V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“

Co je toulání? Je to něco jiného než turistika?

Zákon definuje toulání jako svobodný pohyb prostorem, ideálně časově neomezený a nepodporovaný navigací, což umožňuje ztrátu orientace a následné bloudění, vedoucí obvykle k radostnému objevení zcela nečekaných místeček. Z ekonomického hlediska toulání nepřispívá k růstu HDP, což může být trumbery, respektive bambuly vnímáno jako alarmující. Toulkohodiny, respektive toulkoroky nelze započítat do odpracovaných let; do opravdicky odžitých naopak ano. Konec citace. Z lékařského hlediska jsou toulky právem řazeny mezi nejsilnější návykové látky.

A považujete se za tuláka?

Už na gymnáziu jsem si potulku – a fluktuaci – zvolil jako vysněnou cestu. A dlouhá léta jsem se úspěšně stěhoval z místa na místo a měnil zaměstnání. Pak jsem ale sešel z cesty a stal se nadlouho hercem, kterého z místa na místo vozí produkční auto střední třídy, a moderátorem, který se toulá pódiem od mikrofonu k losovacímu bubnu se jmény nejlepších pracovníků, prosím fanfáru! A teď jsem dokonce podnikatelem v gastronomii, který hlídá nejen den splatnosti faktur, ale především datum uskutečnění zdanitelného plnění. Prosím smuteční pochod! Takže jsem spíš takový volnočasový tulácký kutil, sem tam něco. Ještě se ale nevzdávám. Rád bych se toulal zodpovědněji.

Může být toulání užitečné? Nebo platí, co vám řekla filmová učitelka ve scénce Na brigádě, tedy že touláním nový svět nevybudujeme?

Konec legrace. Poctivé, nejlépe bezcílné toulání je hotové požehnání. Nové oči. Nový nos. Nová kůže. Nově plynoucí čas. Minimum věcí. Co nemám, nepotřebuji. Ale dobré boty přijdou vhod, to zase jo, ideálně dvě. Jednoduchost. Jídlo? Něco, cokoli – mám výhodu nerezových vnitřností. Vzdálenost od přívalů informací, z nichž má člověk většinou v kostce kulové. S každým krokem, s každým okamžikem víc času na vlastní myšlenky, na vlastní prostor – ovšem vrcholem je samozřejmě jen existovat, stát se, aspoň na chvíli, součástí třeba prachobyčejné prašné cesty a oblak na hlavou. Nebo trávy. Nechtít nic měnit, vylepšovat, ovlivňovat, neškodit, být vděčný za málo, za tu možnost jen být. To je tak vysněný stav, že by člověk samým naplněním v té chvíli snad i naplno umřel. Citujme klasika, jehož jméno jsem zapomněl – „Stačí existovat, aby byl člověk úplný.“ À propos – velkou výhodou na cestách do neznáma je nelpět příliš na životě, být trochu fatalista, to se pak člověk vydá i nejistou cestou bez zbytečných obav, což je skoro vždycky odměněno nějakým výjimečným objevem, momentem, prožitkem. Třeba tím, že celý den, celé dny putujete naprosto monotónní, nudnou krajinou – kolikrát za život se vám to poštěstí? Austrálie. Noční plavba do Tasmánie, kdy se pod netečně zavěšenou lunou všude kolem zvedají a klesají nezměrné stříbřité plochy – to už nejsou vlny, to jsou slaná vodní horstva. A třeba Nevadská poušť je prokazatelně halucinogenní. Už třikrát mě ta omračující dimenze nicoty nevyslovitelně, jak se říká, zhulila. Na sólovandru středním Tureckem jsem si zas dopřál zajížďku – stopem – do města, které jsem objevil na mapě: Nigde. Být v Nigde. Trvalé bydliště: Nigde. Mnoho pozdravů z Nigde zasílá pan Šťastný.

Kde vlastně začíná dálka? Za zatáčkou? Za mořem?

