Je to profesionál. Svůj černo-žlutý kostým si nese na schůzku zavěšený na ramínku a uložený v ochranném vaku. Je to cenná věc, návrh od designérky, pečlivě propracovaný do nejmenších detailů. Detail totiž rozhoduje, dává tajemné postavě věrohodnost. Když Arch Vader vystoupil před dvěma týdny poprvé veřejně v televizi, řadu diváků zaujalo, že má u svých bot nejenom žluté tkaničky, ale i podrážky. Se stejnou pečlivostí tento muž, který vystudoval architekturu, připravuje kritická videa, která bez servítků poukazují na to nejhorší, co se v současné české architektuře odehrává. Po Širokkovi ze Stínadel vtrhl do zákoutí našich měst nový tajemný fantom.

Jak jste se narodil?

Arch Vader tu je už strašně dlouho. Existuje od té doby, od kdy je u nás veřejný prostor plný nekvality, architektonických blbostí a negativní estetické energie. To všechno se postupně ukládalo tak dlouho, až kumulace špatné energie bylo tolik, že se převtělila do konkrétního Arch Vadera. Ale není to tak, že Arch Vader jsem pouze já. To špatné, z čeho se zrodil, je v každém z nás. Každý má v sobě kousek Arch Vadera.

Kdo formoval váš charakter? U lidí to bývají rodiče, ale u bojovníka z prostředí Archwars, tedy architektonických válek, nevím.

Protože Arch Vader vznikl z neudržitelného přetlaku negativní energie, tak to není žádný pozitivní hrdina. Nemá potřebu být laskavý a ani se o to nesnaží.

Tak o co vám jde?

Chci dělat kritiku jinak než nějakým vlídným poukazováním na nedostatky. Nechci ji maskovat rádoby pozitivními způsoby. Chci ji dělat negativním způsobem, chci iniciovat naštvání.

Jako bych si povídal se schizofrenikem. Chvíli o Arch Vaderovi mluvíte jako o někom třetím, chvíli jste to vy bytostně. Tak jak to tedy je? Je to hra? Je to legrace, kterou si z nás děláte?

Ne, Arch Vader není žádná legrace. Jsou to mé skutečné názory na českou architekturu a společnost. Jen je neříkám pod svou skutečnou identitou, ale rozhodl jsem se pro pseudonym.

Proč?

Pseudonym je jenom změněná identita. To není anonym. Povídáme si tady spolu a vy můžete vidět, že jsem normální člověk. Jen občas nosím masku a oblek a mám pseudonym. Už od časů Československa jsme měli řadu umělců, kteří tvořili pod pseudonymem. Spisovatelé tak píší, aby se jejich dílo dostalo k více lidem. A já to dělám takhle právě proto, aby ta videa oslovila více lidí. Během dvou let, co tým Archwars s Arch Vaderem v čele působí, to je podle mě vidět. Kdybych na ty věci upozorňoval sám za sebe, tak se to k lidem ani nedostane.

Kdo se může kriticky vyjadřovat k architektuře?

Právo má každý a záleží na tom, jakým stylem to říká a jakou to dělá formou. Důležité je, jestli to je logická kritika a zda má obsah založený na relevantních informacích. Pokud je tohle splněné, tak se kritice architektury může věnovat kdokoliv.

Co k tomu vedlo vás?

Jak jsem už řekl, nakumulování frustrace a také to, že u nás nikdo tyto věci neříká nahlas. A to platí jak pro kritiku architektury, tak pro kritiku vůči politikům. Dokud se tyto věci neříkají veřejně, tak to jsou jen hospodské kecy, nic jiného.

Ale pronášet kritická slova v masce Arch Vadera, to nejsou hospodské kecy? Být odvážný, když vás chrání pseudonym a nikdo nezná vaši tvář, vaši minulost, odborné zázemí?

Vysvětlování musím začít upozorněním na to, že Arch Vader jako postava sám žádnou architekturu nevytváří, ale zaměřuje se pouze na kritické hodnocení.

Což mi ale vychází jako pohodlná role.

Jenže pozor! To má také jiný efekt, který je podle mě silnější. Tím, že Arch Vader netvoří, tak se nemá ani za co schovávat, když by někdy svým hodnocením šlápl vedle. Nemůže použít nějakou vlastní povedenou stavbu k tomu, aby řekl: Teď jsem s hodnocením možná přestřelil, ale berte mě i nadále vážně, protože jsem přece šikovný a chytrý, když jsem sám vyprojektoval toto. Když Arch Vader nebude mít svou kritiku dobře vyargumentovanou, tak ztratí kredit, přestane lidi zajímat a přijde o publikum. Skončil by, byla by to jeho smrt. On si nemůže dovolit kritizovat v hospodském stylu.

