Zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín často uveřejňuje na Facebooku fotografie zajímavých či docela prostých jídel, která si někde v restauraci dá nebo ho jimi kdosi pohostí. Měl jsem to potěšení s ním dvakrát cestovat – po Rusku či po Polsku - a vím, že to tak dělá systematicky a nejspíš už i podvědomě. Kdyby měl dost času – nemá ho, protože je už několik měsíců válečným zpravodajem na Ukrajině –, mohl by z těch fotografií vykouzlit velmi zvláštní kuchařskou knihu.

Nešlo by ani tak o recepty, o chutě a vůně těch vesměs velmi vábných a často úplně jednoduchých pokrmů, ale spíš o to, kdo je připravil a za jakých okolností. Musela by to být opravdu dramatická, místy dozajista i tragická kuchařka. Stačí si ty fotografie prohlížet a myslet na to, odkud je Martin posílá. A to ani nevím všechno, co se kolem jejich přípravy dělo.

Dnes ráno jsem si otevřel notebook, ale nenašel další z jeho kulinářských fotografií. Tentokrát natočil a poslal filmové záběry jakési velmi pitoreskní polní kuchyňky kdesi v Donbasu pod širým nebem. Paní domu na nich krájí zelí a Martin se ptá: „Salát?“ Žena se zahledí do kamery a upřesní: „Boršč.“

Na improvizované plotně zhotovené z cihel se vaří zelenina na pánvi, z velkého hrnce se páří, kamera zvědavě klouže po okolí. Nevypadá to ani trochu jako dům, ani úplně jako kryt. Rodina, které to patří, je možná na útěku, nejspíš jí její dům vybombardovali, i když teď je tu slunečno a klid. Ze záběrů je úplně cítit vůně připravovaného jídla, hlasy v pozadí tiše mluví o rajčatech, vedle v jakési pergole si povídají muž a žena, žena zamává do kamery. Další kapitola Martinovy neuvěřitelné kuchařky. Díky.

Překliknu dál a na hlavní stránce svého facebookového profilu, hned pod sugestivními záběry z vaření boršče na Ukrajině, nacházím reklamu.

„To musíš prostě vyzkoušet...!“ je tam napsáno a pod tím záběry jakéhosi progresivního kráječe na zeleninu, který se „stane oblíbeným doplňkem našich kuchyní“. V první chvíli se nevyhnu pomyšlení, že to tam někdo dal úmyslně. Ale proč by to dělal? Vzápětí mě napadne, že by pro nás bylo užitečnější, kdybychom si spíše než tenhle výrobek vyzkoušeli krájet zeleninu v té polní kuchyňce v Donbasu. Třeba jen proto, abychom věděli, co vlastně máme, když máme kuchyň v baráku. A taky proto, abychom nezapomněli, že objednávat kráječe zeleniny našeho života si můžeme jen díky tomu, že ten chlap na východě má horší armádu než my. Jinak už by tu dávno byl a nejspíš by nebylo co krájet.

Myslím na Martinovu kuchařku čím dál častěji. V kontextu toho, co se děje na Ukrajině, dostávají jeho zprávy o jídle všeho druhu zvláštní příchuť. My, kteří jsme vyrostli na ruských válečných filmech a dozráli při těch amerických, si těžko umíme představit, jak opravdová válka vypadá, a o jídle v souvislosti s ní nejsme zvyklí přemýšlet.

Pro lidi, jako je Martin, kteří jsou ve skutečné válce, je snad právě možnost zastavit se a vychutnat si boršč nebo nějakou pečeni jediným dotekem normálního světa. Martine, dobrou chuť.