Pruhovaná závora na vrátnici na periferii Jablonce nad Nisou otevírá cestu do jiného světa. Nejprve kamsi do 70. let minulého století, to když člověk ve stárnoucím průmyslovém areálu hledá místo k zaparkování.

Ale pak ho výtah v hlavní budově vystřelí do budoucnosti. V horních patrech hlavní budovy se vymýšlejí barvy pro svět, který nastane až za dva roky. Petr Svoboda prochází mezi stoly, na nichž syčí žhavé plameny, a kontroluje, jak se v rukách dělníků mění skleněné tyče na tekutý barevný med a ten vzápětí na kameny připomínající vybroušené drahokamy. V Paříži a Miláně už na ně čekají. Tady se už několik let rodí světová móda, která se prodává v těch nejdražších obchodech.

Který módní rok teď právě ve vašich dílnách připravujete?

V tuto chvíli jede výroba pro léto 2016.

A pro jaké období mícháte ze skla nové barvy?

Hledají se kombinace pro podzimní kolekce 2016. Celé to je ale proces, který má svou setrvačnost, jednotlivé sezony do sebe lehce přecházejí. Není možné všechno, co módní domy vyrobí, vyprodat za jednu sezonu. Takže proto zde musí fungovat určitá návaznost hlavního proudu, který udržuje tvary i barvy.

Kolik světových módních značek souběžně obhospodařujete?

Z hlavy přesné číslo říct nedokážu – a opravdu to není předstíraná skromnost. Nevím to, nepřepočítávám to, ale málo jich není. Většinu tvoří italské a francouzské značky, takže když zkusím vyjmenovat ty nejznámější, chystáme tyto kolekce: Prada, Versace, Chanel, Dior, Nina Ricci, Louis Vuitton, Jean Paul Gaultier. V Americe spolupracujeme s Marcem Jacobsem a k tomu je potřeba přidat ještě značky z Latinské Ameriky, které u nás nejsou příliš známé.

Světové značky jste oslovil vy? Nebo si značky našly vás, protože děláte jinou bižuterii ze skla než ostatní?

To je příběh, který začal před dvaadvaceti lety, a když bych ho měl odvyprávět v jedné větě, tak by zněla: Bylo to docela složité.

A kdyby to mělo být vět víc?

Mně se o tom mluví těžce, protože to zpětně vypadá jako strašně sentimentální hollywoodský kýč.

Tak pojďme zhasnout v sále...

Asi by to začalo záběrem na pařížskou ulici, po které jdu s příručním kufříkem se vzorky a zkouším to od jedněch dveří ke druhým. A ze všech mě samozřejmě vyhazují. Sice zdvořile, ale vyhazují.

Vy jste skutečně vyrazil z Jablonce do světa jako obchodní pěšák?

Ano, autobusem.

A po které ulici to tedy při první cestě do Paříže kráčíte?

Rue du Temple. Tehdy byznys vypadal úplně jinak než dnes, kdy se všechno odehrává na internetu. Základem obchodu byly osobní kontakty a jasně nastavené řetězce, kterými putovalo zboží. Rue du Temple byla v té době plná bižuterních firem, které patřily do kategorie takzvaných grossistů, tedy velkoobchodníků. Obchod byl organizovaný tradičně, tedy výrobce – importér – grossista – maloobchod. S nástupem internetu se tohle absolutně změnilo a celý řetězec má už většinou jen dva články, od výrobce putuje zboží přímo ke konečnému zákazníkovi na pult.

Já bych se ale vrátil do toho fiktivního filmu. Jdete po Rue du Temple s kufříkem od jedněch dveří ke druhým a vyhazují vás...

A já se jim vlastně ani nedivím, vždyť já se s nimi neměl jak domluvit. Francouzsky jsem tehdy neuměl, anglicky jen velmi špatně. Splněny všechny předpoklady, aby tahle mise dopadla opravdu špatně.

Tak proč jste se do ní pouštěl?

Doma bylo práce pomálu. A taky jsem cítil potřebu zkusit se prosadit i jinde než jen v Čechách.

Jak ten první den skončil?

