Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat.
Velkou otázkou těchto dní je, co na to všechno Rusové. Těch žije v Rusku asi sto dvanáct milionů, mimo Rusko asi dalších třicet, třeba na Vinohradech, Smíchově, v Teplicích a Karlových Varech. Být Rusem je obtížná věc za všech okolností, za některých je to k nevydržení – jde ale o to, do jaké míry si to uvědomují. Já Rusy dlouhodobě obdivuju, že to vůbec vydrží, a zároveň jim mám velmi za zlé, že to snesou. Autentická ruská věta „gdě my, tam plocho“ je hlubokým vyjádřením ruské schopnosti sebereflexe.
Scházíme se ve středu 16. února, podle některých zpráv měla toho dne vypuknout na rusko-ukrajinské hranici válka. Je odpoledne a zdá se, že nevypukne (mezitím, ve čtvrtek 24. 2. ráno, Rusko zahájilo proti Ukrajině mohutnou vojenskou invazi). Jakási forma lokální války tam však už několik let, jistě od roku 2014, doutná. V takové situaci se v Salonu Echa sešli tři muži, kteří mají kořeny v té zemi, kde zítra znamená včera. Ataman Vševelikého kozáckého vojska v exilu (to je oficiální termín) a historik Alexej Kelin, redaktor Rádia Svoboda Jaroslav Šimov a Vladislav Jandjuk, člen běloruské vlády v exilu.
Slovu duše vdechlo původní význam slovo dech, dýchat (podobně jako v řečtině slovu psýché). Takže dnes už víc než sedm miliard duší na této planetě zaráz dýchá. To je základní fakt, který máme společný i s dalšími dýchajícími tvory, postrádajícími přitom duši, to lidské mateřské znamínko. Jenže co je potom duše, když se nedá zredukovat jen na dech, dýchání? Však nejsme tady s to obsáhnout výklad toho, co nepochybně patří k největším tajemstvím celého vesmíru. Přidržme se tedy jen toho, že každý máme svou vlastní duši, své individuální vědomí, svou nezaměnitelnou identitu.
Ty nejhorší scénáře se staly skutečností. Rusko napadlo Ukrajinu. Nejedná se o žádnou omezenou operaci, menší akci s cílem rozšířit separatistická území či propojit okupovaný Krym s Ruskem pozemní cestou. Toto je plnohodnotná generální invaze za účelem zničit Ukrajinu. Rusové bombardují města po celé zemi, včetně těch na západě. Ruské síly zaútočily ze tří stran, z východu, z Krymu a z Běloruska. Putinův útok na Ukrajinu je však i útokem na světový řád, tak jak se ustálil po konci studené války. Bude se nám po něm stýskat.
V atmosféře napětí mezi Ruskem a Ukrajinou přilívá další olej do ohně článek německého časopisu Der Spiegel. I další německá média informují o nálezu dokumentu, který má jako vůbec první podporovat výtky Ruska proti rozšiřování NATO na východ Evropy. „Dali jsme jasně najevo, že nebudeme rozšiřovat NATO za Labe,“ uvedl podle amerického politologa Joshuy Shifrinsona německý diplomat Jürgen Chrobog v zápisu z jednání představitelů západních mocností v roce 1991.
Málokdy se stane, aby se nějaké umělecké dílo stalo předmětem širší společenské diskuse. Stalo se tak v případě krimiseriálu Devadesátky z produkce ČT, v němž jsou zpracovány některé známé případy té doby. Nestalo se tak jen díky kvalitám toho díla, které ani nemělo ambici ukázat nějaký široce koncipovaný obraz té doby (název Devadesátky může být v tom ohledu malinko zavádějící).
Neobratné německé chování tváří v tvář ukrajinské krizi se na první pohled vzpírá pochopení. Směs arogance a naivity je zvláštní u země, jejíž diplomacie se jinak vyznačuje pečlivým, důkladně připraveným multilateralismem. Je to vhodná chvíle podívat se na jednu z tradic, jež moderní německou diplomacii vůči tomuto kusu světa v minulosti formovaly. Onou tradicí je historie německé poválečné Ostpolitik, politiky vztahů s komunistickou východní Evropou.
