Pan Karkula byl vdovec a obchod, který měl v Praze, nebyl nijak velký. V předvánočním čase v něm vládl čilý ruch, aspoň tak to líčí v povídce Vánočka Ignát Herrmann. Napsal ji v roce 1918 před prvními poválečnými Vánocemi. Štědrý den se blížil a pan Karkula si liboval, že svému synu Břetislavovi poslal do Amsterodamu bedničku s vánočními dárky. Byly v ní košile, punčochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a doutníky, nákrčníky, brusle, trepky, boty i zimní čepice s ušima.

Vypadalo to na spokojený advent, dokud do obchodu nevstoupila panička Šimánková, které měla v Amsterodamu také svého syna, Jaromíra. Dala se s obchodníkem do řeči a pochlubila se, že již odeslala vánoční balíček. Jenže kromě podobných dárků, jaké poslal i obchodník Karkula, přibalila do krabice i vánočku.

„Vánočka, milostivá paní?“ vykulil pan Karkula zraky. „Vy posíláte vánočku?“

„Arciže,“ přisvědčila panička. „Čemu se divíte? Vždyť jsou Vánoce! Což vy jste Břetislávkovi neposlal vánočku?“ otázala se panička.

„Ani mě nenapadlo, milostivá paní. Vždyť by ji dostal jako kámen.“

V odpovědi paničky Šimánkové pak zazněla zřejmě nejdojemnější obhajoba vánočky, jaká se kdy ve vánočních povídkách i kuchařských knihách objevila:

„Ano, snad přijde vánočka zatvrdlá, zmrzlá. Ale kdyby můj syn byl ještě dál, třeba v Americe, a kdyby byl v Austrálii – nikdy bych nezapomněla na vánočku. Já mu taky poslala vše, co si přál, šátky, prádlo, kravaty, rukavičky, všeliké drobnůstky i peníze na přilepšenou, ale krom toho všeho jsem zadělala na vánočku, dala ji k pekaři upéci a připojila ji k ostatním dárkům. Víte, naše vánočka, česká vánočka z domova, z těsta, z jakého ji máme sami, to je jako pozdrav rodiny, jako vzpomínka z dětství. Nemůže s námi sedět náš Jaromír, ale bude si k snídani ukrajovat vánočky, kterou jsem sama hnětla, pocítí, s jakou láskou jsem ji dělala, zavane na něj dech domoviny. A byť i ztvrdla na kámen, byť ani sousta z ní nemohl pojísti – ale vánočka neztvrdne tak hned, a kdyby ztvrdla, může se dát rozpéci – položí ji pod vánoční stromek a bude slavit české Vánoce v duchu s námi, přes všechnu tu vzdálenost. Je to symbol, pane Karkulo! Proto mu pokaždé posílám vánočku.“ Hlas paní Šimánkové měkl, oči ji svítily vlhkým leskem, jako by se přes ně přelila slza mateřská. „A až půjdou ostatní naši chlapci z domu, ať kamkoli, pokud budu živa, vždy jim na Štědrý den pošlu vánočku.“

Recept na vánočku s dechem domoviny už ale v Herrmannově povídce není. V době, kdy soubor povídek vyšel, bylo ale možné koupit u knihkupců Domácí cukrárnu, útlý sešitek slibující přímo na obálce „návod, jak připravovati nejoblíbenější pečivo a cukrovinky příležitostné i vánoční v domácnosti. S použitím nejlepších předpisů cizích a vlastních zkušeností z praxe napsal Václav Soukup, bývalý vrchní kuchař a cukrář v Paříži, Londýně a Vídni“.

Vánočku je v něm potřeba hledat, recept na ni má pořadové číslo 551:

„ Rozmícháme v ohřáté kamenné nádobě tři čtvrtě kilogramu čerstvého másla, spojíme to se třemi vejci, třemi žloutky, patnácti dekagramy prosátého cukru, připojíme jemně nasekanou kůru jednoho citronu, trošku vanilky, jakož špetku soli. Vše dobře se spojit musí. Na to nasypeme jeden a čtvrt kilogramu vyhřáté, jemně prosáté mouky, do prostředka upravíme důlek, do něhož zaděláme za čtyři halíře droždí s trochou vlažného mléka, což vše jako kvásek zkyne. Pak to vše zaděláme s nesvařeným mlékem na tuhé těsto a propracujeme je měchačkou tak dlouho, až se na vařečku ani pokraje nádoby nelepí, a dáme na teplé místo ubrouskem přikryté vykynouti. Do zkynutého těsta přidáme vyprané a osušené sultánky a nastrouhané sladké mandle. Množství obou dle libosti. Na vál moukou poprášený dáme polovinu těsta, rozdělíme ji na čtyři díly, vyválíme a spleteme ne příliš dlouhou pletenku. Papír pomastíme máslem, dáme na plech a naň pletenku položíme. Dlouhou větší polovici těsta rozdělíme na pět stejných dílů, ze tří spleteme druhý pletenec, avšak o něco kratší, nežli byl prvý, položíme ho na první a zbylé dva díly těsta rozválíme, stočíme spolu a položíme na vrch pletence druhého, konce všech tří pletenců smáčkneme k sobě. Hotovou vánočku potřeme rozklokotaným vejcem, ponecháme nějakou dobu znovu zkynouti, načež ji strčíme do trouby a na mírném ohni upečeme. Hotová posype se vanilkovým cukrem.“

Ke všem receptům přidával Václav Soukup také rady, co dodržet a čeho se vyvarovat, aby se vánoční cukrovinky povedly. Připomínal například, že se při přípravě těsta má používat výhradně čerstvé máslo a obloukem se vyhnout rostlinným tukům i margarínu. K výběru mouky přidal navíc důraznou vlasteneckou výzvu: „Mouky používáme výhradně jemné, pšeničné nebo bramborové. Nepoužívejme však mouky uherské, za kterouž plynou peníze do kapse našich národních odpůrců. Přidržujme se vždy a všude hesla Svoji k svému.“

Nejenom my dnes vyhledáváme staré recepty, dělali to už naši předkové. Univerzitní profesor Čeněk Zíbrt sestavil v roce 1927 obsáhlé dílo Staročeské umění kuchařské, ve kterém uspořádal recepty vybrané z mnohých zámeckých kuchařských knih, opečovávaných šlechtickými rody. Kdo by si chtěl na Vánoce dopřát laskominu prověřenou staletími, může vyzkoušet třeba tyto cukrové perníčky ze Strahovské knihy kuchařské od Jiřího Evermoda Košetického, který ji sepsal po roce 1660 jako člen řádu premonstrátů:

„Vezmi na jednu libru (453,6 gramu – pozn. red.) cukru osm vajec, v ten den snešených, dobře je sklektej. Pak vezmi cukru stlučeného prostého jednu libru a míchej to s těmi vejci asi půl hodiny. Potom dej mezi to jednu libru škrobový mouky prosívaný a zase zmíchej, dej drobet anýzu a musí se do papírku dávati, než musí bejti novým máslem pomazaný, a pícti se mají tak, jak se perničky pekou.“