Naše sady jsou naše zlato

Toulavý

Naše sady jsou naše zlato
Toulavý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?

„Na škole jsem začal vnímat ovocný strom jako symbol vztahu člověka a krajiny. Skrze Hnutí Brontosaurus jsem zorganizoval první komunitní výsadbu ovocných stromů do krajiny a poté jsem se chtěl dovědět také něco o následné péči o vysazené stromy. Takto jsem se dostal na první kurzy, kde jsem potkal L’udovíta Vašše, který mne zcela nadchl,“ vypráví Dominik. Jak se postupně učil o řezu ovocných stromů, odhodlal se časem k výsadbám a nakonec i k založení ovocné školky. Začal psát blog o péči a výsadbách ovocných stromů nejprve se záměrem šířit informace co nejvíc mezi lidi. Po čase se začali ozývat ti, kteří chtěli pomoci s řezem a výsadbou. Tak se postupně stal i živnostníkem a začal lektorovat kurzy o řezu a výsadbách. S jasným cílem: vysadit co nejkvalitněji co největší počet ovocných stromů do krajiny tak, aby i generace po nás mohly obdivovat mohutné dlouhověké ovocné stromy.

Stávající stav věcí si určitě osvětu zaslouží a vyžaduje: „Vnímám to hodně tak, že stromů se dnes vysází velké množství, ale velká část výsadeb nemá šanci na dlouhověký život. Zásadní jsou totiž aspoň elementární znalosti o podnožích a o povýsadbové péči, na kterou nejsou téměř žádné dotace a informovanost je špatná i mezi odborníky,“ komentuje Dominik současnou posedlost sázením.

Kdekdo se snaží sázet stromy, ovocné nevyjímaje. Je skutečně tak obtížné vyvarovat se hrubých chyb? Dominik pojmenovává to zásadní: „Mým přáním je, aby se v každé vesnici či menším městě našel nadšenec či nadšenkyně, kteří iniciují výsadbu ovocných stromů kolem polní cesty a zároveň budou koordinovat/hlídat i následnou péči, aby za 20/30/50 let bylo v krajině stále co ochutnávat a obdivovat.“ Umění našich předků, díky kterým si dnes ovocný strom v krajině užíváme, bylo především v dovednosti strom ujmout a vychovat. Desítky lidí spojily své životy se zachováním dědictví starých odrůd a ovocných stromů vůbec. Uvědomuje si Dominik vyšlapanou pěšinu?

„Ano, to je zcela legitimní otázka a do velké míry to tak i sám vnímám. Tedy že čerpám z dovedností té předešlé generace ovocnářů (se kterou se potkávám: Standa Boček, Radim Lokoč, Martin Lípa a další) a z jejich úsilí. Na druhou stranu se to snažím přijímat s co největší pokorou, snažím se jim pomáhat a propaguji je a jejich práci, kde mohu. Což je to asi to hlavní, co ze své pozice mohu dělat.“

Z jeho prezentace přetéká vůle odpracovat si to. Výhodou je, že umí o práci mluvit i psát a dostává téma do širší společnosti. Sama píle neopravňuje. Pomáhá tato otevřenost celému sektoru a přispívá ke společnému úsilí všech?

„Ano, tak se to snažím dělat. Byl bych rád, kdyby nás bylo deset i víc, kdo tímto způsobem dokážeme komunikovat a sázet ovocné stromy po celé ČR. Zatím jsem (co se výsadeb týče) stále ojedinělý a teprve přichází další generace sadařů, kteří se o něco podobného začínají snažit, a já jim budu rád nápomocen na jejich cestě. Vidím, že každý do toho oboru přináší něco jiného a každý hledá svoji polohu, která mu vyhovuje. A věřím, že tak to má být.“ Dominik Grohmann loni za svou práci získal ocenění Srdcař roku.

9. ledna 2023