Současnost je zabydlena bájnými tvory – sněhovými vločkami, starými bílými muži nebo zhroucenými mileniály. Tváří v tvář této mytické tvořivosti se člověku může vybavit pokřik Niklase Luhmanna, německého giganta sociologie. Když mu kdosi vyprávěl o tom, co si lidé myslí, přerušil jej výkřikem: „Jména! Adresy! Ať si to můžu osobně ověřit.“ Výzvu ke konkrétnosti je dobré mít na paměti v době, v níž lidé prý vědí, co si myslí ženy, studenti nebo ti „privilegovaní“ a v níž někoho každou chvíli prohlašujeme za mluvčího generace.

K mytickému myšlení svádí zvlášť rétorika generací, v níž se vyžívají politici, veřejní intelektuálové a uživatelé sociálních sítí. I tento jev si vysloužil vlastní název – říká se mu generacismus. Kdysi bývala generace relativně nevinná kategorie. Jako měřítko společenského vývoje se stala podstatnou v době, v níž odkaz na století nebo královské dynastie přestal být vypovídající. V popředí se pojem ocitl v poválečném období. Válka proti sobě postavila ty, kteří konflikt zažili, a ty, kteří znali až poválečné uspořádání. Generační vědomí a sociální trauma měly tendenci jít ruku v ruce.

Dnes se pojem generace mnohdy jeví jako nástroj, jak skutečnost spíš utvářet než popisovat. Často posměšná označení jednotlivých generací navíc fungují jako střelivo v kulturních válkách. Negativní nádech slova boomer je příznačný. Původně šlo o neutrální označení pro skupinu narozenou mezi lety 1946 a 1964 v Americe. Slovní základ boom odkazoval jednoduše k prudkému nárůstu počtu novorozenců.

Když se dnes řekne „o. k., boomer“, míní se tím cosi jako „jasně, strejdo“. Boomer je zaostalý muž nechápající současnost. Přitom se zapomíná na to, že ti „skuteční sociologičtí“ boomeři přináleželi generaci, s níž se pojí třeba sexuální revoluce. Jako strejda by se vedle těchto lidí, jejichž heslem bylo „Je zakázané zakazovat“, mohl jevit kdejaký zástupce mladší generace.

O. k., boomer po česku?

Tvrzení, že generační zkušenost americké poválečné generace je odlišná od té v Sovětském svazu, je banální. Užití slova boomer je proto v našich podmínkách zavádějící. Kdybychom trvali na tom, že pro utváření generací je důležitá kvantita, mohli bychom s boomery srovnat Husákovy děti. Tito zrozenci sedmdesátých let dospívali v době převratu, a jejich svět byl tudíž světem nekonečných možností. Výrazná konkurence, díky níž trénovali vytrvalost, byla vyvážená množstvím příležitostí a dnes jsou spolu s poválečnou generací nejčastější zástupci elit.

Zatímco je nepřiměřené ztotožňovat západní boomery s československou poválečnou generací, mladší Husákovy děti, hlavně ty narozené mezi roky 1975 a 1980, lze srovnávat se západní generací X vymezenou lety 1965 a 1980. Do života těchto mladších Husákových dětí již promlouvala globální politika. Za pozornost zde stojí kniha Přizpůsobiví (2022) od čtyřicátnice Nory Bossongové. Autorka se zabývá svými vrstevníky, třeba německou ministryní zahraničních věcí Annalenou Baerbockovou nebo jejím vládním kolegou, ministrem financí Christianem Lindnerem.

Bossongová je vůči čtyřicátníkům, kteří se zrovna ujímají moci, kritická. Vytýká jim nedostatek odvahy i pasivitu. Důvodem je prý nadměrná důvěra v chod dějin. „V dětství a mládí jsme viděli, že i ty největší konflikty mají mírové řešení: zažili jsme studenou válku i sjednocení.“ Na druhou stranu si všímá, že v konfrontaci s mileniály, jejichž myšlení se vyznačuje sklonem rozdělit svět do obětí a pachatelů, je mírnost čtyřicátníků i ochota jednat o kompromisu nezanedbatelnou silou. V reakci na výrok Tomase di Lampedusy „Má-li vše zůstat při starém, musí se vše změnit“ poznamenává: „Chceme-li, aby se leccos změnilo, musíme se postarat o to, aby leccos zůstalo při starém.“

Mileniálové bez peněz, zato na antidepresivech

Popisy mileniálů narozených mezi lety 1981 a 1996 bývají podobně znevažující jako přízviska boomerů. Jejich chůze je vratká, vlastně se po většinu času hroutí. Znají mnoho pohlaví, ale s nikým nespí. Zdůrazňují sociální citlivost, tu však vztahují jen na některé skupiny, přesněji na ty znevýhodňované. Naopak při popisu mužů, ale i žen ve vedoucích pozicích neváhají sáhnout po označení, která jsou ageistická, rasistická i sexistická.