S mým profláknutým obličejem třeba v Drážďanech. Překročením státní hranice se stávám svobodným. Bylo mi obrovskou rozkoší, že během měsíční potulky po Vietnamu mě žádný domorodec nepoznal. To samé na Kubě. Tady, doma, pro mě dálka začíná hned na kraji lesa, louky, pastviny – podmínkou je nepřítomnost člověka. Mimochodem, medicína uhání mílovými kroky vpřed – teď nemluvím o možnosti vybělení řitního otvoru či zvětšení bodu G, což už je, díkybohu, běžná záležitost – ale trochu mi chybí možnost nechat se přeoperovat třeba na myš, ale kočku bych bral taky, sedm životů nepožaduji, rybu určitě, ne nutně létající, pavoučka, sýkorku, ale i supa-mršináře, roztoče… Cokoli bych raději než to, co na mě vyšlo – dvounohý omyl Božího plánu, největší planetární škůdce, produkující na robotizovaných linkách granulované jedy na zahradní škůdce. Ale už to musím nějak doklepat.

Podnikl jste někdy cestu, která se i s odstupem času ukazuje jako nezapomenutelná?

Těžko vybrat. Třeba jeden celý, naprosto všední den v přístavu v Akabě, Jemen, splynutí se solí rozežraným betonem mola. Vietnam na něčem Made in Malaysia, co prý kdysi bývala motorka, slabá už jako nová. Bolest za krkem – protože člověk zírá vlevo a hlava by současně chtěla hledět vpravo. Úžas nad pestrostí země, barev, polí, řek, hor – to se doslova „nedalo vydýchat“, jo, lapal jsem po dechu. Nad pracovitostí, vynalézavostí, družností, optimismem lidí i důstojností vodních buvolů. Mrazivý večer v opuštěných horských serpentinách Ho Či Minovy stezky, kdy jsem se snažil aspoň trochu ohřát horkým vzduchem z rozpálených brzdových kotoučů přízračného kamionu přede mnou. A pak, v noci, u plechovkáče na oslavu toho, že jsem živ – přešťastně živ! –, mi kolem hlavy láskyplně tančil pár velkých modrých motýlů…

Takže Vietnam v zápisu do paměti vítězí?

No, nejvíc byla asi loňská předkoronová Kuba, pět týdnů, zase sám. Vrátil jsem se tam po padesáti letech, táta byl kdysi na východě Kuby jako strojař ve fabrice na nikl. Na kole typu KAUFLAND-AKCE jsem ujel 1400 kilometrů, děravé silnice s koňmi a kravami bez brzdových světel, polní cesty třtinovými lány, stezky, brody, mosty zničené hurikány, probouzení chrochtáním či ržáním, svítání, jako když zapnete stotisíciwattový reflektor, polední nehybné vedro a vděk za pětník stínu, podvečerní dlouhé stíny palem a rybářů a moře a cesty, končící v moři a otázky, proč jet vlastně dál? A Kubánci, hrdě odmítající peníze za drobnou opravu brýlí. A plůtky s brankou bez zvonku, protože proč zvonit? Stačí přece přes plot zavolat: „Laura?“ A sobotní noci na náměstích, kde – bez předvádění se – tančí děda s babičkou na skladbu s textem „objevil jsem chleba s máslem, říkají mi vynálezce“ a všude láska, mezi lidmi, mezi generacemi, mezi lidmi a zvířaty, mezi psy a kočkami…

Došlapal jste na kole i do Havany? Nebo jste se jí po kubánských okreskách vyhnul?

Havana je magická, palmy zakořeněné v trhlinách zdí paláců, rozklad architektonických zjevení, ozvěna Franka Sinatry, prchajícího podzemním tunelem z kasina hotelu Nacional, směs barev pletí i linií tváří a těl, vůně mizerného benzinu, vůně úžasného černého tabáku, vůně tlejících ryb v přístavu. Havana je horečka. Ale nejšťastnější jsem byl na – prý chudším – východě, kde jsme tenkrát dva roky žili.

Jak se takový abstraktní pocit, jako je štěstí, projevuje?