Stojí ale lidi o soudy někoho, koho nemohou, alespoň zatím, poznat?

Myslím si, že lidi potřebují nějakého hrdinu. Nějaký symbol, kterému chtějí věřit. A který se může v tomhle konkrétním případě stát symbolem boje proti architektonickým shitům. Nebo architektonickým blbostem. Tím, že Arch Vader má masku, tak si může dovolit ty věci říkat naprosto naplno, bez jakékoliv obavy z toho, že přijde nějaká msta. Nebo že by byl z kritiky vyloučený jen kvůli tomu, že třeba nepostavil tolik věcí jako architekt, který navrhl miliardové divadlo.

Proč takhle jasně a přesně vyjádřenou kritiku neslyšíme od našich předních architektů?

Určitě v naší branži funguje stavovská solidarita, což ale podle mě platí i pro jiné obory a vlastně kritiku vůbec. Lidi, zvlášť pokud jsou jakoby obyčejní, se často bojí veřejně vystoupit proti něčemu. Protože reakce společnosti bývají extrémně negativní. Jste zasypaní otázkami: „A co jste udělal vy sám? Kolik jste vy postavil dobrých domů?“ – A už se to na vás valí. Kdo vůbec jste, že si dovolujete proti něčemu vystupovat? Vždyť vy jste jenom zapšklý, protože vy jste tohle zadání nedostal, nemáte co tvořit a štve vás, že to sám neděláte. A tak jsou architekti raději potichu a navzájem vůči sobě solidární.

Vážně v prostředí ješitných a individualistických tvůrců funguje solidarita?

To je jedno z největších klišé, které se s architekty spojuje – architekt jako umělec se vším, co k tomu patří. Jenže ta profesní solidarita je silnější. Ona našeptává: Hele, hleď si raději svého, vždyť víš, jak je těžké se v tomhle prostředí prosadit, a tak se nepouštěj do svých kolegů, když udělají nějaký přešlap. Málokdo se chce jasnou kritikou zabývat, protože by si tím jen zkomplikoval život.

Dobře, ale zároveň jste si navzájem konkurenty...

V evropském srovnání u nás máme hodně architektů na málo zakázek. A postavit se tady jasně za něco nebo proti něčemu, to kromě možná nějaké lidové popularity znamená i možnou diskreditaci, třeba mezi budoucími investory. Navíc za svižnou a stručnou kritikou je obrovské množství času – a ten řada architektů asi raději věnuje něčemu jinému.

Kolik času je za jedním kritickým videem Arch Vadera?

Počítáme to na desítky hodin a není nic výjimečného, že ten součet překročí stovku.

Navenek to působí jako vtípek, který dá dohromady parta vysokoškoláků, když se vrátí z večerního piva.

Pokud to vážně působí takhle lehce, tak mě to těší, ale je za tím obrovské množství práce. Ta videa obsahují dlouhé části, které jsou animované. K tomu se přidávají hrané pasáže. Pro pořízení záběrů používáme drony. Například jedno s posledních videí jsme připravovali asi měsíc – a to byla jenom příprava. Obrovské množství času a práce ještě spolyká následná postprodukce ve střižně.

A stojí to za to? Mohl byste psát třeba do nějakého časopisu kritické sloupky o architektuře.

Video má neskutečnou sílu! Text, i když jsou u něho třeba fotografie, je něco úplně jiného. Určitě by se dal napsat článek, který by byl vtipný, ale čtenáři zkrátka nějakou dobu trvá, než dokáže text vstřebat. Dnešní doba jede strašně rychle, málokdo má na soustředěné čtení čas a video má mnohem větší zásah.

Kdo vaše videa platí, když jejich výroba překračuje i stovky hodin práce?

Nikdo nám na to žádné peníze nedává. Je to zaplacené obrovskou mírou entusiasmu, který do toho vkládáme.

Usnadňuje maska pronášení ostrých soudů?

Rozhodně mě maska neosvobozuje od zodpovědnosti. U každého videa hlídám společně s kolegy každé slovo, kontrolujeme, jestli už nejdeme za přijatelnou hranici, a to v mnohem širším kontextu, než by si někdo mohl myslet. Třeba v současné době, kdy se vyostřuje konflikt na Ukrajině, jsme se snažili vyhýbat výrazům, které působí bojovně a agresivně. Možná to zní přehnaně, ale my opravdu vážíme každé slovo. Třeba i proto, že když je kolem lidí atmosféra obavy o budoucnost, tak jim nechceme ještě přidávat nějakou extrémně negativně laděnou reportáží. To se pak snažíme posunout video spíš do nějakého sarkasmu nebo legrace.

