Častá otázka občanů po takových událostech, jako jsou třeba volby, zní, jak se může stát, že se oblíbencem tolika lidí stane psychopat.

Všichni přitom vidí nebo mohou vidět, že nejde o normálního jedince, že ten člověk nese známky abnormality, že je nějakým způsobem duševně vyšinutý. A přesto mu důvěřuje tolik lidí, tolik lidí je ochotno ho následovat a poslouchat.

To se zase jiným lidem jeví jako záhada, ale záhada to moc není. Psychopat je oblíbencem a vůdcem davu právě proto, že je psychopat.

Přitom hejno někam směřuje a někdo ho někam vede. Ve chvíli nebezpečí nebo ohrožení pak najednou hejno sebou trhne a vmžiku změní směr. Zdálo by se, že je to na základě nějakého demokratického rozhodnutí hejna, ale tak to bohužel není. Čím je hejno větší, tím je stádový pud silnější a tím je hejno nerozhodnější. Prostě pluje tam, kam většina, setrvačně a bez nějaké zjevné vůle a nějakého směru. A přesto je někým řízeno a někdo v jistou chvíli strhne na sebe rozhodnutí a rychlým škubem nebo obratem změní směr celého hejna. Kdo to udělá? Ano, psychopatická ryba. Jediná ona má na to sílu. A proč? Protože je jí to jedno. Nemá mozek.

Dokazuje to Konradem citovaný pokus jeho kolegy Ericha von Holsta (1908–1962). Tento behavioristický psycholog (to jsou psychouši, kteří se zabývají tím, proč se lidi chovají, jak se chovají) se tomu snažil přijít na kloub. Vyoperoval proto rybkám hořavkám přední mozek, kde je centrum reakcí na soudržnost stáda (dneska by to už asi udělat nesměl). I bez předního mozku mohla rybka dál existovat, žrát a plavat jako normální ryby. Jediná změna byla v tom, že jí bylo jedno, kam plave, opustí-li hejno a jestli za ní plave někdo jiný. Chyběl jí ohled na normální ryby, které i kdyby chtěly mermomocí plavat svým směrem, se hned ohlížejí po těch ostatních – a raději si takový úlet rozmyslí. Ne tak chlapík bez mozku! Tomu je všechno úplně jedno: plave si, kam chce, a dělá si, co chce. Když vidí kořist, okamžitě se za ní vydá, úplně bez ohledu na to, co na to ostatní.

A co ti ostatní? Hle, celé hejno ho následuje! Operované zvíře, zbavené části mozku, se právě pro svůj defekt stává jednoznačným vůdcem stáda. Samozřejmě ideálním vůdcem je ten, komu mozek není nutné vyoperovat, ale ten, kdo se bez něj, tedy jeho části, už narodil.

My, kteří máme celý mozek, se proto vůdci stáda nikdy nestaneme. Necháváme to na lidech bez předního mozku. Pak to tak dopadá. Ale můžeme si za to sami. Tím, že máme ten mozek. Toť paradox života s mozkem.