Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.
Tento rozhovor zřejmě nepotřebuje dlouhý úvod. Je pro každého, koho v posledních letech obecně a během právě skončených prezidentských voleb zvlášť napadlo, jestli už se nestává cílem nějakých mediálních masáží. Profesoru Janu Jirákovi za čtyřicet let pedagogické práce prošla rukami značná část dnešních českých novinářů.
Strach je mimořádně silná emoce, která manipuluje s politikou i ekonomikou. V politice to právě teď v přímém přenosu sledujeme jako z učebnice pro manipulátory. Andrej Babiš bez zábran zneužívá strachu lidí z války, o jehož síle ho pečlivě přesvědčily průzkumy. V ekonomice má strach ještě rychlejší a bezprostřednější projevy. Okamžitě manipuluje cenou. Všechny prudké vzestupy a pády měn, cen i celých ekonomik mají na svědomí strachy.
„Skončili jsme jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,“ zpívá v jedné z nejznámějších písní skupiny Olympic její frontman Dalibor Janda na text Pavla Vrby a je to samozřejmě píseň milostná, která pojednává o smutku po partnerském rozchodu. V nastalých chvílích jde ovšem citovaný text aplikovat na povolební situaci Ti, kteří se dočkali svého prezidentského vítězství a kteří před jeho završením šturmovali emoce kupříkladu tvrzením, že zastánci opačného názoru jsou zlo, by se teď, když už se nedokázali ovládnout dřív, měli fofrem uklidnit a zpytovat svědomí.
Možná jste i vy v posledních týdnech podvědomě zaznamenali zvýšení zájmu o umělou inteligenci, i když se o ni jinak vůbec nezajímáte. Způsobil ho ChatGPT. Je to internetový chatovací program, v němž si můžete povídat s umělou inteligencí. Umělá inteligence zaměstnává již dlouho určitý typ lidí, v posledních letech i profesionálně – do tohoto oboru se lijí velké peníze a přičítá se mu strategický význam. Ovšem pro laickou veřejnost to zůstávalo dost vzdálené. Slýchávali jsme o strojovém učení, dovídali jsme se o specifických aplikacích, třeba o strojovém rozpoznávání obličejů, o samořídicích autech nebo o šachových programech.
Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity. Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.
Mobilizace se stala hojně skloňovaným tématem posledních dní. A to zejména v souvislosti s válečným konfliktem odehrávajícím se na Ukrajině, nedaleko našich hranic. Všeobecný rozruch vyvolalo, když se o ní, byť jen v teoretické rovině, zmínil náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka, který připustil „výběrovou mobilizaci“ v případě války mezi NATO a Ruskem.
Druhé kolo prezidentské kampaně začalo velmi ostře. Andrej Babiš se rozhodl tu svou postavit na naznačování, že jeho oponent Petr Pavel zatáhne Česko do ozbrojeného konfliktu. Vyvolalo to pozdvižení. Prezident nemá pravomoc vyhlásit sám od sebe válku, ani kdyby chtěl, což Petr Pavel nechce. Zároveň se v temných zákoutích internetu začala šířit zpráva, že se chystá vyhlášení mobilizace, pokud Pavel bude zvolen. To vedlo k osočování Babiše, že šíří dezinformace a nahrává Rusku. Nakolik šíření pochybných zpráv ovlivňuje politickou debatu, popsal Vojtěch Bahenský, analytik Asociace pro mezinárodní otázky, expert na tzv. hybridní hrozby.
Lidé, kteří Andreji Babišovi víc než soužití s dotačním světem EU vyčítali komunistickou minulost, v poslední době kritizují každý hlas upozorňující i na dosud málo známou předlistopadovou minulost jeho soupeře Petra Pavla. Asi největší nálož v posledních dnech obdržel Michael Kocáb po svém vystoupení na Českém rozhlase. Už delší dobu Pavlovu minulost tematizuje historik Petr Blažek. Naopak herec David Vávra ve prospěch generála oživil formát Alles Gute a nedávno s Milanem Šteindlerem natočil předvolební skeč na jeho podporu. Sestavu Salonu Echa uzavírá ředitel nevládní organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Andrej Babiš je nejvíc polarizující, odpor většiny společnosti vyvolávající figurou, jakou česká politika po roce 1989 zažila. Tím, že se rozhodl kandidovat v přímé volbě hlavy státu ve většinovém dvoukolovém systému, se v ostrém světle obnažilo, co dlouhodobě ukazovaly průzkumy. Míra odporu vůči němu neklesala. V kampani se naopak jeho ostrou hrou s vyvoláváním strachu z války začala hrotit. Dávno pryč byl smířlivý strýc Andrej Babiš, jak se snažil prezentovat po ohlášení prezidentské kandidatury. Na scéně řádí Andrej Babiš, tak jak ho všichni znají od nástupu do politiky.
