Evropa není jen kontinent, je to především náš domov. Kdy jsme se ale stali Evropany a jaké jsou hlavní rysy této naší identity? Její počátky nalézají archeologové hluboko v pravěku. Zdá se, že mnoho našich zvyků, tradic a chování má své kořeny před víc než sedmi tisíci lety v době počátků zemědělského života evropského lidstva.

Odpoutejme se na okamžik od striktně geografické definice Evropy, zvlášť s ohledem na vymezení východní hranice kontinentu. Ohraničení pohořím Ural totiž nepředstavuje významný předěl v osídlení a vývoji. Z hlediska kulturních dějin pravěké Evropy hrály hraniční roli spíš pontské stepi a řeka Dněpr. Byl to takový zadní dvorek Evropy s neustále otevřenými vrátky migracím a kulturním vlivům z Kavkazu, kaspické oblasti a Střední Asie. Jižní Kavkaz, dnes geografická součást Evropy, měl ale svůj kulturní vývoj mnohem víc navázaný na severní Mezopotámii a Anatolii. Naopak západ a sever kontinentu jsou jasně vymezeny a uzavřeny Atlantikem a Arktidou. Jih kontinentu je poměrně snadno vymezitelný Středozemním mořem, i když otevřenost vůči východomediteránnímu prostoru hrála pro utváření evropské identity opakovaně významnou roli.

Z hlediska krajiny je Evropa členěna výraznými pohořími, která zpravidla představovala kulturní a etnická rozhraní. Pravěké zemědělské osídlení se nejvíc akumulovalo v úrodných oblastech velkých řek a jejich přítoků. Lze dokonce říci, že evropská krajina vždy nabízela nejjistější úživnost právě zemědělsky orientovaným populacím s doplňkovým pastevectvím. Vodní toky také představovaly významné komunikační koridory.

Obilnářské zemědělství

Hospodářství našich předků lze charakterizovat jako převážně obilnářské zemědělství. Tento způsob obživy je pro Evropu natolik typický, že většina kočovných pastevců migrujících v pravěku i v době historické do Evropy se po dosažení Karpatské kotliny přizpůsobila neolitické tradici, která nejefektivněji využívala úživnost zdejší krajiny. Důkazy poskytuje dnešní maďarština: Maďaři přišli do Evropy ze Střední Asie a stopy slovanských výrazů pro zemědělské reálie jsou v ní dodnes (csép = cep, gereblye = hrábě, kacsa= kachna, gácsér = kačer, kalász = klas, kasza = kosa, lapát = lopata, olaj = olej, széna = seno, szalma = sláma atd.).

V některých periferních oblastech Evropy, jako je jižní Skandinávie, převládal lov, sběr a rybolov ještě dlouho do doby po neolitické kolonizaci (v 6.–5. tisíciletí před Kristem) a s prvními skutečně neolitickými komunitami se zde setkáváme až v průběhu 4. tisíciletí před Kristem. V polárních oblastech Evropy lov a sběr přetrval u Laponců prakticky až do současnosti.

Odkud náš zemědělský a usedlý způsob života pochází? Je to oblast Úrodného půlměsíce na Předním východě, mezi jihovýchodní Anatolií, pohořím Zagros a Levantou. Odtud se od 7. tisíciletí před Kristem začalo zemědělství šířit přes Malou Asii a Balkán až do Podunají a západní Evropy. Druhá, neméně významná trasa neolitizace vedla podél pobřeží jižní Evropy až na Iberský poloostrov. Zemědělský způsob života, ač poskytoval kvalitativně chudší stravu, umožnil pravěkým Evropanům populačně růst. Zemědělství se proto stalo zcela nepostradatelnou součástí evropské identity. Evropané pak již byli zcela odkázáni na zemědělský způsob hospodaření a v rámci kolonizace se ho snažili prosadit i v nejméně vhodných severských oblastech. Vikinská zemědělská kolonizace Islandu přetrvala, zatímco stejný pokus v Grónsku nebo na severovýchodě Ameriky ztroskotal. I později, v době zámořské kolonizace, Evropané šířili archetyp předněvýchodního zemědělského hospodářství do oblastí Nového světa, kde jej společně s křesťanstvím (téhož původu) nekompromisně prosazovali jako jediný možný způsob života.