Ale kdokoli se uchyluje k výsměchu celé generaci, měl by si uvědomit, jak výrazně se liší sociální a ekonomické postavení těchto lidí od předešlých věkových kohort. Zde vysvitne, že pojem generace není marný, odmítnout je třeba jen řeči osvobozené od dat. Nevalný životní pocit mileniálů souvisí podle sociologů s neutěšenou finanční situací. Možnosti této skupiny totiž výrazně zaostávají za možnostmi jejich rodičů. Platí to pro Česko i další západní země. Zhoršení ekonomického zázemí je natolik výrazné, že anglický sociolog Bobby Duffy hovoří o „kaskádě snižujících se zisků napříč generacemi a západními zeměmi“.

Ilustrativní je výzkum britského think-tanku Resolution Foundation. Výzkumníci se zaměřili na ekonomickou situaci obyvatel v USA, Velké Británii, Španělsku, Itálii, Norsku, Finsku a Dánsku. Porovnali průměrné reálné disponibilní příjmy, tj. příjmy upravené s ohledem na inflaci a po odečtení nákladů na bydlení, současných třicátníků, čtyřicátníků a šedesátníků. Propady byly značné napříč zeměmi, dost výrazný byl třeba v Itálii. Příslušníci generace X tam pobírali o 11 % nižší příjem než boomeři, zatímco mileniálové měli v průměru o 17 % nižší příjem než zástupci generace X.

Tento trend stojí u vzniku dalšího názvu: hovoří se o generaci sestupu, jejíž představitelé nevěří, že bude lépe. Frustraci z nedostatku možností kompenzují silnými prohlášeními na sociálních sítích a v médiích, kde se naopak cítí jako doma. Dvacátnice Sophie Passmannová, která patří k nejvýraznějším feministickým hlasům současného Německa, hovoří v knize S husí kůží (2021) o nejistotě doprovázené vážností, s níž tito mladí lidé prožívají sebe samé. Pocit ohrožení nepřeje ironii ani nadhledu, což činí mileniály méně sympatickými.

Klam generačních konfliktů

Nezobecňovat nelze, myšlení na zobecňování spočívá. Jenže život je konkrétní a tváří v tvář jeho pestrosti působí generační nálepky jako popisy druhů v zoologické zahradě. Sice nemine den, aby někdo neupozorňoval na nebezpečí rozdělené společnosti, jenže právě generační nálepky bývají synonymy pro rozdělení. Navíc zkreslují skutečnost.

Pohledem do médií či diskusí na sociálních sítích snadno nabudeme dojmu, že mladí jsou klimatičtí aktivisté, spíš fanatici, zatímco nejoblíbenější činností boomerů i jiných strejdů je znečišťovat planetu. Data hovoří jinak. Sice je fakt, že klimatický žal je zvláštností teenagerů, ale zájem o klima prostupuje generacemi. Extinction Rebellion, jednu z nejvýraznějších aktivistických skupin dneška, založili šestapadesátiletý Roger Hallam a padesátnice Gail Bradbrooková. Davidu Attenboroughovi, britskému přírodovědci a výraznému hlasu volajícímu po ochraně přírody, je devadesát šest. Generační spor ve věci klimatické ochrany se nekoná ani v Česku. Výzkumný tým České klima při Masarykově univerzitě sice v roce 2021 zjistil, že občanská angažovanost v ochraně klimatu s věkem klesá, tento pokles je však natolik mírný, že nelze hovořit o generačním konfliktu.

Připisovat lidem jedné generace narcismus či lenost je podobně neadekvátní jako přisuzovat lidem nad padesát nezájem o cokoli, co překračuje horizont jejich života. Pomýlené je proto volání mladší generace, ať ta starší laskavě pečuje o jejich budoucnost, s vyřčeným či zamlčeným předpokladem, že staří chtějí budoucnost projíst a znečistit. Jako by ti staří neměli děti nebo mladší blízké, jako by nebylo přirozenou lidskou touhou, aby dílo přetrvalo i smrt. Že by Gilgamešova stavba hradeb byl jen výstřelek jedné sumerské generace?

Vzniká ještě jedno podezření: že si generacismus nerozumí se svobodou. Řeči o generacích podněcují omyl, že lidské skupiny jsou jednolité, že individualita je druhotná. A zatímco stát lze opustit, generace budí dojem osudového sepětí. Jinými slovy, úměrně tomu, jak rétoricky posilujeme význam generace, snižujeme důstojnost člověka a jeho svobody.

Mytologie generací je lákavá, působivá, pohodlná – a také nebezpečná, zvlášť v době, v níž si díky technologiím můžeme dovolit vést oddělené životy. Herakleitos pronesl, že když sníme, všichni se ocitáme ve vlastních světech; naopak když jsme bdělí, sdílíme jeden svět. Užívat generační nálepky je něco jako snění s otevřenýma očima.