Třiatřicetiletý Lukáš z Prahy si dává velký pozor na to, co sní. Zná složení každé potraviny, kterou kupuje, ví (nebo si aspoň myslí, že ví), odkud jídlo pochází, a mezi jednotlivými pokrmy si dopřává pauzu nejméně tři hodiny. Pozvat Lukáše na oběd je pro hostitele výzva. Patří mezi ty, kdo si důkladným výběrem jídla chrání své zdraví. „Už nejsem zvyklý trávit některé potraviny, když sním sýr, cítím se divně,“ přiznává. Podle něho za většinu nemocí může přemíra masa, mléka a všeho smaženého. To je důvod, proč lpí na zdravé stravě. A není sám.
Nejsou Sudety jako Sudety, říká se teď, když se rozebírá to evidentní rozdělení země, které přitom vyvstane po každých volbách. Snad aby to tak nebolelo nebo nebilo do očí, tak se poukazuje na to, že to není tak jednolité, že občas někde třeba nevyhrál Andrej Babiš. A opravdu jsou taková místa. Třeba na Božím Daru, v exkluzivní obci v Krušných horách, vyhrál s přehledem Petr Pavel, dokonce Babiš byl až třetí za Danuší Nerudovou. Jenže hned ve všech dalších místech kolem, třeba v třikrát větším Jáchymově, už to dopadlo jako v „klasických“ Sudetech.
Máte studie, máte tvrdá fakta? To byl oblíbený způsob, jak utnout kritiky covidových opatření, lockdownů, tlaku na očkování, hlasy těch, kteří přitom třeba kritizovali jen na základě předběžné opatrnosti. Čerstvě vyšlo několik studií, které pro m-RNA vakcíny dopadají velmi špatně. Ale pozornost už se přestěhovala jinam, takže o těch studiích se nepíše ani nemluví.
Častá otázka občanů po takových událostech, jako jsou třeba volby, zní, jak se může stát, že se oblíbencem tolika lidí stane psychopat. Všichni přitom vidí nebo mohou vidět, že nejde o normálního jedince, že ten člověk nese známky abnormality, že je nějakým způsobem duševně vyšinutý. A přesto mu důvěřuje tolik lidí, tolik lidí je ochotno ho následovat a poslouchat.
V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.
Koncem prosince zažil Twitter souboj dvou opravdových gigantů. Jednoho z účastníků netřeba představovat, jde se o všeobecně oblíbenou prorokyni zelené zkázy a švédskou nepřítelkyni CO2 Gretu Thunbergovou. Na odpor se jí postavil Andrew Tate, ještě nedávno obskurní postava, který se během posledních pár let stal oblíbencem těch pochybnějších koutů pravicového internetu a guruem mladých mužů. Ve skutečnosti si Tate začal, když tweetoval, že má 33 aut a aby mu Thunbergová dala e-mailovou adresu, na kterou by jí mohl poslat kompletní seznam i s jejich „obřími emisemi“. Thunbergová ve své odpovědi naznačila, že Tate má malý penis.
Dnes začínají volby. Vydáte se tedy splnit svou občanskou povinnost, dorazíte do volební místnosti a hodíte svůj hlas do urny. Vtom vás polije horko. Vzpomenete si, že jste před pár týdny kývli na účast na volebním večírku. Vybraná společnost bude společně sledovat sčítání hlasů, komentovat a diskutovat. Váš neblahý pokus sledovat politické dění však skončil tím, že jste usnuli během předvolební debaty, a hlasujete pro jediného kandidáta, jehož volební lístek nesežral váš pes. K účasti na párty vás zlákal pouze příslib alkoholu a chlebíčků.
Letošní prezidentské volby můžeme uchopit jako výběr z nabídky (málo zajímavých) kandidátů nebo třeba jako příležitost k úvaze o rozdílech napříč sociálními vrstvami i napříč republikou. Zatímco na venkově a hlavně v pohraničí nadprůměrně boduje Andrej Babiš, ve vnitrozemí a hlavně velkých městech stačí kandidátovi naznačit, že je nabídkou pro lepší lidi, a ti, kdo se za ně považují, ho zahrnují do svých úvah. Hudebník a bavič Xavier Baumaxa se pohybuje mezi oběma světy. Rozhovor byl veden tak, abychom se vyhnuli přímému hodnocení jednotlivých kandidátů a hodnotili spíš stav společnosti.
Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“ Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí.
Nekandiduji proti něčemu, kandiduji pro něco. Opakuje často v debatách Danuše Nerudová, která patří do trojice největších favoritů historicky třetí přímé prezidentské volby. Čtyři dny předtím, než v pondělí 9. ledna odešlo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, to ale vypadalo, že lidé volí spíš proti něčemu. Vybírají si kandidáta, kterého považují za nejméně špatnou volbu. Poslední dny kampaně mohou všechno otočit. Mohou přiletět černé labutě, které nikdo nečekal. Ve čtyřech dnech před uzávěrkou jich přiletělo docela hodně. I tento text nutně odráží stav a atmosféru k pondělnímu večeru.
Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?