Relativně dobře, protože i když to byla série vyhazovů, tak jsem si alespoň udělal malé jméno, vědělo se o mně. Informace o zvláštním chlapíkovi z východu, který se ani pořádně nedomluví, se rozšířila rychle, a když jsem zazvonil u firmy Lukes, tak jsem dostal svou první šanci. Kořeny té firmy totiž sahají do Česka, takže asi měli pro mě pochopení.

Večer spokojené usínání?

To bych zrovna neřekl. Oni si prohlédli mé vzorky a udělali malou objednávku. Jenže to byl obchod asi za tři tisíce korun, což mi nedalo ani na autobus, kterým jsem do Paříže přijel. O ubytování ani nemluvím, a to jsem nocoval v arabském hotelu s jednou hvězdičkou. Na tohle přespání jsem si samozřejmě taky nevydělal. Měl jsem však radost, že jsem otevřel dveře, které mi nikdo vzápětí nezabouchnul. Ale byznys to ještě žádný nebyl.

Co vám na to řekla manželka, když jste pak v Jablonci vystoupil z autobusu?

Neřekla mi nic, protože tyhle věci jsem jí raději nesděloval, a v tichosti jsem splnil tu zakázku za tři tisíce. Brzy se však ukázalo, že její skutečná hodnota byla pro mě mnohem vyšší. Na jejím základě se o mně dozvěděl jiný zákazník z Ameriky a přijel se podívat do Jablonce.

Tady jste se mu pochlubil svou bižuterní firmou?

No, ukázal jsem mu dvě místnosti a tři zaměstnance. On se zeptal, zda se ty skleněné perly dobře prodávají, a já mu sebevědomě odpověděl, že samozřejmě ano. To jsem nelhal, prodal jsem je snadno, jen jsem se už nechlubil tím, že to bylo za tři tisíce korun. A vzápětí jsem od něho dostal zakázku za půl milionu. Zboží se ve Spojených státech obratem prodalo a já získal prvního stálého zákazníka.

To je ale zatím pořád taková anonymní práce. Kde jsou ty zakázky od zvučných módních jmen? Vzal jste znovu kufřík a vydal se do Paříže na druhé kolečko?

Začal jsem objíždět veletrhy, což byly ještě větší nervy než šlapat chodník s kufříkem. Expozice na veletrzích jsou dost drahá věc. Potřebné peníze jsem neměl, takže jsem si v bance vyjednal osobní několikamilionový úvěr, zadlužil se a nakoupil potřebné vybavení. Když o tom vyprávím takhle zpětně, vypadá to jednoduše, ale tehdy to pro mě bylo obrovské riziko, hrál jsem vabank. Bylo to silnější gamblerství než házet peníze do automatu.

O jaké peníze se hrálo?

Náklady na jednu výstavu byly kolem půl milionu korun. A já jsem v prvních letech dělal třeba dvanáct výstav ročně, od Londýna přes New York, Paříž, Madrid, Stuttgart až po Milán. Některé výstavy přitom skončily katastrofálně, a to třeba jen proto, že jsem dostal k dispozici špatné místo. Člověk může mít dobrý produkt, ale je mu to k ničemu, protože ho nikdo nevidí, do některých zákoutí výstaviště nikdo nepřijde.

A pak najednou přišel okamžik, kdy se někdo od Diora nebo Louise Vuittona zatoulal až do toho koutu výstaviště, kde jste měl svoje skleněné perly?

Takhle jednoduché to nebylo. Značky, které skutečně diktují módu, mají bižuterii jen jako jednu součást své nabídky. Šperk u nich funguje jako pozvánka pro zákazníka, takové otevření dveří do salonu. Jejich hlavní byznys je v parfémech a oblečení. Velkou část šperkového trhu ale ovládají firmy, které se na tohle zboží výhradně specializují. Ve Francii to je třeba značka Agatha. A s tou se mi podařilo díky veletrhům navázat spolupráci, a když jsme společně pracovali několik let, všimly si naší produkce i ty největší módní značky. Klíčové bylo, že se naše bižuterie dostala na titulní strany katalogů a magazínů. V tu chvíli se to asi všechno zlomilo. Najednou jsme už nebyli exotická firma z východu, ale partner, který drží kvalitu i slovo. První velká značka, se kterou jsme navázali spolupráci, byl Jean Paul Gaultier. Vybavuji si, jak jsem jel z výstavy v Holandsku a měl schůzku s Catherine Edwards, která byla osmnáct let pravou rukou Jeana Paula Gaultiera. Po cestě jsem koupil sto růží. Jednu růži jsem věnoval recepční u vchodu a devětadevadesát předal paní Edwards společně s vizitkou.

