Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

V té napravo, pod náhrobkem s železným křížem, trouchnivěly kosti baronky Ulriky von Levetzow. Když zemřela, tak na čerstvý hrob poslali z Výmaru věnec podzimních květin z Goethovy zahrady. Bylo to sedmdesát šest let od chvíle, kdy se viděli naposledy, a šedesát sedm let po Goethově smrti. Mezitím se z jejich vztahu stala legenda i kýč. Goethova poslední láska – ale spíš než láska to bylo okouzlení, a to ještě jednostranné – se málem dožila dvacátého století. Zemřela jako pětadevadesátiletá 13. listopadu 1899 na zámku v severozápadních Čechách, který zdědila po své matce. Ta leží v té druhé hrobce nalevo.

Byl jsem tedy v Třebívlicích, malé obci na jižním okraji Českého středohoří, těch nejpřitažlivějších českých kopců, neboť se zraku vydávají holé, a tedy obnažené, prostě nahé. Nyní je však tlaková níže zahalila do mrholivé substance, která dole namrzala, ba měnila se v držkopádnou ledovku a trochu výš v hustou, skoro tmavou mlhu. Už v Lovosicích, kde jsem vystoupil z vlaku a přesedl na autobus, nebyl k vidění Lovoš, a když jsem po čtvrt hodině v Třebenicích vystoupil, marně by se člověk sháněl po Košťálu, který se se zříceninou Košťálovem vznešeně vypíná nad krajinou. Teď se ten vulkanický pahýl ztrácel v mlze a šedi adventního dne.

V Třebenicích jsem vystoupil hlavně proto, abych si cestu do blízkých Třebívlic trochu prodloužil a snad i zpestřil nějakým zážitkem, který pár dní před Vánocemi zajisté na člověka v takových obcích čeká. Ale čekalo mě především to náledí a trochu udivený pohled sympatické ženy v místní knihovně, kam jsem směle vešel, vlastně vklouzl. Knihovna zároveň slouží jako takový informační záchytný bod, takže tam měli i nějaké letáčky o historii Třebenicka a skromné suvenýry. Třeba tabulku hořké čokolády s obalem Pozdrav z Třebenic nebo ručně vyráběné mýdélko z chráněné dílny při Panně Marii Pomocné v Lovosicích. Několik těch drobností jsem si koupil, bylo ostatně před Vánocemi a obdarovaní, jak jsem doufal, jistě ocení, že každý ten suvenýr zdobí malý svatý Jiří bojující s drakem. Od dob rytíře Jana Kaplíře ze Sulevic, majitele panství od 14. století, je to znak slavného města třebenického. Jeho potomek, starý rytíř Kašpar, jak známo, skončil na staroměstském popravišti.

Prohlížel jsem si ještě brožuru o granátovém náhrdelníku Ulriky von Levetzow a o granátech zde v okolí Třebenic nalézaných. Chvíli jsem zvažoval, že se zeptám, zda nemají nějaké na prodej. Že by to možná taky nebyl špatný dárek, no, trochu nečekaný výdaj, ale budou Vánoce… – Ty granáty tady asi neprodáváte, že? – Ne, ale mají je v muzeu, řekla ta žena a myslela Muzeum českého granátu, které v Třebenicích opravdu je. – Ale to je asi zavřené, že, řekl jsem s nadějí v hlase a jí nezbývalo než odpovědět, že ano, že se otevírá v dubnu. A když viděla, jak civím do té brožury, dodala – Ale Ulričin náhrdelník není od Goetha, to se jen říká a píše, nejspíš ho zdědila po matce. Ten je v muzeu v Mostě. A v sejfu. Tady jsou jen repliky. Přijeďte na jaře. – Děkuji, přijedu, řekl jsem a chvíli si zase něco prohlížel. A prosím, Třebenický kancionál je asi v Litoměřicích… Žena už na mě pohlédla, zdálo se mi, trochu podezíravě a pak řekla, že asi ano, že to neví přesně, ale že to může najít na internetu. – Já řekl, že to není třeba a že si ještě koupím hořické trubičky v krabičce s pohledem na Třebenice za hezkého počasí.

Ale ten Třebenický kancionál neboli graduál, to je opravdu unikát, obrovská krásně malovaná kniha ze sedmdesátých let šestnáctého století, jeden z posledních vrcholů umění české iluminace, to už bušil na dveře knihtisk, ale tady v Třebenicích si dali od Mistra Matouše Ornyse (Ptáčka) z Lindperka vyhotovit na pergamenech skvost, který je musel stát asi jako dvě stodoly, možná víc. Z toho je patrné, jak významné to tady v Třebenicích kdysi bylo. Všechny texty v tom utrakvistickém graduálu čili zpěvníku byly v češtině, což by nás také mohlo v tomhle kraji, kde se klikatila čára etnického rozhraní, zajímat. Těsně většinově české Třebenice byly po Mnichovu ještě v protektorátu, Třebívlice (Trziblitz) už v Reichu.

