Nejsou Sudety jako Sudety, říká se teď, když se rozebírá to evidentní rozdělení země, které přitom vyvstane po každých volbách. Snad aby to tak nebolelo nebo nebilo do očí, tak se poukazuje na to, že to není tak jednolité, že občas někde třeba nevyhrál Andrej Babiš. A opravdu jsou taková místa.

Třeba na Božím Daru, v exkluzivní obci v Krušných horách, vyhrál s přehledem Petr Pavel, dokonce Babiš byl až třetí za Danuší Nerudovou. Jenže hned ve všech dalších místech kolem, třeba v třikrát větším Jáchymově, už to dopadlo jako v „klasických“ Sudetech. Všude vyhrával Babiš. Tam totiž žijí nikoli chalupáři a lyžaři, ale opravdoví „naši Sudeťáci“, tedy lidé, kteří tam žijí, protože holt musí, mají obvykle nijak moc dobře placenou práci, bydlí v domech, jež se nehodí na pohlednice, a o lidech, jako jsem třeba já, si myslí, že žijí na jiné planetě: to je zdvořilá verze jejich náhledu.

Pravda je taková, že ty Sudety, které „nejsou jako Sudety“, tedy volí podobně jako „vzdělaná“ Praha, jsou naprosto výjimečné a netypické Sudety, vlastně to nejsou „naše“ Sudety. Jsou to výjimky z pravidla a výsadky na „cizím“ území. Tahle místa „pozitivní deviace“ zcela zanikají v moři, když se zmapují různé sociální jevy, třeba počet exekucí, deficity ve zdravotnictví, ve školství, počet vyloučených lokalit a tak dále. A přijde se znovu na to, že jejich výskyt se kryje s národnostní mapou z roku 1938. Tedy s mapou tzv. Sudet.

Sudety ale samozřejmě nejsou žádný jednolitý útvar. A nikdy nebyly. Historicky ostatně to slovo náleží jen severním horstvům, takže třeba Šumava, natož jižní Morava, musí vždy trochu trpět, když se o ní mluví jako o Sudetech, přestože se tam taky mluvilo německy. Ti někdejší obyvatelé by se jako Sudeťáci nikdy neoznačili, i když už se jich na to nemůžeme zeptat. I všemi dalšími rysy byl obvod kolem zemských hranic velmi různorodý, od velmi bohatých a světáckých oblastí (západočeské lázně) přes silně průmyslové severní Čechy až po ryze agrární oblasti Šumavy nebo vinařské lokality moravského jihu. Byl to pás velmi rozmanitých a pestrých regionů, které vedle toho jazyka a některých obecně německých rysů toho moc společného neměly. Ostatně i ten jazyk se velmi lišil a třeba šumavský dialekt mohl být pro spisovně mluvícího inženýra z Aussigu dosti nesrozumitelný.

Jediné, co se asi o těch oblastech nedalo před sto lety říct, že by byly zaostalé a že se v nich hromadily jevy, kterým se říká sociálněpatologické. Že si s nimi Češi z centrálních oblastí nerozuměli, je jiná věc. Oni si zase nerozuměli s nimi. Až do těch tragických konců.

Všechno je nyní v těch Sudetech jiné, než bylo kdysi. Je to úplně jiná země. Dalo by se ale říct, že jediné, co zůstalo, je tohle: tedy to nedorozumění, to už jsme z těch německých Sudet neodsunuli. Přisunuli jsme si vlastní. V tom je historická kontinuita. Dvě části země si nerozumí dál. A nerozumět budou. Možná je v tom nějaká spravedlnost. A třeba i trest.