Taková pozornost od cesty?

Kombinace zdvořilosti a obchodní nutnosti. V téhle sféře má člověk strašně krátký čas na to, aby zaujal, a tady se podařilo vyvolat hned dvojí nadšení. Jednak z naší nabídky bižuterních vzorků a pak právě tou obrovskou kyticí.

Nebylo to předstírané nadšení?

Nemyslím. Z těch ukázek, které jsem tam měl, Jean Paul vzápětí navrhl věci k jejich oblečení. To bylo hned na místě. Vzal si je, po dvou hodinách vyšel ze své pracovny a měl hotové módní návrhy.

Nakolik se vývoje konkrétního šperku účastníte?

Abychom uspěli a v téhle branži se udrželi, tak si nevystačíme jen s dodávkou materiálu, byť by byl sebekvalitnější. Je to tak, že se snažím číst módní rukopis každé jednotlivé značky a pak jejich zástupcům vlastně podsunout ideu, směr, vizi, a navíc to vyjádřit i konkrétním návrhem. V tomhle mi obrovsky pomohla jedna stará knížka, kterou jako firemní materiál vydal Tomáš Baťa a v níž je jako jeden ze základních kamenů úspěchu uvedena původnost. Pro mě je slovo „původnost“ klíčové.

Proč?

Protože je to něco jiného než originalita. Ta je v něm obsažena také, ale k původnosti navíc patří tradice, rukopis a směřování do budoucna. Když začnete takhle nahlížet na produkci světových módních domů, tak uvidíte, že přes všechnu extravaganci neskáčou zleva doprava, ale jdou dlouhodobě svou cestou. Mají svůj rukopis.

A vám se ho odtud, ze čtvrtého patra v průmyslovém areálu na předměstí Jablonce, podařilo přečíst?

Řekl bych, že ano, když se ta spolupráce dlouhodobě daří. V posledních letech to je navíc díky internetu jednodušší, informace jsou dostupné. Pro mě to znamená téměř každovečerní prohlížení výrobků jednotlivých firem, ukládání obrázků a budování archivu. Postupně pak vystupuje na povrch provázanost produkce každé značky. Začnete vidět, jak se návrhy parfému propojují s designem, oblečením a šperkem.

Nevadí jednotlivým módním domům, že nové kreativní věci se rodí tady v Jablonci na jednom místě? Že chvíli je na návrhářském stole kolekce pro Ninu Ricci a vzápětí pro Gaultiera?

Nežárlí na sebe, není to pro ně problém. Důležité totiž je, že se z nás jako prvotně obchodních partnerů stali postupně přátelé.

Skutečně vás berou jako sobě rovného? Nebo jste pro ně dodavatel zboží z Česka?

Berou mě jako partnera. Bez toho by to nefungovalo, protože je potřeba se umět dostat na stejnou vlnu, číst si myšlenky a umět společně předvídat. V tom je klíč celého módního byznysu – vymyslet věci, které dnes ještě nejsou. To, co už existuje, je díky Číně snadno vyrobitelné v jakémkoliv množství. Já musím jít jinou cestou, musím zákazníkovi nabídnout to, co bude v budoucnu chtít, ale teď ještě vůbec neví, že to chtít bude. On neumí zadat poptávku, ale já musím dokázat předložit správnou nabídku.

To je to čtení rukopisu?

Ano.

Jak se to dělá?

Celkem jednoduše. Když vstoupím do konkrétního módního domu, tak se musím velmi rychle rozhlížet kolem sebe a vnímat každý předmět, každý detail a být připravený pohotově reagovat. Schůzka trvá pár desítek minut a na začátku nemám v ruce hotový konkrétní šperk, který nabízím. Ale během toho setkání ho musím umět popsat, navrhnout a zaujmout s ním.

