„Jedu do Portugalska. Co ti mám přivézt?“ – „Třeba nějakej kamínek.“ Kamínek. Projíždíme tou tajemnou zemí a kolem samé kamínky, kameny, šutráky, balvany… Krajina v národním parku Peneda-Gerês vypadá, jako kdyby ji po staletí někdo neustále kamenoval.

Těžko říct, kolik tu je kamenů, s nimiž někdo kdysi hýbal, nějak je aranžoval, takzvaných megalitů. Ale vysoké horské stráně plné balvanů svádějí člověka k představě, že to všechno mohou být pozůstatky nějakých dávných staveb.

Co vzít nějaký kamenný předmět? Ve vesničce Soajo se na skále, ale i jinde, nacházejí espigueiros, prapodivné kamenné sýpky, připomínající spíš rakve. Jsou velké, stojí na podstavcích a mají na sobě kamenné kříže. Snad proto, aby se jim kromě myší vyhnul i ďábel. Vyhnu se jim také a udělám si tam selfíčko…

Jedeme dál. Keltové si v Briteiros za dávných časů vybudovali osadu. Moc se o nich neví, z desítek kamenných staveb zůstaly jen základy. I tak svědčí o vysokém stupni civilizovanosti dávných obyvatel. Svědčí o ní i skutečnost, že si tehdy vybrali kopec, na němž bylo o dva stupně Celsia tepleji než jinde v okolí. V této osadě člověk musí vyšplhat snad nejkamenitější či nejhrbolatější silnicí svého života. Každý kámen mi ubral kousek dechu.

Nafotil jsem kameny – jako symbol. Ale přivézt je jako suvenýr by nemělo cenu.

V městečku Pavia v kraji Alentejo to vypadá, jako by kdysi na náměstí spadlo něco z vesmíru. Stojí tu mohutný čtyřmetrový dolmen složený z několika balvanů. Kdysi snad hrobka, kdo ví? Bylo to ovšem určitě trochu jinak. Na kopečku, kde kdosi před několika tisíci lety vztyčil tuhle neuvěřitelnou stavbu, se lidé rozhodli postavit si městečko. Kolem obrovského kamenu tak vzniklo jakési malé náměstíčko a nakonec i kavárna s názvem Café Dolmen. Pro jistotu dovnitř dolmenu přistavěli oltář z modrých kachlíků azulejos a překřtili tu památku na kapli sv. Dinise. Kavárnu Dolmen zatím nechali, jak byla, a tak je tu celkem útulno a hezky. Jenže i tyhle kameny je nutno nechat tam, kde jsou.

Ve vesničce Monsanto by mohla každá manipulace s kameny způsobit neštěstí. Mnoho domů tam je postaveno pod kameny či mezi ně. Velký balvan tvoří dokonce jednu celou střechu. Je to pastva pro oči, ale je nutno i tyhle šutry nechat, kde leží. Stejně tak menhiry. Co by sis počala s třímetrovým šutrem z Almendres?

Už potřetí jsem navštívil zvláštní místo v horách nedaleko městečka Fafe, kde si někdo postavil dům přímo mezi dva velké kameny. Stalo se tak celkem nedávno, koncem minulého století, a vznikla tak jedna z nejpodivnějších staveb, co znám. Vzdávám hold těm, kdo k ní dali stavební povolení, a sjíždíme zpátky do údolí. Sebrat tu nějaký malý, bezvýznamný kamínek, to by vůbec nebylo ono.

Co kdybych někde splašil třeba dlažební kostku? Jak pravil kdysi Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, legendární cestovatel a pěstitel dobrých mravů a vkusu: „Pohodlně se chodí na pěkných chodnících mosaikových, jichž tvůrcové zdají se míti mnohem více fantasie a dlaždiči lisabonští více uměleckého vkusu, než jsme tomu zvyklí u nás.“

Jenže kde takovou dlaždičku vzít a nekrást?

Tak jsem si řekl, že ti asi nepřivezu nic, a spadl mi kámen ze srdce… Dám ti ho, jestli chceš.