Jan Burian

/

Články autora

Loučení

Vzpomínáte na tu scénu z filmu Forrest Gump, kde se hlavní hrdina filmu rozběhl napříč Amerikou a pak, po čase, když už spolu s ním běžela spousta lidí, se najednou zastavil a řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu, lidi, domů“? Začal jsem se učit psát fejetony v roce 1991. Byla to rušná porevoluční doba a já jsem se potřeboval nějak vypsat ze svých pocitů a nálad. Fejeton je žánr, který to umožňuje. Můžete do něj namixovat postřehy ze světa kolem a zároveň nešetřit vlastními zážitky. Může to být příběh, vzpomínka, věštba – cokoli.

Velikonoce bez bolesti

Neumím se modlit. Ale i tak dnes chápu Vánoce i Velikonoce spíš jako svátky duchovní. Líbí se mi a mám k nim úctu. O letošním velikonočním pondělku mě ovšem pozvali přátelé z Velvar na tradiční pomlázku. Jel jsem a myslel na to, jak jsem byl vychováván nekřesťansky. V šedesátých letech minulého století, v době hippies a nové české filmové vlny, jsme o Vánocích, které se tehdy psaly s malým „v“, nemívali ve škole vánoční večírek. Mívali jsme „jolku“.

Osamělým písničkářům je dvacet

Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.

Z abecedy klavíristy

Koupil jsem si nevelkou elegantní knížku Alfreda Brendela Abeceda klavíristy. Hraju na ten nástroj šedesát let, tak by asi bylo zvláštní, kdybych ji nechal v knihkupectví na poličce. Nedalo mi to. Afred Brendel se narodil před více než devadesáti lety v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk, ale je považován za britsko-rakouského umělce, jednoho z nejvýznamnějších pianistů současnosti. Otevřel jsem jeho knížku ještě v knihkupectví, protože mi tam k tomu uvařili kávu, a obdivně četl:

Můj život s Johnem Calem

„Jsi duch, la la la la la la la la la...“, to se tak krásně zpívá! Je to vlastně zároveň to jediné, čemu člověk může opravdu porozumět v surrealistickém textu Paris 1919 od Johna Calea, mého nejoblíbenějšího Welšana. Byl teď znovu v Praze a měl jsem to štěstí ho po letech slyšet naživo. Je mu o deset let víc, než mně, a já už nemám moc takových starších přátel, kteří by mi ukazovali cestu a dávali vědět, na co se mám připravit. John Cale, aniž by o tom mohl vědět, to tak dělal odedávna.

Buď s námi, jaro

Uprostřed února jedu tramvají a myslím na jaro. Nejspíš hodně předčasně, ale letos se mi zima nějak nepozdává, nějak mi studeně zalézá pod svetr. Zaklekla si na mě, jak by možná řekl jistý politik. Slunce mi připadá dál než jindy a já nějak přehnaně dlouho rozsvěcím nejsilnější žárovku v kuchyni, abych si aspoň trochu užil vytouženého světla. V jednom islandském filmu mě zaujala lampa, která prý Seveřanům dokáže simulovat slunnou atmosféru, aby nepropadali depresím. Deprese naštěstí nemám, ale taková lampa by se mi občas hodila.

Volební sny

Člověk se snaží normálně žít a pracovat, ale stejně těm volbám neunikne. Obličeje z billboardů, které míjí cestou autem, mu pomalu vnikají do snů. Já jsem si třeba nikdy nemyslel, že by se mi mohlo zdát o Jaroslavu Baštovi. Jenže to jeho předvolební heslo, že nepřipustí válku, jako by vrhalo nové světlo na problematiku úlohy osobnosti v dějinách...

Předsevzetí

Na prvního ledna Je ve mně rozhledna A se svým nadhledem Vyčnívám nad ledem… Napsal jsem báseň Předsevzetí. A jako snad každý rok si vytvořil v hlavě seznam toho, co musím na svém životě změnit. První leden je dobrá startovní čára. Když jsem to řekl kamarádce do telefonu, pravila, že rok je něco jako běžecký ovál a že si tu startovní čáru můžu nakreslit kamkoli, tak proč zrovna teď? Já se ale rád držím tradic. První leden je pro mě asi nejvhodnější. Především se mění letopočet a pak, když se člověk rozhodne o předsevzetích na příští rok už třeba začátkem prosince.

Sorry jako

Jedu po dálnici D1 na hranici povolené rychlosti a pořád mě přitom někdo předjíždí, často i zprava. Abych na to nemusel myslet, poslouchám v rozhlase rozhovor s jakousi dámou, která se vrátila z emigrace v USA a přivezla si svého, už značně amerického dospívajícího synka. Poslala ho na skautský tábor a on jí záhy hlásil, že si o něm ti ostatní táborníci myslí, že je divný. Prý proto, že když udělá nějakou chybu, tak se jim omlouvá.

Jen koleno, víc nic

Utíkám se schovat sám před sebou do břevnovské kavárničky, kam se chodí hlavně na zmrzlinu. Dám si kopeček slaného karamelu, veganské pistáciové a rýžové a uvelebím se v nejzapadlejším rohu místnosti, abych měl klid. Měl bych psát pravidelný fejeton, a přitom mě napadají jen samé nové písničky. Na nic jiného teď nedokážu myslet. A vzhledem k tomu, že fejetony se mi nejlíp píšou, když se mi přihodí něco zvláštního či výjimečného, když někoho zajímavého potkám nebo dělám něco neobvyklého, budu tentokrát asi muset psát o těch nových písních.

