Na dánském ostrově Bornholm věnoval v roce 1850 král Frederik VII. své manželce Louise svérázný dárek – jedenapadesát megalitů z doby bronzové či železné. Aby dárek slušně vypadal, nechal les, kde se tyto vztyčené kameny nacházejí, úhledně oplotit a pojmenovat po nové majitelce – Louisenlund. Když si člověk o této události čte v bedekru, může mu připadat jako celkem obyčejný příběh. Králové, aby si získali srdce svých dam, prováděli odedávna různé kejkle – norský král Harald Krásnovlasý kvůli své milované dokonce sjednotil celé Norsko a zavedl v něm feudalismus. Jindy stačilo darovat nějaké město či zámek – anebo třeba jen zlatý kolovrat...

Já jsem také kdysi dostal od kamarádky Martiny královský dárek – zavedla mě na nádherně rozkvetlou louku za Brnem a tam mi ukázala noviny s inzerátem, v němž bylo napsáno, že jistá M. věnuje všechny tyhle kytky jakémusi J. B. k narozeninám. Dojalo mě to.
Je zcela nepochybné, že k přijímání takových dárků musí být člověk uzpůsoben. Když není naladěn na stejnou vlnu, může nastat trapas.

Když jsem nedávno nadšeně přivedl skupinu turistů k úchvatnému pětimetrovému menhiru v portugalském Almendres, zatímco někteří tiše žasli, jedna dáma – model všude jsem byla a všechno znám – vykřikla zcela vážně a hodně nahlas: „A to je všechno?“ Ten výkřik se naštěstí za malou chvíli rozplynul v horkém poledním vzduchu a zbylo z něj jen takové malé nepodstatné ukřiknutí. Kámen se nad námi ustrnul a dál důstojně trčel až k samotnému nebi.

V Louisenlundu, v kamenném bornholmském lese, jednom z nejzvláštnějších míst, které jsem kdy navštívil, lidé všech možných povah i zaměření před vztyčenými kameny zkameněle stojí a tají dech.

Kdysi jsem si povšiml, že když se rychleji pohnu, kameny kolem jako by se roztančily. A pokaždé se mi chce tančit s nimi.
Úcta k předkům zatím nedovolila dánským archeologům tohle místo rozkopat. Možná jsou kameny rozestaveny tak, aby podávaly nějakou zprávu, podobně jako například čtyři nedaleké bornholmské románské rotundy, postavené templáři s geometrickou přesností v řádu centimetrů. Ale o kamenech v Louisenlundu se nic takového neví. Prostě jen tak chodíme od kamene ke kameni a občas se jich dotkneme. Nebo se jednoduše jen zastavíme a tiše a pokorně vnímáme tu krásu.

Letos mě tu, opřeného o jeden z velkých megalitů, napadlo, že příběh o králi Frederiku VII. a jeho dárku, je mnohem zajímavější, než se předkládá v bedekrech. Jsou v něm dva hrdinové – král, který musel být vzdělaný a schopný uvědomit si nádheru a vznešenost tohoto místa, a královna, již nejspíš miloval, protože i ona byla schopna vnímat stejnou krásu. Nebyl by jí zkoušel tenhle dárek dát, kdyby si jen trochu myslel, že až ji k těm tajemným kamenům zavede, ona znechuceně vykřikne: „A to je všechno?“ Zdá se mi, že příběh oplocení kamenného lesa Louisenlundu je především příběhem porozumění a lásky.