Od atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha uběhlo v pátek přesně 80 let. Až nedávno se přitom našla zbraň, kterou Jozef Gabčík střílel právě na Heydricha a se kterou později zastřelil sám sebe v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se se svým kolegou Janem Kubišem ukrývali. Podle historiků je Gabčíkův Colt 1903 Pocket Hammerless s číslem 539 370 svatým grálem československého protinacistického odboje.
Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint.
Jeden z inteligentnějších článků, které si v současnosti můžete přečíst o všudypřítomném tématu sociálních sítí, dezinformací, společenské polarizaci a věcech souvisejících, napsal minulý měsíc psycholog Jonathan Haidt. Lze jej doporučit každému, kdo ještě věří, že problém sociálních sítí se vyřeší, jen co se naučíme z nich odstraňovat závadný obsah a závadné lidi. I když je i on, tak jako většina podobných textů, lepší v deskripci než v preskripci – tedy v návrzích, co by se mělo dělat –, i tak si zaslouží ocenit.
Ruské impérium expandovalo na východ po celá staletí. Od doby, kdy car Ivan Hrozný dobyl Kazaň, hlavní město Tatarů (1552), se přitom této expanzi nepostavil žádný silný nepřítel. V nekonečných dálavách Sibiře naráželi Rusové jen na menší, státně neorganizované kmeny. Teprve za Bajkalem, kde začínala zájmová sféra Číny, došlo opět k nějakému mocenskému měření sil. Ale Čína poloviny 19. století nebyla ve stavu, kdy by se mohla účinně bránit evropským armádám vybaveným lepšími zbraněmi.
Dvacátého července uplyne dvě stě let od narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, rodáka ze slezských Hynčic, mnicha a posléze opata augustiniánského kláštera na Starém Brně. To se nám zdálo jako dobrá záminka bavit se tady „o něčem jiném“. K tomu se sešli ředitelka Mendelova muzea v Brně Blanka Křížová, katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha, psychiatr Radkin Honzák a biolog a pravidelný host Salonů Echa Stanislav Komárek.
Před 6000 lety vznikly v oblasti mezi Dněstrem a Dněprem, na dnešní Ukrajině, obrovské sídelní aglomerace tisíců neolitických zemědělců tripolské kultury. K jejímu rozpoznání a prvním objevům přispěl před více než stoletím i český rodák Čeněk Chvojka. Nebývalý rozsah části sídlišť souvisel nejen s úrodností zdejšího kraje, ale hlavně s jejich náboženským významem. Některé symboly a výzdobné motivy na keramice svědčí o dálkových kontaktech až s východní Asií. Život těchto rozsáhlých komunit ale způsobil vyčerpání přírodních zdrojů a jednu z nejstarších epidemií moru v dějinách lidstva.
Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality.
Podobně jako se nedoporučuje dotýkat se drátů s vysokým napětím nebo třeba olizovat zmrzlé zábradlí, je rozumné nekomentovat dění v ÚSTRu. Tedy Ústavu pro studium totalitních režimů, o jehož patnáctiletých dějinách by nějaký Balzac či Dietl měl napsat strhující románovou ságu či nekonečný seriál. Bylo by tam vše o velikosti a malosti lidského ducha, všechny intriky a ambice, lásky a zášti, vášně a nenávisti, celý rej myšlenek a idejí v nálevu velkých ideologických bojů, v nichž jde o všechno a o nic.
Na protestech protiputinovských Rusů se před časem objevila vlajka se dvěma bílými pruhy a jedním pruhem světle modrým. Byla to vlajka Novgorodské republiky, středověkého ruského státu, státu dávno zaniklého, ale zajímavého tím, že vůbec existoval – a to docela úspěšně. Jeho existence totiž poněkud vyvrací předpoklad, že v Rusku se něco jiného než samoděržaví a různé druhy tyranie nemůže vyvinout, že krutost a absence svobodomyslnosti je Rusům jaksi geneticky a historicky daná.
Do Císařské kaple v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě byly po mši uloženy ostatky posledního českého krále a rakouského císaře Karla I. Rakouského. Ceremonie se zúčastnil jeho vnuk Karel Habsburský, který je stejně jako jeho děd členem rytířského Řádu sv. Jiří, nebo zástupce apoštolské nunciatury Giuseppe Silvestrini.
