeden z organizátorů. Úřad vlády je vzdálen z náměstí SNP jen pět minut rychlé chůze. Pochod ale nakonec trvá několik desítek minut. Lidé před branami Úřadu vlády postupně pokládají svíčky a policistům hlídkujícím za plotem věnují zlostné pohledy. Akce je hodna slova pietní, nikdo v davu se neodváží mluvit nahlas.

Pieta se dotýká i lidí v hospodách, kteří sledují rozcházející se demonstranty. „Jsem zvědav, co s tím Fico udělá. Tohle nemůže jen tak ustát,“ říká výčepní v malé hospodě kousek od Úřadu vlády. Teď si premiér asi odpustí přirovnání novinářů k „špinavým protislovenským prostitutkám“. Alespoň na nějakou dobu. Od vedlejšího stolu je slyšet, jak se probírají různé varianty řešení nastávající politické situace. „Teď do toho ta opozice šlápne, uvidíš. Určitě padne vláda a budou předčasné volby,“ dohadují se dva mladíci. Příběh zavražděného novináře a článek, který nedokončil, je momentálně hlavním tématem po celém Slovensku.

Šok a zděšení nedopadlo jen na obyvatele hlavního města. Novináři vnímají smrt kolegy velmi citlivě a připodobňují vraždu k útokům na svobodu slova a omezování demokracie. V redakci Denníku N, sídlící v administrativní budově kousek od zastávky Pionýrská, je smutek přímo hmatatelný. Do ztichlé redakce mě přivede šéfredaktor Matúš Kostolný, jenž mě přijal narychlo hned ráno. V rozhovoru přibližuje náladu veřejnosti vůči médiím. Ta jsou ze strany politiků neustále terčem verbálních útoků. „Na Slovensku je to stejné jako v České republice. Náš premiér Robert Fico to dělá déle než Miloš Zeman. V tomhle se předhánějí, kdo je větší idiot. Je to ale moderní všude na světě. Útočí na ta média, snaží se je zdiskreditovat. Podle mě s jasným cílem – aby veřejnost nepoznala, co je a není pravda. Následně, kdy média přinesou nové odhalení, politici řeknou, že to jsou ti špinaví hajzlové, kteří jsou zaplacení a zaujatí,“ říká Kostolný. Nálada novinářů v redakci se podle něho jednoznačně změnila. „Na tohle se nemůžete připravit. Jednoduše s tím nikdo nepočítal. Neznám nikoho na Slovensku, a to jsem v médiích dvacet let, kdo by počítal s takovou možností. Dokonce ani v devadesátých letech. Útoky na novináře byly horší, to bez debaty, také šlo o život. Ale nestalo se to,“ připomíná Matúš Kostolný.

S ním souhlasí i investigativní reportérka z téhož deníku Monika Tódová. Na její tváři je vidět, že se ze smrti Jána Kuciaka nedokáže doteď vzpamatovat. „V redakci je to už trochu lepší, než to bylo v pondělí. Mezi novináři, se kterými se věnujeme těmto tématům, je to ale stále smutné. Je to hrozné, co se stalo, a jsme z toho všichni pořád v šoku. Je to těžké,“ říká. Sama má s verbálními útoky zkušenosti. Před dvěma lety ji ministr vnitra Robert Kaliňák nazval estébačkou, protože opakovaně pokládala stejnou otázku. „Myslím na to každý den, že zůstat novinářem je prostě důležité i v takto těžké chvíli,“ říká mi na závěr redaktorka.

Upadlá, zkažená a nevkusná moc

Po návštěvě první redakce se zmrzlou dopolední Bratislavou přesouvám kousek od centra, kde sídlí redakce periodika Týždeň. V dlouhé chodbě jsou naskládané výtisky týdeníků, na různých nástěnkách vylepené staré titulní obálky. „Je to tady docela takový underground,“ říká mi na přivítanou Ondrej Grenčík, který se v Týždni stará o obchod. V jedené kanceláři visí fotografie Václava Havla a kytaristy The Rolling Stones Keitha Richardse.

V malé redakci však vládne odlišná atmosféra. Redaktoři se dívají na tiskovou konferenci opoziční strany SaS. Poslankyně a místopředsedkyně Národní rady Slovenské republiky Lucia Nicholsonová kritizuje působení ministra vnitra Roberta Kaliňáka a premiéra Roberta Fica. „Čeká se hlavně na vyjádření ministryně spravedlnosti Lucie Žitňanské. Je vnímána jako nejcitlivější člověk z celé vlády,“ komentuje redaktor Michal Magušin probíhající koaliční jednání. S šéfredaktorem Štefanem Hríbem se poté bavíme o začínající spolupráci novinářů napříč redakcemi. „Vražda novináře se na Slovensku stala poprvé. Nevím, jestli to nebylo i poprvé ve střední Evropě za posledních pětadvacet let. Samozřejmě že to média i nás v Týždni zasáhlo nějakým způsobem, navíc Ján Kuciak své první články psal u nás, ještě s Markem Vagovičem, takže to ještě znásobilo ten pocit. Řekl bych, že všichni více pracujeme. Všechny články, co píšeme, i na web, jsou teď pětkrát více čtené. Lidé se teď mnohem víc zajímají o to, co se stalo,“ říká Štefan Hríb.

