„Nad Prahou začíná svítat a ti pitomí ptáci v petřínských zahradách dělají rámus, že člověk neví, jestli se má nad silou života rozbrečet, nebo štěstím rozesmát.“ Na tuhle větu z jednoho dopisu mé dávno zesnulé matky jsem si vzpomněl, když se nade mnou minulý týden na ostrově Bornholm slétaly stovky, možná tisíce ptáků. Střídavě obsypávali mohutné stromy a pak se zase nečekaně všichni v jednom okamžiku zvedali s ohromujícím šumem, jako kdyby si příroda potřebovala hluboce vydechnout. „Síla života“, jak se nikdy nebála pateticky napsat ta, která mě přivedla na svět. Její myšlenky se mi teď vracely víc než jindy, blížilo se výročí sta let od jejího narození. Možná by se toho věku měla šanci i dožít, kdyby žila zdravě, nepila, nekouřila, neponocovala, nestresovala se, nenechala se deptat všemožnými lidmi. Třeba mou babičkou, která jí už v jejích pěti letech nalévala alkohol, zamindrákovanými kolegy herci a herečkami, kteří jí znemožňovali dělat to, co uměla, různými funkcionáři a fízly nebo jen prostými členy rozličných uličních výborů...

Já jsem ovšem nikdy neměl pocit, že bych v dětství hladověl nebo žil v nepořádku, a když si dneska své deníkové dědictví pročítám, bývám překvapen, jakou byla Zuzana Kočová, herečka a spisovatelka, inspirativní osobností přesahující svou dobu.

„Je to otřesné – může vůbec normální žena ve 46 letech toužit fyzicky mít ještě dítě? Co jsem to za člověka?“ zapsala si během hořkého podzimu roku 1968. „Rozumím, je to reakce na ten šílený, nenormální svět a stav, v němž všichni žijeme. Je asi docela přirozené, že si při tom neuvědomuju stáří. Asi umřu mladá. Ve vysokém věku, jak předpokládám. Protože si nebudu umět slušně včas uvědomit okolnosti a chovat se podle toho, tedy slušně.“

Většinu života uzavřena v našem malém českém socialistickém předpeklí myšlenkově jako by překračovala ostnatým drátem obtočené hranice: „Opravdu cítím jedinou záchranu před nevčasným a špatně ztechnizovaným, tedy zmechanizovaným světem: spojení vědy a umění při zachování jejich obou specifických charakterů. Proč nevčasným? Protože lidé, člověk, lidstvo nejsou dostatečně připraveni. A mechanizují se s sebou, současně se zvyšováním kvality strojů se jim připodobňují, místo aby rostli po svém.“

Oslavuji její sté výročí a nad Prahou zase začíná svítat. Ptáci před mým oknem sice nešílí tak jako na Bornholmu, ale také se pomalu začínají srocovat a zeleň stromů těžkne. Síla života.

Listuji si v denících. „Nevím, co bude,“ napsala. „Asi je někde něco, co určuje míru věcí. A to je. Ne nikde, ale všude, ve všem. Nebudu určitě nikdy starší než 120 let. Tedy, to je dáno. A když je něco dáno, má se s tím, může se s tím počítat.“