Ne že bychom museli dávat Němcům ve všem za pravdu, ale tady si jimi pomůžeme. Společnost pro německý jazyk pravidelně vyhlašuje slovo roku a tím slovem pro rok 2022 se stala typicky německá složenina Zeitenwende. Tedy „přelom epochy“. Není to jistě nic překvapivého, často se po nějaké události říká, že znamenala přelom: listopad 1989, 11. září 2001, hospodářská krize 2008… Všechno už tu bylo a – všechno se nějak stabilizovalo. Ale není to, čím svět prochází nyní, po covidu a po ruském útoku na Ukrajinu, přece jenom jiné? Nejsme nyní opravdu na rozhraní časů?
Na prvního ledna Je ve mně rozhledna A se svým nadhledem Vyčnívám nad ledem… Napsal jsem báseň Předsevzetí. A jako snad každý rok si vytvořil v hlavě seznam toho, co musím na svém životě změnit. První leden je dobrá startovní čára. Když jsem to řekl kamarádce do telefonu, pravila, že rok je něco jako běžecký ovál a že si tu startovní čáru můžu nakreslit kamkoli, tak proč zrovna teď? Já se ale rád držím tradic. První leden je pro mě asi nejvhodnější. Především se mění letopočet a pak, když se člověk rozhodne o předsevzetích na příští rok už třeba začátkem prosince.
Můj oblíbený britský konzervativní politický a společenský magazín The Spectator mě včera šokoval článkem s titulkem „Nejlepší mocktaily pro suchý leden“. Takže i tato bašta proti neustálému postupu vyznavačů zdravého životního stylu, jedna z pravidelných rubrik se jmenuje prostě „pití“ a opravdu nejde o hledání té nejlepší sody, padla, pomyslel jsem si. Naštěstí se ukázalo, že časopis vydal i článek nazvaný „Suchý leden je krutý“.
Není žádná nadsázka, řekneme-li, že uplynulý rok patřil k těm horším. Regulérní válka v Evropě, inflace, hrozící recese, energetická krize. Výbušná kombinace, kvůli které řada lidí ráda dala roku 2022 vale. Ani ty předchozí roky, poznamenané pandemií covidu, nepatřily mezi ty nejšťastnější. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Například všichni můžeme být rádi, že nežijeme v roce 536, který je podle historiků horkým kandidátem na nejhorší rok dějin.
Druhé dekádě dvacátého století se říká „řvoucí dvacátá“. Jednalo se o krátkou dobu zhruba deseti let, kdy byl svět v pořádku, pomalu se vzpamatovával z první světové války a ekonomická krize třicátých let byla ještě v nedohlednu, stejně jako druhá světová válka. Byla to doba hospodářského boomu, večírků, jazzu a zhýralosti. Rok 2022 měl být začátkem nových řvoucích dvacátých. Po odeznění pandemie covidu lidé měli vyjít ve velkém do ulic a radost z konce lockdownů vyjádřit nastartováním ekonomiky, divokými párty a všeobecným veselím. Nic se z toho nestalo
Generální ředitel J&T Banky Štěpán Ašer si přečetl aktuální průzkum vysněných firem a institucí, pro které by chtěli pracovat mladí absolventi ekonomie na českých vysokých školách. Výsledek ho vyděsil tak, že k němu napsal komentář do Hospodářských novin. „Studenti českých ekonomických škol chtějí pracovat pro stát. Mladá generace, která by měla brzy převzít otěže při tolik potřebném restartu české ekonomiky, si do top desítky ideálních zaměstnavatelů z poloviny navolila státní instituce? Znamená to snad konec podnikavosti mezi současnou mladou generací?“
Petardy, rachejtle a domácí ohňostroje, které lidé odpalují s příchodem Nového roku, jsou ve větších městech často příčinou extrémního znečištění ovzduší. Maximální koncentrace prachových částic naměřené krátce po půlnoci Nového roku bývají na městských stanicích nejvyššími z celého roku, řekl vedoucí oddělení kvality ovzduší z brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu Jáchym Brzezina.
Vláda Petra Fialy (ODS) prožila první rok ve funkci, který byl poznamenán především ruskou invazí na Ukrajinu a s ní spojenou krizí. S tou se pojí vysoká inflace, drahé energie a propad životní úrovně. Pro rok 2023 vláda slibuje, že do konce března představí revizi programového prohlášení, která může výrazně ovlivnit její další působení. Mezi konkrétní sliby jsou například důchodová reforma, novelizace zákona o zadávání veřejných zakázek, ale třeba také podpora bydlení.
Humphrey Bogart, můj vzor mužnosti, ke kterému bych se chtěl v příštím roce zase o trochu víc přiblížit, říkal, že není na světě věc, kterou by nespravily dvě sklenky skotské s ledem. Není asi třeba to brát doslova, ale něco na tom určitě je, což je možná vhodné právě tyhle dny – s mírou – vyzkoušet. Je pravda, že Humphrey to myslel asi spíš pro odstranění nedorozumění mezi dvěma muži, případně pro zmírnění napětí mezi ženou a mužem, to opravdu dělá divy, i když nesmí se to přehánět a taky se to musí trochu umět.