Kamínky z cest

„Jedu do Portugalska. Co ti mám přivézt?“ – „Třeba nějakej kamínek.“ Kamínek. Projíždíme tou tajemnou zemí a kolem samé kamínky, kameny, šutráky, balvany… Krajina v národním parku Peneda-Gerês vypadá, jako kdyby ji po staletí někdo neustále kamenoval.

Vůně domova (povolební fejeton)

V pátek se konečně zrodilo dlouho očekávané celoevropské řešení, na nějž tak dlouho vyčkávala vláda Petra Fialy. Když se propojí s nedávno schválenými českými stropy na elektřinu a plyn pro domácnosti, živnostníky a firmy, vytváří se dost chaotický a nepřehledný přerozdělovací stroj na stovky miliard korun, které potečou od výrobců do státní pokladny a z ní zase k obchodníkům s elektřinou. V tom chaosu hrozí nejen masivní zvýšení byrokracie a dotační mentality, ale taká to, že na konci celého řetězce transakcí zůstanou státu miliardové dluhy.

První žena v Americe

Už se zase chystám na Island. Nejsem žádný cestovatel. Jen tam provádím turisty a raduji se z míst, která už znám, k nimž sem tam přibudou nějaká další. Teď si před cestou doplňuji vzdělání za pomoci důvtipné knihy islandského novináře Egilla Bjarnasona „Jak Island změnil svět“ s podtitulem „Velké dějiny malého ostrova“.

Důchodcovo nedělní ráno

Probouzím se. Co se mi to zdálo za sen? Už nevím, zapomněl jsem. Stejně to nebylo nic zvláštního. To bych si pamatoval. Pomalu otvírám oči, obvyklé hravé stíny, které mi do pokoje vrhají žaluzie a roztančí se po nábytku a po posteli, se dneska nedostaví. Venku je mlžno, šedo, nic – a ve mně pošmourno a prázdno. Je totiž neděle a mám dost času, napadne mě, a ta myšlenka, okořeněná notnou dávkou ironie, se mi rozlévá v hlavě jako nějaká nezdravá chemikálie.

Politici, zadejte se!

Mám rád severské politiky. Ne že by mezi nimi nebyli tuneláři, náfukové a zlobři všeho druhu. Ti jsou všude, ale velmi často jsou to docela normální lidé. Někdy jsou dokonce tak normální, že z toho mají problémy. Finská premiérka Sanna Marinová si před nedávnem dovolila jít na večírek, zpívat, tancovat a pít alkohol. Někdo ji u toho natočil, a byl z toho skandál. „Problém je tu evidentně úplně všechno: večírek, oblečení, tanec, smích, volný čas i existence přátel,“ napsaly jedny naše noviny.

Sto let se Zuzanou Kočovou

„Nad Prahou začíná svítat a ti pitomí ptáci v petřínských zahradách dělají rámus, že člověk neví, jestli se má nad silou života rozbrečet, nebo štěstím rozesmát.“ Na tuhle větu z jednoho dopisu mé dávno zesnulé matky jsem si vzpomněl, když se nade mnou minulý týden na ostrově Bornholm slétaly stovky, možná tisíce ptáků. Střídavě obsypávali mohutné stromy a pak se zase nečekaně všichni v jednom okamžiku zvedali s ohromujícím šumem, jako kdyby si příroda potřebovala hluboce vydechnout. „Síla života“, jak se nikdy nebála pateticky napsat ta, která mě přivedla na svět.

Řekni to kamenem

Na dánském ostrově Bornholm věnoval v roce 1850 král Frederik VII. své manželce Louise svérázný dárek – jedenapadesát megalitů z doby bronzové či železné. Aby dárek slušně vypadal, nechal les, kde se tyto vztyčené kameny nacházejí, úhledně oplotit a pojmenovat po nové majitelce – Louisenlund.

Kocourovi je to jedno

Babička vytažená z kontejneru vypadala zachovale. Nevěděl jsem, jestli ji ještě někdy budu číst, ale připadalo mi divné ji tam nechat. Jakmile jsem zpozoroval z okna, že z velké modré nádoby na papírový odpad vyčuhuje hlava jakési ženy, která podává muži na chodníku knihu za knihou, vydal jsem se za nimi. Když jsem dorazil na místo, už tam nebyli. I jejich auto bylo pryč, a tak jsem se jen podíval, jestli v kontejneru nezbylo něco, co by bylo škoda vyhodit.

Válka na Islandu

Zdál se mi sen, že je Island ve válce. Island odedávna sužovaly hlavně přírodní pohromy, zemětřesení, erupce sopek, povodně, laviny a mořský led. Kdysi jeden cizinec napsal, že sopka Hekla je branou do pekla, a proto mají Islanďané k peklu blíž než jiné národy. Byla to urážka tak velká, že musel jeden mladý učenec napsat celou knihu, aby ji vyvrátil. Jenže teď se část obyvatel ostrova rozhodla vydat svou vlast napospas turistické invazi. Druhá část Islanďanů sice nesouhlasí, ale není jí to nic platné. Na ostrov nalétávají letadla s tisíci turistů, u pobřeží denně kotví velelodě s tisíci pasažéry.

Dneska je hezky!

V Bratislavě na nádraží jsem si objednal café latte a číšník mi ho přinesl i s brčkem. Potěšilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát. On se ovšem na mě i na dámu vedle šíleně mračil a byl celý takový nerudný a nařvaný. „Máte nás rád?“ zeptal jsem se ho s opatrným úsměvem. Výraz jeho obličeje se moc nezměnil, jen trochu zaraženě zamumlal: „Pohodička, pohodička...“

Starší články