Když český autor napíše původní práci o zahraniční problematice, aniž jen přežvykuje, co se tak píše a vysílá, můžeme to považovat za událost. Mezi přežvýkavci na Německo se vymyká Aleš Valenta, historik, dlouhá léta učitel na univerzitě v Hradci Králové i publicista. Spouštěčem Valentova zájmu o Německo byla tzv. uprchlická krize před sedmi lety. Nejprve se z toho zrodila kniha Německo: Mýtus a realita, poměrně přesvědčivé nabourání mýtu o této zemi coby kolébce moderní tolerance a baště otevřené výměny myšlenek a politické kultury. Druhá kniha prohlubuje tu první. Jmenuje se Německý rok 1968.
Ke 100. výročí úmrtí posledního českého krále a rakouského císaře, blahoslaveného Karla I. Rakouského (1887 až 1922) bude v neděli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě uložena jeho relikvie. Prahu při té příležitosti navštíví jeho vnuk Karel Habsburský, který je stejně jako jeho děd členem rytířského Řádu sv. Jiří. V sobotu Prahou projde průvod složený z několika stovek řádových rytířů. Za organizátory informoval Martin Hamšík. Karel I. usedl na trůn na podzim roku 1916 po smrti císaře Františka Josefa.
I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.
„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám,“ je verš dodnes zdobící památník bitvy u Thermophyl. Jedná se nejspíše o nejlegendárnější vojenskou akci západní historie. Tři sta Sparťanů z Lakedaimonie bránilo strategickou soutěsku proti ohromující přesile Peršanů do posledního muže.
Válečná fronta na Ukrajině, kterou svou agresí otevřelo Putinovo Rusko, přináší mnoho dalších bojových linií, ekonomickou, ale i společenskou. Ruská válka na Ukrajině akceleruje ekonomické problémy, které přineslo potýkání se s pandemií čínského viru. U nás mnohem více než v okolních zemích rekordně roste inflace, která je s 12,7 procenta dvojnásobná ve srovnání třeba s Německem a Francií, a také máme větší drahotu. V plné nahotě se také ukázala naše více než 90procentní závislost na levném ruském plynu, které se podle hodně optimistických prohlášení vlády můžeme zbavit nejdříve za pět let.
V Evropě a speciálně v její středovýchodní části včetně českého koutu se po 24. únoru zrodil nový konsenzus. Za ruský vpád na Ukrajinu mohou – pochopitelně po Rusku – nejvíc Němci. O minulém víkendu to zcela natvrdo řekla ukrajinská vicepremiérka Iryna Vereščuková, která Angelu Merkelovou žádá, aby se celému světu omluvila za to, co se na Ukrajině děje. Vladimir Putin podle Vereščukové německou kancléřku „zmanipuloval natolik, že učinila Německo a Rusko na sobě závislými“. Při stavbě plynovodu Nord Streamu II Kyjev společně s Varšavou varovaly, že jde o geopolitický, nikoli ekonomický projekt.
Pojem Trianon se už pravděpodobně dostal i k těm, kdo by ještě před pár lety mysleli, že je to třeba nějaká sportovní disciplína: podle vzoru biatlon. No jo, Trianon, komentovali nyní novopečení znalci maďarských poměrů čtvrté vítězství Viktora Orbána a možná přidali, že Maďaři jsou holt frustrovaný národ, který se není schopen smířit s historií, což je příznak nedospělosti a zastydlosti a nejspíš i mnohem horších věcí. Člověk se opravdu nemusí radovat z dalšího Orbánova triumfu, ale přece jen trochu pochopení by pro ten blízký a přitom vzdálený národ mít mohl.
Už řecký dramatik Aischylos si všiml, že první obětí každé války je pravda. Německý kancléř Bismarck ono antické poznání se svým typickým cynickým nadhledem a brilantním pozorovacím talentem rozšířil a okořenil: „Nikdy se tolik nelže jako za války, před volbami a po lovu.“ Svět se věru moc nemění. Ale pokud pro tuto chvíli necháme stranou oběti nejstrašnější (ty na životech, zdraví a lidské důstojnosti), je bohužel hned druhou obětí každého ozbrojeného konfliktu ekonomika a veřejné finance. To je smutné zejména pro vyspělý svět.