Co je pro Arch Vadera největší nešvar současné české architektury? Podnikatelské baroko odeznívá, kritika nedomyšlených příměstských satelitů už je také oposlouchaná...

Ten největší nešvar jsem zatím asi nepoznal, ale dílčí velké problémy se dají pojmenovat docela přesně. Podnikatelské baroko a satelity jsou stálice, ty tam patří pořád. Český člověk je se svým vkusem poněkud specifický. Jsme rezistentní vůči skutečně moderní architektuře. Máme rádi meruňkovou a hráškovou barvu, římsy, balustrády a všechny takový ty historizující prvky. Z toho pak pramení ta vizuální hrůza kolem nás.

Kromě vkusu je tedy vše v pořádku?

Vůbec ne. Za mnohem větší nebezpečí považuji nejrůznější dotační programy, často z Evropské unie. Často se pak u nás staví podle toho, na co zrovna jsou určené dotace, a ne podle toho, co je opravdu potřeba. A pak to jsou úplně obyčejné chyby a omyly, které se jen obtížně přiznávají a které si s sebou neseme i z minulosti.

To je konkrétně co?

Třeba územní plány měst a obcí pořizované v 90. letech. To bylo období, kdy se do plánů povolila obrovská expanze, rozředění města a nárůst zastavitelného území třeba na dvojnásobek. Ve stavebnictví pak konkrétně masové zateplování prakticky všech staveb. Fajn, snížíme tím spotřebu energie, ale také zároveň jsme leckdy vyrobili hermeticky uzavřené prostředí, u kterého teď zjišťujeme, že není zrovna zdravé.

Dobro plodí zlo?

Jo, to se může stát a neměli bychom se bát to přiznat. Nebezpečný je i systém veřejných zakázek, který nás dostává pod silný diktát peněz.

A to je špatně, že se hlídá cena?

Je to systém, který buduje nedůvěru v architekturu a především nedůvěru v to, že architekt může vymyslet něco dobrého. Vše určují peníze a nejnižší cena. Politici a zadavatelé žijí ve schématu: Musím šetřit, abych udělal něco dobře. Fajn, ale proč bychom to v jiných oblastech nepřipustili? Půjdu se soukromě nechat ošetřit k lékaři, který je nejlevnější? To možná nebude ten úplně nejlepší doktor. Může být dobrý, ale zřejmě neposkytne to nejlepší řešení. Nebo budeme vypisovat výběrové řízení na obsazení sólisty národní opery a vybereme toho, který si řekne o nejmenší peníze? To je dost vachrlaté řešení. Do architektury prostupuje stejná složka jako třeba do designu nebo kultury obecně: estetika a krásno. Jsou to kategorie proměnlivé, člověk je chápe v čase jinak, a když pak hodnocení omezíme jen na měřitelné peníze, výsledkem je třeba nové sídlo obecního úřadu, které je špatné, ale je levné. Nebezpečné je i zdání, že architektuře vlastně rozumíme všichni, protože skoro každý už někdy něco v životě stavěl, a tak tomu přece rozumí. Vždyť přece tušíme, jak asi mají být velké místnosti, jak to v nich má vypadat – tak proč bychom utráceli za nějakého dobrého architekta?

Proč bychom měli?

To je další nebezpečné klišé, že architekt je jen nějaká drahá, a tudíž zbytečná sranda. Arogantní a do sebe zahleděný umělec, který naši poctivou stavební práci posouvá do nějakých sfér, kde už to není účelné a jen se všechno zbytečně prodražuje. Možná největší nebezpečí je, že si neumíme poctivě říct, kde všude do našich životů architektura vstupuje a co s nimi dělá. Zapomínáme na to, že například prostředí, ve kterém žijeme, nás ovlivňuje.

Zaslechl jste někdy – jako Arch Vader v civilu –, co si o kritických soudech tohoto fantoma myslí architekti?

Řada architektů je ráda, že některé věci pojmenovávám napřímo a nahlas, protože si myslí to samé, ale veřejně takhle oni sami vystupovat nechtějí.

Prozradí Arch Vader někdy svou totožnost?

Naše architektura zatím svého fantoma pořád potřebuje. Potřebuje svého padoucha, který není jenom hodný. Architektura je umění, je to krása a estetika. A musí mít nějakou zbraň proti tomu, co estetické a krásné není. Potřebuje negativního superhrdinu, který zasáhne, když se ta estetika ničí. A negativní superhrdina prostě nemůže prozradit svoji totožnost, protože kdyby to udělal, tak už by to nebyl superhrdina. Už by to nebyl postrach, který se snese na nějakou stavbu a zkritizuje ji. A otevře u ní dveře, aby mohla přijít pravda.