Už se zase chystám na Island. Nejsem žádný cestovatel. Jen tam provádím turisty a raduji se z míst, která už znám, k nimž sem tam přibudou nějaká další. Teď si před cestou doplňuji vzdělání za pomoci důvtipné knihy islandského novináře Egilla Bjarnasona „Jak Island změnil svět“ s podtitulem „Velké dějiny malého ostrova“.

Hned v první kapitole mě rozesmál citát z Oscara Wildea: „Islanďané jsou nejinteligentnější rasou na Zemi, protože objevili Ameriku a nikomu o tom neřekli.“ Samozřejmě že to je bonmot! Islanďané svůj objev a své krátké osídlení Ameriky dost důkladně popsali ve svých středověkých rukopisech. Jenže ty nikdo moc nečetl, a tak se to vědělo jen na tom zvláštním kousku země vyčnívajícím z Atlantiku v místech, kde se od sebe vzdalují tektonické desky euroasijská a americká. Z geologického hlediska vlastně tenkrát Islanďané ani nemuseli nikam jezdit. Na americkém kontinentu se nachází značná část jejich ostrova. Jenže suchou nohou byste se odtud do New Yorku nedostali, a tak se na to dneska koukáme jinak.

V době, v níž žil Oscar Wilde, se už v určitých, trochu sečtělejších kruzích vědělo, že se Islanďané někdy kolem roku 1000, více či méně náhodou, ocitli u břehů země, která se jim zdála úrodná a přívětivá, a že ji pojmenovali Vinland. Ví se, že výpravu vedl syn Erika Rudého Leifur, a tak je objevení Ameriky připsáno jemu. Nikdy se však v Americe neusadil. „Jen si kopl do některých kamenů jako člověk, který testuje pneumatiky ojetého auta, opil se zkvašeným vínem a na zpáteční cestě zachránil posádku uvězněných trosečníků,“ píše Egill Bjarnason.

Mezi zachráněnými byla také žena, jež měla pro kontakty s novým kontinentem zřejmě větší význam než její zachránce – Gudrídur Thorbjarnardóttir. Píše se o ní ve středověkém rukopise nazvaném Sága o Gróňanech a byla zřejmě nejzcestovalejší ženou středověku. Vydala se na nový kontinent se svým třetím manželem a povila mu někdy v letech 1006 až 1010 syna Snorriho, zřejmě první americké dítě s evropskými kořeny. Existují domněnky, že se vesnice Hóp, kterou tam založili, nacházela někde v místech dnešního New Yorku.

Islanďanům se ovšem nepodařilo sžít s indiány, a tak se po pár letech rozhodli vrátit domů. Gudrídur se pak vydala do Evropy, prý rovnou za papežem do Říma, a nikdo neví, co mu přesně o Americe vyprávěla. On to každopádně pět set let neprozradil.
Jen si to představte, kdybychom najednou připustili, že vůdčí osobností při objevování Ameriky byla žena a slavný Leifur Eiríksson tam jen testoval pneumatiky!

Na to machistická společnost nikdy nepřistoupí. Po Leifovi se dnes jmenuje i mezinárodní letiště v Keflavíku a před Hallgrímovým kostelem, dominantou Reykjavíku, stojí jeho obrovský památník o váze padesáti tun. Kdo by ho vyměňoval za drobnou, stodvaceticentimetrovou sochu Gudrídur Thorbjarnardóttir s dítětem, která se nachází mnoho kilometrů od hlavního města? Myšlenku, aby na to své nejhonosnější místo před kostelem přesunuli místo chlapa ženskou, nejspíš neprosadí ani pověstné islandské radikální feministky. A to vůbec nejsou žádné slabé holky.