„Můj cíl je prostý. Chci, aby Itálie byla veliká a respektovaná a budila strach.“ Autorem výroku byl samozřejmě Benito Mussolini, ale klidně ho mohli pronést jiní vůdcové, kteří měli pocit, že se jejich zemím nedostává tolik respektu, jak by si zasloužily. U správně vychovaných a uvědomělých lidí takový výrok budí nepochopení, neboť přece na strachu není nic hezkého a mnohem lepší je vycházet s každým po dobrém. Ale to je častý omyl těch hodných lidí.
Zimní olympiáda v Číně není tou globální událostí, kterou se dle plánů organizátorů asi stát měla – z mnoha důvodů. Časový posun sledování přenosů zrovna nepřeje, turnaj v ledním hokeji není kvůli neúčasti hráčů NHL moc atraktivní a především je světové publikum po dvou letech pandemie dost znavené, aby se vybičovalo k zájmu o to, jak zrovna kdo válí v curlingu v atmosféře, jež ani v televizi nepůsobí moc olympijsky – tedy radostně a družně.
Odmyslíme-li si občasné citáty a parafráze slov Vladimira Putina nebo jeho ministra zahraničí Sergeje Lavrova, ruský pohled v diskusích o současné krizi na rusko-ukrajinské hranici naprosto chybí. Proto jsme pořídili rozhovor se Sergejem Karaganovem, profesorem pro mezinárodní politiku v Moskvě. Karaganov sice nikdy nebyl zaměstnán ve vládní nebo politické funkci, přesto je díky svému propojení a vlivu na zahraničněpolitický establishment někdy nazýván „ruským Kissingerem“.
Před padesáti lety, 30. ledna 1972, zahájili parašutisté ve městě, které se nemůže shodnout ani na svém vlastním jméně – podle loajalistů je to odjakživa Londonderry, ale irští nacionalisté odmítají ten „London“ byť jen vyslovit, natož napsat – palbu do davu civilistů, který po nich házel kamením, ale žádné nebezpečnější zbraně podle všeho neměl. Bylo z toho třináct mrtvých na místě a jeden o pár měsíců později v nemocnici.
Ruské vyhrožování Ukrajině je neblahé bohužel o to víc, že přichází v době, kdy je Evropa zvlášť neschopná mu čelit. Můžeme si opakovat, že je neoprávněné, ať už ho Putin zdůvodňuje jakkoli. Někdy mu jde o Ukrajinu samotnou, jak o tom svědčí jeho loňský esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců (řada českých politiků byla v roce 1992 ochotna psát eseje o historické jednotě Čechů a Slováků). Jindy mu nejde o Ukrajinu, ale o NATO a USA v Evropě.
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Po 23 letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Prodává autor jedno dílo pod různými názvy? Vypadá to tak.
Holandská královská rodina přestane používat historický pozlacený kočár, protože „oslavuje otroctví a koloniální minulost země“. Vozidlo bylo kritizováno za to, že zobrazuje a symbolizuje Nizozemsko jako koloniální velmoc, která využívala otroky. Nizozemský král Willem-Alexander tento krok oznámil uprostřed „vášnivých debat“ o holandských vazbách na otroctví a kolonialismus. Kritici tvrdí, že na jedné straně koňského povozu nazvaného „De Gouden Koets“ je obraz, který „oslavuje“ koloniální historii země.
V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost.
Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný.
Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat.
Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.
Nastal poslední den roku. Čas hodnocení a rozjímání. Přemýšlení nad našimi úspěchy a pády, následované pokusem zahnat chmury silvestrovským veselením. Období předsevzetí, slibů sobě samým, jak se příští rok zlepšíme, aby to nakonec dopadlo jako vždycky. Jestli něco éra pandemie ukázala, tak to, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Ale to jsou příliš černé myšlenky. Někdy se může poštěstit a svět se opravdu ze dne na den, z roku na rok změní.
Včerejší zpráva, že ruský nejvyšší soud rozpustil nevládní organizaci Memorial, připomněla, co je současné Rusko ve skutečnosti za stát. Připomněla to snad především těm, kteří občas mají sklon hledět oním směrem snad s jakousi nadějí, že by Rusko, to impérium, ten pravoslavný Třetí Řím, mohlo představovat alternativu poblázněnému Západu. Putin občas pronese nějaký truismus třeba o tom, že muž je muž a žena je žena, a člověka pomalu dojme, že ještě někde mají rozum.
