„Při líčení vánoc dlužno jásat. Já jsem jásal jenom tehdy, když jsme měli ve škole komposici na téma Kouzlo vánoc. Bylo předepsáno, že vánoce jsou svátky plné dojímavé něhy a všelijakého kouzla, že jsou to svátky rodinné pospolitosti. O Štědrém večeru je dojat i nenapravitelný zpustlík a každý marnotratný syn se vrací k rodinnému krbu, aby se kál, pojedl vánočky a napil se čaje s rumem. Ožralí tatíčkové toho dne míjejí výčepy, jdou domů, louskají ořechy a slzy kajícníků tekou jim po zhýralé tváři.

Na Štědrý večer mnohý dráteník by málem zmrzl, kdyby se ho neujali soucitní lidé, kteří ho posadí za stůl, nasytí a napojí a pak ho přinutí, aby pěl vánoční koledu. Tak je to předepsáno. Mimo to je známo, že rolničky cinkají a mladí lidé se zasnoubí pod vánočním stromkem. Ženich i kniha ve skvostné vazbě jsou nejvhodnějším vánočním dárkem.“

Pod fejetonem pichlavým jako větvičky vánočního smrčku je podepsán Karel Poláček. Napsal ho v roce 1930, ale kdyby se v něm nevyskytoval zrovna dráteník a Vánoce psané s malým „v“, působil by výsostně aktuálně. Mimochodem, vzpomenete si, odkdy se Vánoce píší s velkým „V“? Je to jazyková novinka mladá jen přes čtvrt století. Poprvé se s velkým „V“ začaly psát v roce 1993.

„Tak jsem to ovšem do školní úlohy nenapsal,“ pokračuje v popisu Vánoc, tehdy ovšem vánoc, meziválečný Poláček. „Spokojil jsem se s konstatováním, že příroda ulehla k zimnímu spánku a že ptactvo hladoví, proto jim soucitná srdce sypají drobty. Vypočítal jsem všecky půvaby vánoc a zakončil jsem tvrzením, že každý vzpomínkami zalétá do mladých dob. Víc jsem si nedovolil.“

Když to píše Poláček, tedy že Vánoce jsou vzpomínkový výlet do mladých dob a časů „tenkrát“, zkusili jsme to také. Největším překvapením této cesty časem zpátky bylo zjištění, že na ní není žádné překvapení. Stejný shon, stejná bezradnost, čím obdarovat blízké, a k tomu stejné univerzální tipy na zaručeně vhodné dárky. Ženám parfém, kabelku, hedvábný šátek, rukavice z jemné kůže. Pro pány aktovka, samozřejmě že také z jemné kůže. Tehdy na papírové dokumenty, dnes na tablet. Lahev dobrého pití, tehdy i dnes whisky. Tady ani současná fascinace životním stylem nic nezměnila, na rozdíl od kouření. Mezi světovými válkami nebylo nijak kritizované a pouzdra na cigarety, stolní zapalovače nebo popelníčky se pravidelně objevovaly mezi tipy na dárky, které pod vánočním stromem potěší.

Neměnil se ani výčet strašáků, které si nikdo nepřeje, a přece se rok co rok v úhledně zabalených balíčcích objevují. „Ženatý muž dává obyčejně své manželce dárek promyšlený, zrale uvážený a vůbec užitečný: například elektrickou plotýnku na topinky, když je pán domu rád jí, gramofon k zvýšení rodinné hudební kultury nebo trvanlivou látku na sukni, ze které ještě bude mít i Pepíček kalhoty,“ komentovala jízlivě mužský výběr dárků redaktorka Eva Řezáčová v dámském magazínu Eva před devadesáti lety.

Její redakční kolegyně, podepsaná pouze jako Věra, zase velmi trefně popsala vánoční noční můry mužů. Ve svém fejetonu Co bych mu tak měla dát ovšem opomněla připsat vysvětlivku, že je míněn žertovně, a jak ukázaly Vánoce v dalších desetiletích, mnoho žen ho vzalo za zaručený a dobrý tip. „Chtěla bych vám trochu pomoci při řešení tohoto problému. Jest mnoho věcí, které muž rád přijme. Náprsní taška, cigaretové pouzdro, plnicí pero – to jsou dárky jistě vhodné. V dnešní moderní době si ale potrpíme na praktičnost. Což darovat takovou pěknou vlněnou vestu? Myslíte, že ji muž neuvítá s radostí? Znáte přec muže, jak jsou zimomřiví. Je to krásný dárek a nestojí mnoho. A zde je další dárek – župan. Možná, že ze zkušenosti sama víte, že slabou stránkou mužů je pohodlí. A župan? Toť pohodlí samo. Ani takový dárek vás nepřijde na velké peníze. A krásná souprava šlí a podvazků? Praktický dárek, který se dobře užije.“

Také další redakční tipy byly pečlivě nejen strukturované, ale i odůvodněné, kdyby snad obdarovaný nevěděl, kvůli čemu má na Štědrý večer předstírat radost.

