V Bratislavě na nádraží jsem si objednal café latte a číšník mi ho přinesl i s brčkem. Potěšilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát. On se ovšem na mě i na dámu vedle šíleně mračil a byl celý takový nerudný a nařvaný.

„Máte nás rád?“ zeptal jsem se ho s opatrným úsměvem.

Výraz jeho obličeje se moc nezměnil, jen trochu zaraženě zamumlal: „Pohodička, pohodička...“

Pak se najednou ukázalo, že musíme rychle na vlak, kávu s brčkem jsem nechal na stole a vycházeli jsme z podniku. Číšník vyběhl za mnou a povídá: „Vždyť jste si to kafe ani nevypil, počkejte, naleju vám ho aspoň do kelímku!“ A tak jsem spěchal na vlak s kelímkem kávy v ruce a ani se neotočil, jestli nám náhodou ten člověk nemává.

O nás Češích (ale i o Slovácích) se říká, že jsme zamračený, chmurný, nepřátelský národ. Když se u nás na někoho usmějete, má většinou pocit, že se mu nějak vysmíváte, protože proč byste se jen tak bezdůvodně šklebili. Copak je život nějaká sranda? Samozřejmě že to souvisí i s tím naším těžkým údělem žít ve světě, kde existují takové hrůzy, jako je léto, kdy je moc horko, podzim, kdy je zase sychravo, v zimě je zima a na jaře! Bože! Všechno kvete a jsou ty alergie! Mělo by nám být jasné, že v takové zemi se normálně usmát znamená provokovat.

Jenže mně nevadí ani vedro, ani zima, a vlastně je mi líto každého dne, kdy se nemám chuť usmívat jen proto, že jsem naživu. Má to jednu nevýhodu: lidi kolem si můžou myslet, že jsem obecní blb a nebo lhář. Taky se mi stalo, že mi někdo odpověděl na úsměv úsměvem, a pak se přiblížil a povídá: „Ty vaše písničky jsou strašný!“ Proti tomu pak člověk nemá obranu. Jenže mně to za to riziko stojí.

Nemám moc rád lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou bůhvíjak upřímní, když vám řeknou: „No vy teda vypadáte. Není vám něco?“ Anebo jenom: „Neztloustl vy jste?“ Je mi nedobře z těch, kteří neustále šíří špatné či děsivé zprávy, za vším vidí jen neštěstí a zlé úmysly, a ještě k tomu si třeba myslí, že jsou hlasatelé pravdy... Proč jsou takoví, nemám zdání, jen mám radši ty, kteří třeba řeknou, že je dneska hezky a že jsou rádi, že mě vidí. Ty hrůzy si člověk k tomu může skoro vždycky doplnit sám. Je jich kolem dost.

„Kurvo!“ houkl nedávno na mého známého řidič auta, které jelo za ním a nemohlo ho předjet. Projížděl sídlištěm pomalu, marně hledal místo k zaparkování. Řidiče za ním to dohřálo.

„Já nemůžu zaparkovat a neznám to tady,“ odvětil můj známý klidně.

„No tak pojeďte za mnou, něco tu bude!“ zavrčel na něj ten rozčilený řidič pořád ještě vzrušeně, ale už docela vlídně.

Asi to není modelová situace, protože málokdo z nás dokáže reagovat tak klidně, když ho někdo urazí. Ale trochu naděje v tom vystopovat lze.

Trocha naděje, to světlo na konci tunelu! Je zkrátka třeba nevzdat se a vytrvat. A tak si říkám, že až zítra vstanu a vyrazím do ulic, budu se na lidi usmívat, ať to stojí, co to stojí. I kdyby mě třeba měli umlátit...