„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ 

V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.

Přes padesát knih

Narozen v upadajícím britském impériu, které zanedlouho čekala zkouška ohněm v podobě druhé světové války, dostal Paul Johnson poněkud obskurní prostřední jméno Bede. S výběrem jména se rodiče strefili dokonale. Původní Bede zvaný Ctihodný byl totiž anglosaský mnich – písmák, který žil na přelomu 7. a 8. století v klášteře nedaleko dnešního Newcastlu a za svůj (na raně středověké poměry dlouhý) život vyprodukoval neuvěřitelné množství pojednání a knih. Víc než padesát knih za sebou zanechal i jeho jmenovec, rovněž dlouhověký Johnson, který se také narodil na severu Anglie, ale v Manchesteru. Určitá duševní distance od Londýna, kde se koncentruje britská smetánka, Johnsonovi také po celý život vydržela, i když se jinak jeho životní trajektorie ubírala očekávatelným směrem talentovaných Angličanů, přes Oxford až do hlavního města. Vyrostete-li v průmyslovém regionu za velké hospodářské krize, nikdy už nebudete přirozeně zapadat mezi rodilé obyvatele zámků, paláců a vil v metropoli.

Očekávatelná byla i trajektorie Johnsonova politického přesvědčení. Jako spousta dalších mladých intelektuálů se i on stal přesvědčeným labouristou a vydrželo mu to zhruba pětadvacet let. Jeho levicové přesvědčení přetrvalo až do hluboké krize v druhé půli 70. let, kdy byly stávky na denním pořádku, nic pořádně nefungovalo a komentátoři v novinách se zabývali otázkou, zda je možné, aby dřív největší velmoc planety klesla na úroveň třetího světa. Ale ani během pětadvaceti let, kdy byl Johnson příznivcem Labouristické strany, se nenechal zlákat k podpoře jejího totalitního křídla, kde se koncentrovali obdivovatelé Stalina a Sovětského svazu. Vize sociálního inženýrství, která omámila řadu Angličanů a podle které psal svoje dystopické romány George Orwell, nedokázala v Johnsonově duši vytlačit starší a silnější vrstvu z dětství. Šlo o jeho katolickou víru, dávnou výchovu u jezuitů a přesvědčení o tom, že nad činy lidí bdí Bůh, který vidí i zlo napáchané ve jménu budování pozemských utopií a nebude je soudit o nic lehčeji než jiné zločiny. Až do konce života vyhledával Johnson skoro každý den ticho kostelů, postupem času čím dál opuštěnějších. V pozdějších letech si trpce stěžoval na to, že se rozšířil zvyk kostely přes noc zamykat a otvírat je až v pozdním dopoledni, takže tam ráno nemůže načerpat duchovní sílu.

Čtivé, ne však povrchní psaní

Už ve svém labouristickém období si Johnson získal pověst autora, který „nedrží stranickou linii“. Velké osobnosti se dají málokdy usměrnit do úzkých myšlenkových koridorů a nespokojený Johnson uměl rýpnout hluboko i do svých spojenců. Právě jeho talent pro čtivé a přitom nikoli povrchní psaní byl důvodem, proč nakonec v této fázi své kariéry vystoupal až na pozici editora levicového časopisu New Statesman; a to i přesto, že jako praktikující katolík byl tak trochu podezřelý a musel na své pozici nejprve podstoupit půlroční zkušební období.

To už ale přicházela sedmdesátá léta a s nimi i velké otřesy. Těžký průmysl, který kdysi dal tvář moderní Británii, se nezadržitelně rozkládal a snahy labouristů ochránit svoji voličskou základnu vedly k čím dál větší polarizaci společnosti. Velké odborové organizace, které od labouristů v poválečné době získaly značná práva a institucionální podporu, čím dál víc diktovaly politiku zbytku národa a ten byl čím dál méně ochoten subvencovat zjevně upadající průmyslové podniky jen proto, aby nemusel „ani muž ze závodu a ani haléř ze mzdy“.

Konfrontace mezi odbory a daňovými poplatníky vyvrcholila v příšerné zimě na přelomu let 1978 a 1979, které se dnes říká „Winter of Discontent“, zima nespokojenosti. U moci byla právě (slabá) labouristická vláda premiéra Jamese Callaghana, vůči níž rozpoutaly odbory sérii stávek s cílem vymoci si zvýšení platů. Omezilo se fungování nemocnic, v některých městech se nesvážely odpadky, a dokonce ani nepohřbívali mrtví, zásobování obyvatelstva vázlo. Zima byla nejchladnější za téměř dvě desetiletí a mohutné sněhové bouře odřízly některá města na severu od zbytku země; dalo se do nich dostat jen vrtulníkem, protože uprostřed vln stávek se ani neodklízel sníh. Nebylo palivo, protože stávkovali i řidiči cisteren a náklaďáků.