Rozloučil jsem se s informační paní a vydal se klouzat po Třebenicích, nejdřív nahoru k tomu zavřenému muzeu granátů, nikoli samozřejmě těch vybuchujících. Johannes Urzidil ve své krásné knížce Goethe v Čechách píše, že Ulrika mezi jinými zálibami a činnostmi „podporovala v pokročilém věku broušení granátů těžených z třebívlického potoka“. A dodává: „Snad v tom můžeme spatřovat opožděný dozvuk mineralogických lekcí Goethových. Básník si českých granátů zvláště cenil.“ Když se ti dva krátce znali, tak Ulriku (16) mineralogie vůbec nezajímala. Pošetilý Goethe (72), aby ji něčím přitáhl ke kamenům, mezi ně dával tabulky čokolády… Vida, čokoláda jako suvenýr dává smysl. To granátové muzeum je od roku 1959 v bývalém evangelickém kostele, který do odsunu sloužil místním Němcům, kteří nejspíš obývali tuhle část městečka, neboť se mi zdála taková sudetštější. Němci tam měli také svůj Deutsches Vereinhaus (spolkový dům), který jsem si prohlížel na pohlednicích u té paní informátorky. Byl to krásný dům s bohatou fasádou, dole kavárna, asi nějaké hostinské pokoje pro výletníky do Böhmische Mittelgebirge, z okna visela říšská vlajka: to všechno bylo vidět na pohledech pro Němce, Češi měli zase své. Teď jsem stál před zpuchřelou a zmršenou barabiznou, nahoře asi pustou, dole proměněnou na kvelb indočínského typu. Vedle byly jakési moderní ruiny, nyní zpustlé, na nichž zůstala ošklivá cedule Kino-Herna. Nejdřív tedy biograf, pak herna, pak už ani to ne. Podobně dopadlo blízké Bistro Granát s cedulí, na níž jaksi naivně computerový typ písma prozrazoval pionýrské časy podnikání v 90. letech. Vzpomínal jsem, jestli jsme se tady tehdy s přáteli nestavili, když jsme někdy před čtvrtstoletím podnikli výlet do Středohoří, vylezli na Košťál a pak scházeli dolů do Třebenic, domnívajíce se, že Ulrika je pohřbena tady. To bylo v dobách, kdy se to ještě nedalo rychle vygooglit. Zato asi bylo víc hospod, pochybuju, že bychom podnik, jako je Bistro Granát, jen tak minuli. To si říkalo o fernet, granátový likér. Hezké časy. To bylo ovšem na jaře, kdy je to tady opravdu krásné, svahy jsou rozkvetlé ovocnými stromy a celkově to opravdu připomíná zemský ráj to na pohled.

Teď bylo pár dnů před Vánocemi a šero už po poledni. Klouzal jsem zas dolů, ke katolickému kostelu, kolem fary. V září 2004 tady dva lotři ubili faráře Ladislava Kubíčka, „kněze Kristova“, jak se právem píše na pamětní desce s bystou toho svatého muže. Na jeho čele sochař naznačil ránu kladivem, kterým ho ti dva zmetci utloukli. Pětaosmdesátiletý kněz je znal, jeden u něho snad ministroval, kněz se o něj staral, vyrušil je té noci, když vykrádali faru, nabídl jim, že jim dá nějaké peníze, a když půjdou, nebude nic hlásit. Zlotřilci je vzali, ale nestačilo jim to: nechali si otevřít kasu, kde měl kněz peníze na opravu kostela, pak ho zavraždili. Kněz se zřejmě snažil celou dobu chovat tiše, aby nevzbudil farní hospodyni, která by se mohla dostat do nebezpečí. Vlastně se vydal za ni i za ně. Brzy je chytili, dostali nějaké tresty, ten mladistvý byl po pár letech venku, starší by už měl být také.

Fara je od té vraždy prázdná, pro pár věřících sem jezdí sloužit bohoslužby polský kněz z Libochovic. Jmenuje se Wojciech a je od pohledu silák. Viděl jsem ho právě v tom třebenickém kostele, spolu s dětmi tam stavěl jesličky. Hosana na výsostech.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)