Kultura chlebová a mléčná

Tyto komodity samozřejmě byly a jsou běžnou součástí našeho evropského stravování a komunikace. Je ale dobré si připomenout, jak významnou roli hrály při definování evropské identity. Loni zemřelý profesor Evžen Neustupný, český archeolog světového významu, svým studentům vždy zdůrazňoval, že kultura, ve které žijeme, je kulturou chlebovou. Opět jde o neolitickou tradici předovýchodního neolitu, kde pečení chleba, stejně jako později v celé Evropě, bylo významným rysem obilnářské zemědělské identity. Příkladem zcela odlišné, nechlebové kultury je druhý významný neolitický okruh Číny a Dálného východu, kde se v oblasti Sin-ťiangu dodnes střetává čínská kultura vaření a přípravy těsta v páře se západoasijskou a evropskou tradicí pečení chleba.

S vývojem evropského zemědělského hospodářství souvisí i konzumace kravského mléka a výroba druhotných mléčných výrobků. Pro dospělou populaci staršího pravěku, ale také pro velkou část současné světové populace je nezpracované mléko ve větším množství nestravitelné. Souvisí to s převažující neschopností dospělé populace produkovat enzym laktázu potřebný k trávení laktózy, hlavního mléčného sacharidu. V době „neolitické revoluce“, poté co zhruba před 11 000 lety začalo zemědělství na Předním východě, se pastevci dobytka postupně naučili kvašením mléka a výrobou sýrů nebo jogurtu snížit koncentraci laktózy na přijatelnou úroveň.

O několik tisíciletí později se v tehdejší evropské populaci rozšířila mutace umožňující i v dospělosti produkovat laktázu a bez potíží trávit mléko. Tím se Evropané liší od obyvatel mnoha dalších oblastí. Organismus malých dětí přirozeně produkuje laktázu, která je nezbytná pro trávení laktózy v mateřském mléce. Záhy se ale spouští proces inaktivace příslušného genu. Ve věku kolem sedmi nebo osmi let už úplně trávit laktózu dokáže jen asi 35 % lidské populace. Většina dnešních lidí, kteří i v dospělosti mají toleranci vůči laktóze a nedělá jim problém pít nezkvašené mléko, může vystopovat své předky právě mezi evropskými neolitiky.

Genetici předpokládají, že se mutace umožňující trávit laktózu i v dospělosti v evropské populaci objevila poprvé zhruba před 7500 lety v oblasti širokých úrodných rovin východního Maďarska. Tato výhoda pravděpodobně umožnila svým nositelům v několika stovkách generací populačně zcela převládnout na celém evropském kontinentu. To vše platí jen při zachování dostatečných zdrojů mléka a kulturní adaptaci na jeho výrobu. Jde tedy o příklad kulturně genetické evoluce a vytváření evropské mléčné kulturní identity.

Alkohol jako evropský kulturní fenomén

Zcela jednoznačně evropským kulturním fenoménem je produkce a konzumace alkoholických nápojů. Pro obyvatele Evropy je konzumace alkoholu (převážně piva na severu a vína na jihu) přirozenou součástí kulturního chování, které významným způsobem strukturuje jejich svět.

Evropané mají ve srovnání s obyvateli jiných oblastí světa díky vyšší produkci enzymu alkoholdehydrogenázy lepší fyziologické předpoklady štěpit alkohol, tedy neotrávit se jeho konzumací. Tuto schopnost získali zřejmě v průběhu posledních deseti tisíciletí v souvislosti s přechodem na obilnářské zemědělství. S touto adaptací souvisí společenský předpoklad vzniku pijácké kultury. Staří Evropané nepili sami. Alkohol se stal důležitou součástí jejich slavností spojených se společenskou komunikací. Oproti tomu třeba původní obyvatelé Ameriky, Austrálie nebo Sibiře nebyli na konzumaci alkoholu připraveni ani fyziologicky, ani společensky.

Pití alkoholu je pro dnešní Evropany a část světa kolonizovanou jejich předky do určité míry přirozeným kulturním projevem. U Evropanů se alkohol stal i nezbytnou součástí křesťanské liturgie v podobě konzumace vína jako krve Kristovy a kvůli tomuto symbolu se v novověku vedly i náboženské války.