Jedním z oblíbených motivů ruského nacionalistického, ale i oficiálního diskurzu o Ukrajině je, že tento nepřirozený stát by si mohlo rozdělit Rusko, Maďarsko a Polsko. Když to minulý týden zmínil Sergej Karaganov v rozhovoru s Brunem Maçãesem, nebylo to nic nového. „Myslel bych si, že z části Ukrajiny by se mohl stát spřátelený stát s Ruskem, další části by se mohly rozdělit. Polsko si rádo vezme nazpět nějaké části na západě, Rumuni a Maďaři možná taky, protože maďarská menšina na Ukrajině byla utlačována stejně jako jiné menšiny.“
Střední Evropa v nové realitě po ruském útoku na Ukrajině. Ve veřejném Salonu Týdeníku Echo a Knihovny Václava Havla ve spolupráci s Polským institutem v Praze a s polskou revuí Wszystko Co Najważniejsze o ní diskutovali Przemysław Żurawski vel Grajewski,Michał Kłosowski, Mirek Topolánek a Karel Schwarzenberg, Debatu moderovala analytička Echa Lenka Zlámalová. Odehrála se v úterý 29. března. Dva dny předtím, než Vladimir Putin vyhlásil, že bude za plyn přijímat jen platby v rublech.
Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.
Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.
Jak vypadal svět před vynálezem boje proti dezinformacím? Když se na to zkusíme rozpomenout, zjistíme, že to bylo velmi matoucí, nám dnes obtížně pochopitelné místo. Americký pravicový ekonom Oren Cass v časopise American Compass popsal svou cestu od neoliberální ortodoxie k názoru, že tržní ekonomika musí být dobře regulovaná a je neslučitelná se současným pojetím globalizace. V rámci tohoto popisu upozorňuje na málo známý – ač již v roce 1998 odhalený – fakt, že jeden z nejslavnějších citátů uváděných na podporu volného trhu je, jak bychom dnes řekli, dezinformace.
Poprvé od konce studené války se svět znovu učí žít s možností jaderného armagedonu. Kvůli válce na Ukrajině ruský prezident Vladimir Putin uvedl svá jaderná vojska do stavu pohotovosti. O tom, jak je takováto situace nebezpečná, i o tom, že v minulosti se svět již mnohokrát ocitl na pokraji jaderné katastrofy, hovoří britský historik a producent Taylor Downing, mimo jiné autor knihy 1983: World at the Brink (1983: Svět na hraně) o cvičení Able Archer, jež málem způsobilo jadernou válku.
Rok 1983 byl z hlediska válečného napětí ve světě špatný rok. Brežněv, strůjce invaze do Československa, už byl mrtev, ale jeho nástupce Andropov, bývalý dlouholetý šéf tajné policie KGB, nebyl žádný liberál. Bylo mu sice jasné, že zkostnatělá sovětská ekonomika potřebuje od základů reformovat a že míra korupce a neschopnosti v nejvyšších patrech státu už přerostla únosné meze, ale uvolňování vztahů východního bloku se Západem nebylo na pořadu dne. Atomové velmoci se navzájem střežily podezřívavým okem a zbrojení pokračovalo.
Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.
Ve válce o Ukrajinu každá informace rychle zastarává, a tak raději upozorníme na některé starší texty, které nám k tomu, co se děje, mohou něco říct. Experti se od počátku přeli, jak říkat tomu, co se v roce 1990 stalo ve východní Evropě. Podle klasických kritérií to revoluce nebyly. Nenásilné kontrarevoluce? „Refoluce“, spíš reformy než revoluce? Ekonom srbského původu Branko Milanović, proslulý svým grafem globální nerovnosti známým jako Milanovićův slon, načrtl v roce 2017 radikální výklad toho, o čem ty revoluce byly. Primárně o národní emancipaci.
Jedna z historických pouček zní, že země se vždy připravují na poslední válku. V roce 1914 tak panoval předpoklad (i když ne všichni ho sdíleli), že konflikt bude kopírovat ty předešlé. Tedy relativně rychlá střetnutí končící rozhodnou bitvou. Takto porazili Prusové v roce 1866 u Hradce Králové Rakousko a v roce 1870 Francii u Sedanu. Místo toho přišla dlouhá opotřebovávací válka v zákopech.
Roku 1904 vypukla válka mezi carským Ruskem a Japonskem o to, kdo bude mít rozhodující vliv v Koreji a severovýchodní Číně. Rusové do ní šli s ohromným sebevědomím. Slovo sebevědomí snad ani není namístě. Výstižnější by byl pojem arogance, což je, žel, vlastnost, která se v oněch končinách světa kolem Moskvy pěstuje ještě častěji než jinde. Pro ruské šlechtice oné doby byli Japonci jakési žluté poloopice s bambusovými oštěpy, z principu neschopné postavit se Evropanům, natožpak ruskému impériu.
Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat.