Stává se, že se vracíte z takové schůzky a teprve po cestě domů vám dojde, k jakému úkolu jste se zavázal? Že to nebude nic snadného?

Samozřejmě, to jsem zažil hned na začátku při spolupráci se značkou Agatha. Zavázal jsem se, že vyrobíme 50 000 metrů náhrdelníků. Vracel jsem se z pražského letiště autem a došlo mi, že z Mladé Boleslavi až do Jablonce bych ty náhrdelníky natáhl vedle silnice a že na výrobu mám tři měsíce, to na mě šly mrákoty. Teď už to můžu přiznat, ale já na takovou výrobu tehdy neměl ani žádné zaměstnance, ani materiál, ani formy. Jen nákresy, které jsem rychle naskicoval při obchodním jednání.

Jak se vám skicuje před francouzskými návrháři? Vždyť vy nemáte žádnou uměleckou průpravu ani jste módu nestudoval.

Je pravda, že můj původní obor je elektrotechnika, takže nemůžu říct, že bych měl vždy pevnou ruku. Ale asi v sobě oživuji nějaké rodinné geny, sestra je akademická malířka a tatínek byl ve Svazu výtvarných umělců.

Není vám občas smutno z toho, že máte zajímavé návrhy, módní domy je přijímají, ale pak to jsou zároveň ony, kdo slízne smetanu a slávu a vy zůstáváte v pozadí?

Nechci, aby to teď vyznělo nějak neskromně, ale zřejmě mi pomáhá moje pokora. Jsem rád, že jsem se takhle vypracoval, že jsem si nepomohl žádnou podivnou privatizací a že jako vstupní kapitál mi stačila obyčejná manželská půjčka. Za dvacet let jsem vybudoval slušně fungující firmu. To přece není málo. Samozřejmě že by mě těšilo, kdybych viděl na trhu i vlastní módní značku, ale na to nemám bohužel peníze. A budování značky, to jsou hlavně peníze.

Když navrhujete pro jednotlivé značky, nečelíte snahám vytáhnout z vás důvěrné informace o tom, jakou kolekci chystá konkurence?

Narážím na to z trochu jiné strany. Dnes moje práce vypadá tak, že mám třeba v jednom dni tři pracovní schůzky v různých módních domech. Dokonce jsou to schůzky fyzicky blízké, protože Nina Ricci sídlí jen kousek od Diora a opodál je Louis Vuitton. V každém salonu představuji jiný módní směr a najednou vycítím, že dva salony uvažují do budoucna stejně a jdou stejným směrem. Ale já to nemohu prozradit a říct jim to naplno.

Co v takovou chvíli děláte?

Musím zkusit nenápadně upravit nabídku a jejich nápady a uvažování přesměrovat. Stalo se mi to, když jsem ze schůzky u Niny Ricci dorazil k Vuittonovi a zjistil jsem, že dělají takřka stejnou věc. Tam se tehdy to přesměrování povedlo.

Dá se říci, jak velký je váš podíl na konečném módním výrobku?

Je to zhruba půl na půl. Základní trendy v barvách neurčuji ani já, ani módní domy. Na to jsou specializované firmy, které předkládají základní barevné kolekce na další roky. Já pak se svými lidmi v Jablonci zkouším, co se jak dá z barevného skla namíchat, jak do skla zakomponovat třeba zlato a s jakými tvary v návrzích pracovat. Teď je třeba na vrcholu geometrická vlna. Módním domům nepředkládám hotově šperky, ale návrhy různých dílů, ze kterých se pak sestavují třeba spony k opaskům, ozdoby na boty nebo samostatné šperky. Nemůžu jim vnutit už hotové věci, musí tam být prostor pro jejich vlastní kreativitu.

Co chybí naší společnosti, aby mohla zažívat to, co vy, tedy poměřovat se s těmi nejlepšími?

Nechybí nám toho moc. Stačí jenom chtít. Chtít jít dál a mít u toho otevřené oči. A pak se nebát riskovat a být jiný. Kdo jen kopíruje, neposune se dál, a ještě riskuje, že ho zlikviduje někdo jiný, kdo umí napodobovat levněji.