Evropské zmatení jazyků

Předkové dnešních obyvatel Eurasie přišli před 70 až 50 tisíci lety z Afriky. Teprve před 50 až 40 tisíci lety se začala postupně vyčleňovat západní větev eurasijského lidstva. Forma časně moderního člověka se v Evropě objevila před 40 až 26 tisíci lety s kulturou aurignacienu, ani zde však nelze hovořit o Evropanech ve smyslu tradiční evropské populace. Snad teprve v této době se postupně začala adaptovat pleť a fyziognomie našich předků na mírné klima středu a severu Evropy.

Teprve v době vrcholícího posledního glaciálu v období gravettienu snad došlo k vyčlenění jasně západní, tedy evropské větve lidstva. K jistému populačnímu impulzu došlo až v posledních 8 až 7 tisíci letech, kdy do Evropy proudily zemědělské populace z Anatolie a Kavkazu, u nichž už se předpokládá jistá míra indoevropské etnicity. K dalšímu populačně-genetickému zlomu zřejmě došlo na počátku 3. tisíciletí před Kristem, kdy kontinent z oblasti severočernomořských stepí ovlivnila kultura jámová a následně kultura se šňůrovou keramikou (2900 až 2500 před Kristem) ve středu a severovýchodě kontinentu a kultura zvoncovitých pohárů (2500 až 2300 před Kristem) na severozápadě a jihozápadě Evropy. Do jaké míry šlo o geneticky populační procesy, se snaží objasnit archeologové ve spolupráci s molekulárními biology.

Je pravděpodobné, že již v této době převládly v celé Evropě indoevropské jazyky a byl nastartován proces jejich diferenciace. Ne všechny evropské jazyky ale mají indoevropský původ. Baskové a Laponci jsou potomci předindoevropských lovců a sběračů, zatímco Maďaři, Estonci a Finové mluví jazyky, které do Evropy doputovaly v rámci historických migrací. Jazyky převažující v různých regionech kontinentu ovšem nemusejí ani zdaleka odpovídat skutečnému etnickému, natož genetickému obrazu populace.

Jednou z významných charakteristik populačního vývoje Evropy je otevřenost migracím. Pravda, Evropa v tomto ohledu není zcela jedinečná a lze nalézt i jiné oblasti světa s pestrým populačně etnickým obrazem, kde tradičně dochází k migracím a míšení etnik. Genetickým základem evropského lidstva je populace prvních zemědělců migrujících v neolitu napříč Evropou, asimilujících méně početné skupiny mezolitických lovců a sběračů. Jak ale víme, v průběhu mladšího pravěku, zvlášť v době protohistorické a v raném středověku to byly právě migrace a mísení etnik, které vytvářely současný etnický obraz kontinentu. Pro Evropu je přirozená právě syntéza a koexistence etnik různého původu. Takto se populace Evropy utvářela po tisíciletí a moderní politické snahy konzervace dosavadního etnického složení a národního izolacionismu jsou jen pošetilým bojem proti přirozenému populačnímu vývoji kontinentu.

Proč je nám svoboda nadevše?

Pro Evropany je charakteristická touha po individuální svobodě, nezávislosti a originalitě myšlení. Mohlo by se zdát, že tyto vlastnosti Evropané získali až ve středověku, ne-li později. Kořeny tohoto společenského jevu jsou však podstatně starší.

Přinejmenším od počátku doby bronzové (2300 až 2000 před Kristem) se začala utvářet společenská kategorie specializovaných řemeslníků, nejčastěji metalurgů a kovářů-kovotepců. Tito svobodní umělci požívali v zemědělských komunitách značné vážnosti a výlučného společenského statusu. Vyznačovali se zvýšenou mobilitou a žili mezi několika, často i značně vzdálenými komunitami. Homér se o svobodných kovářích vyjadřuje s velkou úctou a zdůrazňuje, že dobrý řemeslník je všude vítán. Toto zvláštní společenské postavení specialistů mohlo být zdrojem vzniku evropského ideálu osobnosti a svobody jednotlivce jako protikladu ke společenské struktuře orientálních despocií. V Číně se řemeslníci doby bronzové sdružovali kolem dvorů vládnoucí elity a později císařského dvora. Byli zcela pod kontrolou aristokracie a neměli volbu svobodného pohybu a rozhodování. Výsledkem těchto odlišných společenských vztahů je zřejmě i současný diametrální rozdíl v pojetí individuální a politické svobody mezi Evropou a Dálným východem.

