David Macháček - Autor je redaktor pořadu Reportéři ČT

Články autora

Země malých pivovarů

„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.

Zdravé umění v pražské Invalidovně

Pod botami tu a tam zaskřípou zrnka písku, někdy se ale také po prudším došlápnutí zvedne prach. To podle toho, zda má člověk pod nohama ošlapanou dlažbu, nebo právě chodí po udusané hlíně. Ve vzduchu je občas cítit vlhkost a také vůně mnoha dávných desetiletí. Jenže místo vzpomínek jsou v opuštěných místnostech syté barvy, silná bílá světla a občas i elektronická hudba. Mezi Pražany vyskočilo v karlínské Invalidovně na čtyři zářijové dny moderní umění.

Souboj tvůrců

Umělá inteligence je žena. Aspoň podle mluvnického rodu a prvních portrétů. Má obvykle dívčí tvář s pohledem upřeným kamsi do dálky, kde v temnotě nejsou hvězdy, ale shluky čísel a matematických symbolů. Tak si ji nejčastěji představují současní ilustrátoři, přestože to žádná bytost není, ani skutečná, ani umělá. Jen posloupnost miliard kroků programových algoritmů, které možná ty portréty vykreslují samy. Z databází našich tužeb a přání dokážou analyzovat, jak bychom si asi umělou bytost s nekonečnou inteligencí představovali, kdyby nám na to fantazie stačila. A tak nám ji stvoří.

Vánočka je vzpomínka na dětství

Pan Karkula byl vdovec a obchod, který měl v Praze, nebyl nijak velký. V předvánočním čase v něm vládl čilý ruch, aspoň tak to líčí v povídce Vánočka Ignát Herrmann. Napsal ji v roce 1918 před prvními poválečnými Vánocemi. Štědrý den se blížil a pan Karkula si liboval, že svému synu Břetislavovi poslal do Amsterodamu bedničku s vánočními dárky. Byly v ní košile, punčochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a doutníky, nákrčníky, brusle, trepky, boty i zimní čepice s ušima.

Vzácné věci jsou v každé době jiné

Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.

Vaření s kverláním

Iva Šmakalová byla referentka kuchyňské hlídky. Taková prvorepubliková foodblogerka, řekli bychom dnes. V časopisu Domov a svět, který ve 20. a 30. letech vycházel každou sobotu, radila hospodyňkám, jak se starat o domácnost, a hlavně co vařiti, aby manžel i dítka spokojeni byli. Takto se v jednom z prosincových vydání vypořádala s každoročním úkolem, tedy nabídnout recepty na štědrovečerní večeři. Příprava ryby nebyla tehdy ještě zdaleka tak rozšířená a každá inspirace se hodila.

Jak Ježíšek naděluje v krizi

Vánoce nemají hospodářskou imunitu a na vlnách recese, expanze, konjunktury a deprese to s nimi houpe úplně stejně jako s hrubým domácím produktem, státním rozpočtem a našimi výplatami i úsporami. Po letech hojných přichází roky horší a i s takovými se musí Ježíšek nějak vypořádat. Zkusil si to například při hospodářské krizi v prvorepublikových třicátých letech a lehké to nebude mít ani letos. Už podruhé nadílka v roušce a k tomu navíc s krachujícími energetickými firmami a rekordní inflací.

V řídkých městech šťastni nebudeme

Navrhuje domy, také. Ale mnohem víc glosuje, hodnotí, doporučuje. A k tomu komentuje, vysvětluje, ukazuje. Miroslav Vodák je nejen českobudějovický architekt, ale ještě víc popularizátor architektury a neúnavný pečovatel o kvalitu veřejného prostoru. Není propagátorem vybraného architektonického stylu, je propagátorem architektury jako takové, a proto vyhledávaným a respektovaným. Kdo se s ním někdy setkal, chodí už potom městem jinak. Protože se jinak dívá a jinak chápe prostředí, ve kterém žijeme.

Toulání je moje vysněná cesta

V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“

Zpráva o polském životě

„Odjeli jsme příliš pozdě, jako obvykle. Zlákalo mě světlo, které se rozptylovalo v ranní mlze. Zvolna z něho začala vystupovat radnice, autobusová zastávka a obchod Sukces nabízející učebnice, hračky a obuv. Před ordinací zubaře zmrzačený pes. Na autobusové zastávce postávají tři muži s igelitovými taškami. Ten v baseballové čepici si zapálí cigaretu. Než ji stihne vykouřit, ostatní cestující zmizí v autobuse. A je tu zase prázdno.

Dojímavá něha kouzelných Vánoc

„Při líčení vánoc dlužno jásat. Já jsem jásal jenom tehdy, když jsme měli ve škole komposici na téma Kouzlo vánoc. Bylo předepsáno, že vánoce jsou svátky plné dojímavé něhy a všelijakého kouzla, že jsou to svátky rodinné pospolitosti. O Štědrém večeru je dojat i nenapravitelný zpustlík a každý marnotratný syn se vrací k rodinnému krbu, aby se kál, pojedl vánočky a napil se čaje s rumem.

Co vylovit ke kaprovi?

Je to trápení věčné, nebo přinejmenším stoleté. Jak na Štědrý večer povečeřet, aby to bylo jídlo tradiční, a přitom ne každý rok úplně stejné? Není ostuda si tím lámat hlavu teď, tahle otázka doprovázela Vánoce vždy, pokud lidé zrovna nemuseli řešit válku nebo hospodářskou krizi. Časopis Eva, který byl rukovětí moderní ženy ve dvacátých letech minulého století, nabízel odpověď hned na několika stranách.

Vánoce s Ladou. Už od roku 1917

Přežily zatím všechno, a že těch útoků už bylo požehnaně. Děda Mráz i Santa Claus, SMS zprávy i nástup internetu, chytré telefony, sociální sítě i posunutý kalendář supermarketů, který blížící se advent ohlašuje v době, kdy ze stromů ještě ani nezačalo padat listí. České Vánoce už více než sto let vždy v prosinci odtroubí ponocný v huňatém kožichu na návsi pod kostelem Hrusicích.

Nadílka z minulosti

Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.

Fenomén Mňága

Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety.

Jak se český venkov vydal do světa

Slova k domu se strohým technickým názvem A1 House naskakují v hlavě sama: „Vem čtvrt kila telecího masa, dej k tomu dvě míchaná vejce, půl ve vodě namočené a vymačkané žemličky, vše dohromady dobře usekej. Pak to dej na mísu, vraz do toho dvě celá vejce, osol to, přidej k tomu trochu tlučeného květu a všecko ještě hodně promíchej a utři.“

Pozor na falešné mesiáše. Seshora nám nikdo lepší život nezařídí

Pavlína Rychterová je zdatná cestovatelka v čase. Jako historička, která již několik let žije ve Vídni a pracuje na tamní univerzitě, zkoumá středověk a ve zprávách, které nachází v dávných časech, spatřuje často obrazy dnešní doby. Staletími, které obě epochy od sebe oddělují, proplouvá rychle a hladce a stejné to bylo i u tohoto rozhovoru. Některé analogie vyskakovaly nečekaně a na netušených místech.

Starší články