Probouzím se. Co se mi to zdálo za sen? Už nevím, zapomněl jsem. Stejně to nebylo nic zvláštního. To bych si pamatoval. Pomalu otvírám oči, obvyklé hravé stíny, které mi do pokoje vrhají žaluzie a roztančí se po nábytku a po posteli, se dneska nedostaví. Venku je mlžno, šedo, nic – a ve mně pošmourno a prázdno. Je totiž neděle a mám dost času, napadne mě, a ta myšlenka, okořeněná notnou dávkou ironie, se mi rozlévá v hlavě jako nějaká nezdravá chemikálie.

Co budu dneska dělat? Nic mě nečeká, nikdo se o mě nezajímá, nikdo mě nikam nezve. Ani kocour tu není, je někde na výletě. Nikdo mě nepotřebuje. Nemám důvod vstávat z postele. Jsem důchodce, takže mám vlastně neděli každý den. Teda měl bych, kdyby mi důchod stačil na něco víc než na činži. Ale není teď moc práce. Člověk ji musí hledat, aby si něco vydělal, a to prosím po padesáti letech v oboru písničkářství a po pěti tisících koncertů. Dost často si musím dělat i zvukaře, a než vynesu z auta klávesový nástroj a všechny ty věci, jsem unavený. Aby bylo jasno, mě ta moje práce baví. Ani mi nevadí, že nejsem bohatý nebo slavný. Jen bych si někdy přál, aby bylo všechno připravené, když někam přijedu hrát. To by byl sen – přijít na pódium, pozdravit lidi a začít hrát. Ale nejde to. Ta moje radostná svoboda je vykoupená tím, že si to musím obvolat, odnosit a odřídit.

Příští týden jedu vlakem do Prešova. To bude pohoda, jen si nesmím zapomenout koupit lístky na vlak. Musím to dneska zařídit. A taky bych měl konečně zavolat Kláru F. Chce ode mě nějaký rozhlasový pořad a já jsem na ni minulý týden zapomněl. Karel mi slíbil, že mi dá tipy a pošle různé nahrávky zpěváků, které neznám. Měl bych ho asi navštívit a vybrat si je. A taky jsem se měl spojit s Pavlem K. a natočit s ním rozhovor pro svůj podcast. Už je načase. Budu to muset sestříhat a upravit do vysílání. Nemám připravené žádné otázky. Jak jsem to mohl takhle zanedbat? Vůbec je s těmi podcasty dost práce, musím si připravit dva nové díly dopředu. Vždyť letím za chvíli s turisty na Island a nebudu mít na natáčení čas. À propos, Island – sliboval jsem si, že si projdu nové statistiky, co mi chodí mailem a musím taky dočíst tu knihu od Egila Bjarnarsona, v níž se zabývá tím, jak malý ostrov na severu ovlivnil světové dějiny. Je to důvtipná publikace plná důležitých postřehů, které se při provádění mohou hodit. Musím si z ní udělat výpisky...

Za oknem se přece jen pomalu město vymaňuje z té potemnělé nálady, sem tam dokonce vysvitne slunce a žaluzie si pohrají se světlem v mém pokoji, až dostávám chuť jít ty nesmysly vyfotografovat. Na Facebook bych tyhle fotky nedal, nechal bych si je jen tak pro sebe, někdy bývají legrační, když se třeba kocour jednou takhle uvelebil zrovna na slunném místě a na fotce pak vypadal s těmi pruhy jako nějaký pardál. Tak mě napadá – Facebook – vždyť já jsem ještě nevyvěsil pozvánku na úterní koncert v Kaštanu! Když to neudělám dneska, tak tam pak nikdo nepřijde... A taky bych si měl projít ohlasy na fejetony, bývají v nich někdy zajímavé postřehy. Čas se neúprosně žene a já vůbec nemám námět na fejeton na příští týden!

Budu muset okamžitě vstát a pustit se do práce. Jinak tohle všechno prostě nemůžu stihnout. Nějak se to na mě navalilo. Mám toho moc. Jdu si dělat snídani a pak hned telefonovat na všechny strany.

Možná si k tomu pustím nějakou hudbu. Třeba tu starou Suchého písničku: „Já nebudu vstávat, dál chci ležet zasněný, je totiž neděle a mám dost času.“ Třeba mě to uklidní, abych nebyl tak ve stresu...