Po třídenním oslavování, hodování a setkávání se s rodinou nastal čas vrátit se do práce. Nemusíte zoufat. Vánoce neskončily, tradičně se jejich oslavy táhly až do 5. ledna. Tedy zbývá ještě mnoho času si je užít. Každý rok se však objeví nejrůznější kazisvěti, moderní pohané, ateisté a „racionalisté“, kteří chtějí tyto svátky klidu a míru narušit. Opírají se o tvrzení, že ve skutečnosti nejde o křesťanské svátky,
Vánoce nemají hospodářskou imunitu a na vlnách recese, expanze, konjunktury a deprese to s nimi houpe úplně stejně jako s hrubým domácím produktem, státním rozpočtem a našimi výplatami i úsporami. Po letech hojných přichází roky horší a i s takovými se musí Ježíšek nějak vypořádat. Zkusil si to například při hospodářské krizi v prvorepublikových třicátých letech a lehké to nebude mít ani letos. Už podruhé nadílka v roušce a k tomu navíc s krachujícími energetickými firmami a rekordní inflací.
Je všude, naráželi jsme na její fotografii neustále posledních šestnáct let, a přesto o Angele Merkelové, o jejích skutečných názorech a o vlivech, které ji utvářely, mnoho nevíme. Může nás utěšovat, že to nevědí ani Němci, ač si ji čtyřikrát zvolili. První hutnější životopis se objevil až letos, tedy těsně před odchodem Merkelové z politiky. Je od redaktora Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung Ralpha Bollmanna, povahou je spíš novinářský než historický.
„Ra Ra Rasputin / Lover of the Russian Queen“ (Ra Ra Rasputin / Milenec ruské královny), zpívají ti nejvýznamnější historici carského Ruska, tedy popová skupina Boney M. Podivínovi, svatému muži a příteli carské rodiny Grigoriji Rasputinovi se tak dostalo té nejvyšší pocty, jeho životní příběh byl zvěčněn za tónů svižného eurodiska. V tomto měsíci, 30. prosince podle gregoriánského kalendáře, 17. prosince podle juliánského, uplyne 105 let od jeho zavraždění.
Polsko je dobře známé jako země neobvyklých politických experimentů. Je tomu tak už od 17.–18. století, kdy si tvrdošíjně bránilo svobodné republikánské zřízení, a to povestfálské Evropě – jež se přetvářela na dominium absolutistů – navzdory. Koncem 20. století takovým experimentem byla Solidaritu, která byla jedinečným, protože úspěšným pokusem o nenásilnou vzpouru proti sovětskému impériu. To, co se v Polsku odehrálo přesně před čtyřiceti lety – 13. prosince 1981 –, mělo za cíl tento „solidaritní“ experiment potlačit.
Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům. Válečný stav v Polsku trval oficiálně do roku 1983 – důvod jeho oficiálního ukončení bylo i to, že rok 1984 byl rokem orwellovským, což se málo hodilo. Jeho rezidua však vydržela až do konce let osmdesátých.
Legendární představitel někdejší Solidarity, zakladatel a dlouhodobý šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik udivil nyní polskou veřejnost svým vřelým obdivem a deklarovaným blízkým vztahem s generálem Wojciechem Jaruzelským, který stál v čele vojenského převratu, namířeného proti masovému hnutí Solidarita na počátku 80. let. 20. století. Informují o tom polská média, například server Do Rzeczy.
Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch.
V Americe se slavil Den díkůvzdání, připomíná se jím událost z dob počátku osídlování území dnešních USA osadníky z Evropy. Hladovějícím obyvatelům Jamestownu, první trvalé anglické osady na americkém kontinentě, přinesli místní indiáni v čele s princeznou Pocahontas zásoby – také krocany. Proto se americké rodiny večer na Den díkůvzdání scházejí na večeři, k níž se podává tradičním způsobem připravený krocan. Je to velký rodinný svátek všech vyznání.