Samostatným dívkám – sypátko na sůl, pepř a papriku, neboť tyto tři věci obvykle v dívčí domácnosti chybějí.

Majitelce domácího baru – sklenice na whisky, zdobené groteskními zvířátky.

Něžné blondýnce – kuřáckou soupravu z modrého kostkovaného taftu.

Šestnáctiletým letým dívkám nebo šedesátiletým babičkám – šicí košíček; těm mladým, by se pořádku naučily, těm starším, poněvadž jsou na něj zvyklé.

Trudomyslným a i jiným – veselé zvířátko ze slámy, které vám vyloudí úsměv i proti vaší vůli.

Stejně jako dnes se v prosinci objevovaly na stránkách novin i časopisů tipy na knihy i na hudební nahrávky. U vydávaných gramofonových desek ovšem stojí i dnes za pozornost pečlivost, s jakou byly psány recenze, například tato na Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Českou filharmonii řídil dirigent Georg Széll a nahrávka vyšla u vydavatelství His Master’s Voice. „Dojem, který jsme měli z prvního provedení, nebyl nejlepší. Příčinou byly malé technické závady, které při nahrávání nebyly odstraněny. Sólista seděl snad příliš blízko mikrofonu a tím lze vysvětlit slyšitelnost jemných kazů smyčce i intonace nebo účinnost temperamentních nárazů při začátcích sólového violoncella. Snad i rozsazení orchestru nebylo naprosto dokonalé, což se jeví někdy v nedokonalé zvukové plastičnosti dřevěné harmonie. Celkově je sólové violoncello příliš silné, orchestr pak v tutti nadpoměrně robustní. Takto se nám jevil snímek při poslechu na malém gramofonu. Zcela jinak to dopadlo při rozhlasovém přenosu. Všechny kazy zmizely. Sólista, i když stále zvukově dominoval, podal výkon úžasně vyrovnaný, v hudební frázi dokonalý. Jak překrásně zní, jen namátkou uvádíme, lesní roh v předehře nebo klarinet v druhé větě nebo flétna, je-li doprovázena sólistou. Skupina smyčcová má sytost zvuku a slovanskou vřelost, kterou nemají nejlepší světové orchestry, i když jsou ve zvuku širší a mohutnější.“

Zvláštní a smutnou náladu měly časopisy v době meziválečné hospodářské krize. Na stránkách sice nechyběly tradiční kuchařské recepty, povídky ani fejetony, ale nebyly tak sladké jako vánoční cukroví. Byla z nich cítit hořkost z nezaměstnanosti a šířící se chudoby. Taková byla i Vánoční pohádka, krátký text otištěný v roce 1937 a doprovázený dvěma celostránkovými obrazy vitráží oken v pražském Chrámu svatého Víta od Maxe Švabinského a Františka Kysely. S ironií snad přípustnou lze o této pohádce prohlásit, že by skvěle pasovala k pohádce Járy Cimrmana Jak chudák do ještě větší nouze přišel:

Vánoční pohádka

Byl slavný Štědrý den, chudý se krčil v tenkých šatech, hřál si ozáblé prsty vlastním dechem a myslil si, kde by našel na světě aspoň jedinou věc, nad níž by se potěšilo jeho srdce. Neboť chudý byl velmi smutný o Štědrém dnu. Jiné vítaly teplé domácnosti, ozářená okna, vůně jehličí a vánočního stolu, bohatá nadílka. Před chudým se však neotvíraly žádné dveře, odkud by vanula vánoční vůně, a nezářila mu vstříc žádná okna, za nimiž by se tyčil vánoční strom. Jeho svět neměl ani vůně, ani barvy.

I chodil chudý a myslil a s touhou vzpomínal na pohádky o zázracích, o zářící nebeské bráně, o andělích s křídly duhových barev a svatých předobrých tváří. Přišel i do chrámu, modlil se a přál si štěstí. Bylo to při západu slunce, a jak vzhlédl, pohleděl do barevných gotických oken chrámu. Hrála duhovými barvami andělských křídel a zářila jako brána do krásnějšího světa a barevný prach se táhl od oken chrámovou lodí jako prsty přelaskavé ruky.

Ale než se chudý odvážil vztáhnouti ruku po svém vánočním daru, zhaslo slunce a zhasla okna a prosebník zůstal stejně chudý o Štědrém večeru jako po všechny večery předtím a potom. Chodil a myslil a vzpomínal na pohádky. (Autor neznámý.)

Ať jsou vaše letošní Vánoce skutečnou pohádkou a přinesou vám radost, i kdyby vám snad Ježíšek nadělil pletenou vestu pro zimomřivé nebo pánev na topinky!