Pravěké tradice víry

To, že většinu evropské populace dnes spojuje některá z forem křesťanství, je historický fakt, který ale nespadá do našeho zaměření na pravěké kořeny evropské civilizace. Základní principy křesťanství, řecké a římské mytologie i náboženství pravěkých Evropanů se rodily na stejném místě, tedy na Předním východě. Ještě dávno před vynálezem zemědělství zde lidé uctívali božstva, která se transformovala do pravěkého panteonu zemědělských božstev a mytologických tradic, které se pak s novým způsobem usedlého života šířily celým evropským kontinentem. Stará božstva paleolitických lovců a sběračů zanikla nebo byla integrována do zemědělských kultů. Vznikla nová evropská mytologie, která je pro nás dnes nejčitelnější v archetypech mytologie archaického Řecka.

Evropský kontinent nelze vnímat jako středobod kulturního vývoje, naopak z pohledu civilizací starého Egypta a Mezopotámie šlo jednoznačně o periferii. Zaměřme se ale na specificky evropské formy komunikace s bohy, s předky a na formulaci základů pravěké evropské civilizace.

Od počátku zemědělského osídlení byly významnou součástí myšlenkového světa prvních zemědělců jejich domy. Právě neolitické domy se staly základem evropské architektury. Z formy neolitického řeckého domu typu megaron se vyvinul půdorys klasických řeckých chrámů a antická architektura, která v oficiálních budovách přežívá na celém světě dodnes.

Některé monumentální konstrukce dlouhých domů kultury s lineární keramikou (5500 až 4900 před Kristem) dosahovaly až sta metrů. Byly nejen obydlími, ale i významnými monumenty a dominantami strukturujícími nově vznikající kulturní krajinu. Byly to symboly oddělující nový svět usedlých zemědělců od světa mobilních lovců a sběračů. Z tvaru dlouhých domů se vyvinul i nový typ monumentu, dům mrtvých předků, dlouhá mohyla. Tyto památky se na přelomu 5. a 4. tisíciletí rozšířily v mnoha oblastech střední, severní a západní Evropy. Jejich podoby se  měnily v různé formy megalitických pohřebních památek a pohřebních mohyl, které s přestávkami provázely evropské lidstvo až do počátků křesťanského středověku.

Dalším velmi důležitým typem monumentu byla příkopová ohrazení, která sloužila širokému spektru společenských a kultovních aktivit, významných pro uctívání božstev, duchovní život, vztah k předkům a upevňování sdílené identity a řádu světa. Podobné kultovní okrsky vznikaly na východní výspě pravěké Evropy v oblasti tripolské kultury na západní Ukrajině, v Podunají včetně Čech a Moravy, ale také v západní a severní Evropě. Jedním z nejznámějších památníků tohoto typu je i světově známá megalitická svatyně ve Stonehenge.

Nejnovější objevy v oblasti pravěké archeologie naznačují významnou vazbu našich předků na uctívání hor a řek, ale také slunce, měsíce a dalších nebeských těles. Za jistou formu rituální nekromancie lze pokládat také zvyk kolektivních picích obřadů s pohřbíváním souborů picích nádob jako obětin pod zem, tedy do podsvětního světa mrtvých.

Ze symbolů evropského pravěkého lidstva lze zmínit kult bohyně matky v podobě figurek neolitických venuší, symboly dobytka a býčích rohů reprezentující plodivou sílu, a především sluneční symboly. Výskyt motivů slunečního kotouče, často zpodobňovaného ve formě soustředných kruhů a kříže, později transformovaného do svastiky, vyjadřuje nejvýznamnější symbol spojující pravěké komunity napříč Evropou. Není náhoda, že prvním moderním symbolem projektu Panevropské unie byla vlajka navržená Richardem Mikulášem hrabětem Coudenhove-Kalergim, která má uprostřed žlutý sluneční kotouč s červeným křesťanským křížem na modrém poli. Tento symbol navazující na motiv známý v celé pravěké Evropě se tak stal předobrazem současné vlajky Evropské unie, která je symbolem a realizací evropské identity a jednoty.