Mluvím španělsky – a po třech týdnech izolace od češtiny jsem konečně zažil tu radost –, začal jsem myslet ve španělštině, myslet kubánsky. Nechtělo se mi vracet, dával jsem si otčenáše, ať se mi rozbije kolo a letadlo „domů“ mi uletí. Nerozbilo. Jistě, stačilo sebrat u cesty střep a párkrát píchnout do pláště, jenže na to jsem pořád příliš měkký. Snad jednou píchnu, snad si jednou sám píchnu kolo v té jediné správné, rozhodující chvíli.

Zmínil jste slovo „domov“. Kde ho vlastně máte?

Nevím. Úředně pořád tady. Ale život – jak vám ostatně potvrdí každý vědec i paní zubatá – máme pořád jen jeden – a svět je plný míst, kde člověk nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že by měl urputně lpět na svých kořenech a vzývat rodnou hroudu. Jsou země, které jsou hrdé a odvážné, země, kde žijí lidé s ideály a vzory, nelhostejní k bolestem jiných, bez předsudků, země, kde lidé dobrovolně vyvěšují na své příbytky svoji státní vlajku, země, které mají směr a cíl, třeba vzdálený, ale smělý. Takový domov bych chtěl najít.

Co jste se o tulácích, turistech nebo výletnících dověděl pohledem z druhé strany, tedy pohledem člověka, který ve své nádražní restauraci Zastávka v Nižboru nabízí lidem na cestách jídlo a střechu nad hlavou?

Jsou tuláci opravdoví, skromní, tiší. I tuláci „imidžoví“, kteří hledají příležitost nahlas vytrubovat, kde všude už byli. Jsou mototuláci, z nichž někteří spí ve spacáku v rezavé dodávce, zatímco jiní putují z místa na místo hlavně proto, aby předvedli všem svůj drahý a silný stroj. Jsou pomalí důchodci, vděční za každý krok a každou minutu cesty. Jsou milenci na cestách, kterým je i kopřiva zázrakem, který stojí za to oslavit polibkem. Jsou dychtivé děti, zoufalé z bezbřehého tlachání svých rodičů, ztěžklých jídlem a pivem. Výletníci jsou prostě národ na cestách, někdy Homolkovi, občas Matuška, výjimečně Hanzelka, respektive Zikmund; nic překvapivého.

Čekají lidé od vás v Nižboru turistický servis, nebo spíš atrakci s celebritou? K domácí sekané dvě veselé historky v ceně?

Nemít známý obličej a hezky placené role ve filmu, nikdy bych to nádraží neopravil a žádnou hospodu neměl. Teď se ukazuje, že jsem si – řečeno s nadsázkou – postavil vězení. Ať chci, nebo ne, jsem středem pozornosti. Nemůžu třeba škrábat brambory – hned si mě někdo fotí, hele, Hanák škrábe brambory! Šup na Instagram! Hele, Hanák nese kýbl! V Čechách je známá tvář považována za veřejný majetek, takže mi mnozí bodří hosté hned tykají a tahají mě ke stolu. Je smutné, ale vcelku běžné, že se hosté chovají jinak k obyčejnému, bezejmennému personálu a jinak k herci Hanákovi. Je to často o nervy. Docela krutá daň. I proto mám rád chvíle, kdy je hospoda poloprázdná a tichá. A nejradši, když ji na podzim zavřu.

Nižbor jste stvořil vlastníma rukama, prošly vám jimi trámy, prkna, šroubky, kování železničních vagonů. Jaké bylo tohle cestování v čase?

Budovy i většina věcí jsou dílem lidí, co už jsou na pravdě boží – já jsem to jen zachránil. Ti lidé kdysi odněkud přišli, přijeli, něco postavili, ukovali, natřeli, ukápla jim barva – no a pak zase odešli, někteří vzhůru, jiní dolů. Na tenhle druh cestování je dobré občas pomyslet – a teď mě napadá, že název Zastávka je vlastně docela symbolický.