V této atmosféře „překmitla“ politická nálada v Británii silně na stranu Margaret Thatcherové, šéfky konzervativní opozice, která se netajila tím, že socialistické vymoženosti zavedené labouristy při první příležitosti zas demontuje. Jestliže ještě na podzim 1978 byly preference labouristů a toryů skoro vyrovnané, v květnu 1979 zvítězila Thatcherová nad Callaghanem velmi přesvědčivě a Británie následně nabrala zcela jiný politický kurz.

Nepřátelé společnosti

Paul Johnson tou dobou nikam překmitávat nemusel, protože svůj politický obrat dokonal už dva roky předtím. Jeho „velká konverze“, nebo snad „velké odpadnutí“, se dá datovat k roku 1977, kdy vystoupil z Labouristické strany a kdy zároveň vyšla jeho kniha Nepřátelé společnosti, rozebírající destruktivní činnost komunistických intelektuálů na Západě. Vzal v ní přitom pomyslnou sekyru na řadu svatých figur levicového hnutí 60. let, například na Herberta Marcuse. Ikonoklasmus byla vůbec jedna z disciplín, které šly Johnsonovi mimořádně od ruky. Jeho terčem se stali i „sekulární svatí“ rozvojového typu Nelsona Mandely a Mahátmy Gándhího, jež se jinak neodvažoval zpochybňovat téměř nikdo.

Určité slepé místo měl Johnson naopak na pravé straně spektra. Například jeho oslava chilského diktátora Augusta Pinocheta, za jehož vlády Chile významně ekonomicky vyrostlo, se vůbec nezabývala otázkou, zda represe, které tehdejší vojenská junta rozpoutala proti levici, nebyly příliš tvrdé a zda jednoho dne nepovede jejich dědictví k podobnému překmitnutí chilské společnosti na opačnou stranu, jaké zažili Britové za „zimy nespokojenosti“. (Také se to stalo a současné Chile muselo před pár měsíci odrážet pokus o zavedení nové progresivní ústavy, která byla sestavena právě převážně levicovými intelektuály a také byla – očekávatelně – plná postmoderních slátanin. Naštěstí neprošla referendem.) Obvinění Pinocheta z těžkých zločinů proti lidským právům považoval Johnson za vykonstruované, a když byl zestárlý exdiktátor několik let před svou smrtí internován v Londýně, bojoval za jeho propuštění.

Hrozba, kterou přemnožená intelektuální vrstva pro bohaté a prosperující společnosti představuje, se stala jedním z častých témat Johnsonova díla v jeho pravicovém období, které se táhlo od začátku 80. let až do jeho smrti v lednu 2023. Jako absolventa Oxfordu jej nikdo nemohl podezřívat z primitivního „dezolátství“, kterým se běžně nálepkuje dnes; bylo to spíš naopak, znal své spolužáky až příliš dobře. „Cesta k Utopii vede vždycky na Golgotu,“ varoval Johnson ve své stěžejní knize Dějiny 20. století, která vyšla česky už roku 1991. Tato myšlenka by patrně stála za výuku na vysokých školách, které zatím hrozbu, že vedle vědění vštípí svým absolventům také komplex vševědoucnosti, příliš neřeší.

Kromě „velkých dějin“ pojatých v obřích kontextech – Dějiny židovského národa, Dějiny křesťanství – ale Johnson exceloval i jako autor biografií, které zabíhají do až neuvěřitelných detailů. Česky vyšly jeho životopisy Churchilla, Eisenhowera, Kalvína, Darwina, Napoleona a Stalina, z nichž minimálně ten poslední psal jejich autor se značnou – přiznanou – nechutí a spíš z povinnosti vůči čtenářům. Všechny jsou psány stejným čtivým, ale nepovrchním stylem, který se stal Johnsonovým charakteristickým rysem. Chce-li se dnešní čtenář seznámit s některými z dávno zesnulých velkých osobností dějin, po přečtení Johnsonových biografií bude mít pocit, že je znal osobně.

Také Paul Johnson – podobně jako Alžběta II. – prožil skoro stoletý život v unikátním období lidských dějin, kdy technologický rozvoj zcela změnil tvář světa. Na rozdíl od královny, od které se očekávalo buď mlčení, nebo nicneříkající zdvořilůstky, však měl možnost mluvit a psát a využil ji až do dna. Pravá nesmrtelnost je pro lidské bytosti nedosažitelná. Výhodou spisovatelů jako Johnson je aspoň skutečnost, že jejich knihy sice taky stárnou, avšak neumírají.