Kromě aktuální situace ohledně premiéra Roberta Fica se dostáváme také k tiskové konferenci na Úřadu vlády, kde předseda vlády před novináře vyskládal bankovky v hodnotě milionu eur jakožto odměnu pro toho, kdo policii přivede na stopu vraha. „Když jsem viděl tu tiskovku, tak jsem zprvu nechtěl věřit tomu, že jsou to peníze, že je to opravdu milion eur. Pocit z té tiskovky je strašidelný. To je dojem z lidí, kteří si myslí, že peníze zmůžou všechno, že peníze jsou to, co změní vyšetřování. Celé to aranžmá bylo navíc takové mafiánské, tři lidi stojí v oblecích a vedle nich je milion eur. Navíc je tam zakuklenec se samopalem, na Úřadě vlády. Myslím, že tím, jak nakládají s mocí, se zkazili a považují toto aranžmá za normální. Přitom ono samo to z definice vypadá mafiánsky. Všichni lidé, kteří byli na té tiskovce, všichni diváci, se kterými jsem se o tom bavil, byli zděšeni, vnímali to jako nějaké doupě. Mimochodem, proč tam byl ten zakuklenec? Aby novináři neukradli ty peníze? A kdyby se o to někdo pokusil, zastřelí ho? Nebo co se tím vším chtělo říct? Je to projev moci, ale upadlé, zkažené a nevkusné moci,“ líčí své dojmy Štefan Hríb.

Zkušenosti s politickou vraždou

Po vřelém přivítání však musím redaktory opustit, přesouvám se k prezidentskému paláci, kde na mě čeká novinář a přispěvatel konzervativního deníku Postoj Jaroslav Daniška. Kdysi býval i poradcem ministra vnitra. Míříme k pietnímu místu, kde byl zavražděn Róbert Remiáš. Bývalý policista zahynul ve svém autě v roce 1996, když mu pod sedačkou explodovala nastražená bomba. I když byl z vraždy obviněn tehdejší ředitel Slovenské informační služby Ivan Lexa, soud ho zprostil obvinění. Jakékoli další důkazy pak smazal Vladimír Mečiar amnestií. „Tahle země má zkušenosti s politickou vraždou. Neříkám, že to je jako v případě Jána Kuciaka. Jen je dobré vědět, jak se Slovensko chová k takovým obětem. Podívejte se na jeho památník,“ říká mi Jaroslav Daniška a ukazuje na pietní místo v plotě, ze kterého roste drátem propletený křesťanský kříž: „Je to takové nehezké. V Polsku by po dvaceti letech od politické vraždy byl místo toho památník z mramoru.“

Podle Daniškova názoru se politická kariéra Roberta Fica neodvratně blíží ke svému konci. Problém politiků na Slovensku je podle něho ve velké nepřipravenosti. „Všechny strany mají v čele podnikatele. Všechny mají ten tvrdý fanklub, ale jsou nepřijatelné pro ostatní. Igor Matovič z OL’aNO je strašně výstřední. Umí pracovat s médii, ale šaškuje, pláče, křičí, nadává a prostě přehání. Fica obvinil, že má někde 700 milionů eur. To je však suma, která je mimo realitu. Boris Kollár ze Sme Rodina, to je takový playboy, který měl kontakty s mafií v devadesátých letech. Richard Sulík z SaS je nezralý. Ve vlastní straně nemá kandidáty na ministra vnitra nebo zahraničí. Přitom je to nejsilnější opoziční strana. Navíc nemá autoritu, je zároveň europoslancem, takže v Bratislavě skoro vůbec není. Ta strana je nepostavená,“ říká mi Daniška. Podle bývalého poradce ministra vnitra získá v příštích volbách opozice většinu. „Jenže lidé nevěří, že opoziční strany budou schopny spolupracovat. To je dlouhodobý problém té středopravicové scény. Poslední dvě pravicové vlády se rozpadly, byly předčasné volby. Jak Dzurindova KDH, tak kabinet Radičové. Ta měla založenou vládu na takovém konfliktě, že to sama nedokázala zvládnout. Po kauze Gorila se obnovila politická scéna. Ale k horšímu. Bude to zlé, zemi čeká dlouhodobější nestabilita,“ prorokuje Jaroslav Daniška.

Loučíme se před redakcí deníku SME. V největších novinách na Slovensku pracuje redaktor Adam Valček, který spolupracoval s Jánem Kuciakem na jeho reportáži o italské mafii. Při příchodu do redakce se mě ptá, zda nejsem alergický na psy. Proč? Vysvětluje mi, že si je musel vzít do práce kvůli policistům – ti mu doma instalují bezpečnostní systém. Je také jedním z novinářů, kteří dostali policejní ochranu. Ve vyklizené kanceláři se mi svěřuje, že je stále vystresovaný a v jednom kole. S Jánem Kuciakem na tématu spolupracoval několik měsíců, měli se setkat v lednu: „Ale to se nepovedlo z mojí strany. Nevěděl jsem o tom, kam až Ján v případu dospěl. Věděl jsem ale, že se podařilo spojit Márii Troškovou s Antoninem Vadalou a ’Ndranghetou,“ popisuje mi spolupráci s Jánem Kuciakem. Přes prvotní šok ze smrti kolegy se prý další práce na podobných tématech nebojí. „Jestli si někdo myslel, že vraždou novináře umlčí či zastaví vydávání článků, hluboce se mýlí,“ říká přesvědčeně.

Z redakce deníku do centra města je to deset minut pěšky. Chci se podívat ještě na náměstí SNP, kde se lidé stále scházejí, aby uctili památku zavražděného páru. Jedna žena zapaluje svíčku a pokládá ji ke stovkám dalších. Mlčky se zadívá na fotografii Jána s Martinou a před odchodem se pokřižuje. Moment, který si budu pamatovat jako jeden z nejsilnějších ze zimní Bratislavy otřesené tragickou událostí.